Mediální technologie - Film

Tento text je součástí programu Mediální studia.

Film naplnil dávné snahy řady osobností o možnost zachycení a opakované zobrazení předmětů a bytostí v pohybu. Mezi nejznámější snahy o takové zobrazení patří stínové divadlo nebo camera obscura (temná komora brightbytes.com/cosite/cohome.html) italského renesančního umělce Leonarda da Vinci (1452-1519). Cesta od pokusů o zachycení a zobrazení pohybu ke skutečnému filmu však nebyla snadná a vyžadovala řadu dalších objevů z nejrůznějších oborů lidské činnosti.

Teprve s objevem výroby a akumulace elektrického proudu jako zdroje světla a energie k mechanickému pohybu (T. A. Edison) a s objevy z oblasti optiky a fotografie ocitneme se u přímých počátků dnešního filmu. V roce 1824 vydal v Londýně Peter Mark Roget práci "O zachování obrazu pohybujících se předmětů" pojednávající o tzv. doznívání zrakového vjemu - vlastnosti lidského oka, díky níž jsme schopni vnímat sled obrázků zachycujících jednotlivé fáze nějakého pohybu jako souvislý pohyb. Překrýváním obrazu minulého s přítomným v rozdílu desetiny vteřiny vzniká na sítnici vjem pohybu. Na tomto objevu byly postaveny především v druhé polovině 19. století nejrůznější mechanické pomůcky demonstrující pohyb věcí: například stroboskop, zoetrop či bioskop (www.cuni.cz/forum/fukVI03/c4.jpg) aj. Jejich princip byl obdobný - na stěně válce z papíru byly nakresleny obrázky živého objektu v různých pohybových fázích. Ve válci byl umístěn zdroj světla (lampa, svíčka) a jakmile se jím začalo točit, spatřili pozorovatelé na prosvíceném pozadí pohyb - skok, krok rozkreslené postavy. Z českých vědců se spojením izolovaných fází pohybu zabýval Jan Evangelista Purkyně (1787 - 1869), který k tomu využil i fotografii své vlastní tváře.

Angličan Eadweard Muybridge zachytil v roce 1878 pomocí 12 a později 24 fotografických aparátů čtyři fáze běhu cválajícího koně, a přiblížil se tak ke skutečnému filmovému záběru. Fotografování na samostatné desky bylo však pomalé a nemohlo zachytit fáze pohybu v nejtěsnější následnosti. Proto se další vynálezci pokoušeli nahradit skleněné fotografické desky papírovým pásem napouštěným různými oleji. První filmy byly skutečnou kamerou nasnímány rychlostí 11 a 20 snímků za vteřinu na citlivý filmový papír. Převrat však přinesl nový materiál - celuloid. Z celuloidu začal vyrábět filmy pro své fotografické přístroje Kodak Američan George Eastman. První filmovou kameru na celuloid určenou pro trh vytvořil v roce 1891 Skot William Dickson.

Filmová projekce v pravém smyslu slova se však odehrála až o pět let později. August a Louis Lumierové, synové lyonského majitele továrny na fotografické přístroje, uspořádali dne 28. prosince 1895 v pařížské kavárně Grand Café první filmové představení. Hloučky prvních návštěvníků uviděly krátké filmové snímky Odchod z továrny a Příjezd vlaku. O další představení měly však již zájem zástupy lidí. Lumierové způsobili světovou senzaci. Na prvenství filmové projekce by si mohli činit nárok ale i další lidé. Shodou okolností se v témže roce poprvé promítalo ve Spojených státech amerických a v Německu, a to nezávisle na pařížském kinematografu. V dějinách filmu se však vžilo považovat za jeho kolébku Paříž.

Brzy po vstupu filmu do světa médií se přišlo na to, že výborně umožňuje předvádět částečnou nebo úplnou fikci. Francouzský filmař Georges Melies natočil podle skutečné události v roce 1897 v ateliéru krátký film Výbuch křižníku Maine. Děj, který se odehrál v havanském přístavu na Kubě, "rekonstruoval" v ateliérovém akváriu, do něhož potopil malý model lodi. Práce s trikovými kouzly se stala pro film příznačná. Vymýšlení triků bylo od počátku jedním ze základních kamenů filmové tvorby a inspirovalo i zdokonalování technických prostředků a postupů, které se bezprostředně vedle filmové kamery podílely na filmovém obsahu a jeho formě. Je možné konstatovat, že triková technika vyzrála v průběhu vývoje filmu k takové dokonalosti, že dnes je pomocí digitálních postupů možné vytvořit prakticky jakoukoli představu naší fantazie. Existují kina, v nichž můžeme prožít i vstup do virtuální reality.

Dvě desítky let mohli diváci sledovat představení němá, doprovázená živou hudbou. Zvláště v Americe se němý film rozvinul do velkých rozměrů, uměleckých i podnikatelských. Již v této době se začala rýsovat dvojkolejnost vývoje filmu a jeho společenského postavení. Na jedné straně se film postupem času ustavoval jako umělecký projev se snahou o estetickou a myšlenkovou originalitu a hloubku, na druhé straně se film stával zábavou vyhledávanou širokými a málo vzdělanými vrstvami. Ve 20. letech se díky rozvoji filmových studií a sítí biografů stal film (zvláště v USA) skutečně masovým médiem - oslovoval velmi početná obecenstva, nabízel jim srozumitelné, jednoduché, vzrušující, dojemné nebo zábavné příběhy.

Skutečnost, že promítaný obraz je "němý", že postavy na plátně hovoří, ale nejsou slyšet a jejich promluvy musí být nahrazovány titulky či předčítány, byla ovšem nepřehlédnutelným nedostatkem filmu. Vývoj kinematografie proto provázejí již od počátku 20. století snahy o ozvučení obrazu. O ozvučení filmu se pokoušel již před rokem 1900 např. T. A. Edison se spolupracovníky v experimentech s fonografem - kinetofonograf. Další úsilí o ozvučení filmu bylo spojeno se synchronizací projekce a zvuku z gramodesky. Způsoby sladění těchto dvou nosičů byly náročné, v letech 1908 - 1914 se objevily přístroje, které to uměly - např. francouzský chronofon a německý biofon. Nová éra ve vývoji filmu přišla až po první světové válce. V roce 1923 vymyslel Američan Lee De Forest způsob zachycení zvukové stopy přímo na celuloidovém pásku. Nezávisle na něm se to podařilo v různých částech světa. Forestův vynález byl sice odkoupen firmou zabývající se výrobou elektropřístrojů, ale ta ho odložila, protože poptávku na trhu zatím uspokojovala bohatě velkoprodukce němých filmů. Až v roce 1926 producentská firma bratrů Warnerů odkoupila patent na zvukový film vitaphon založený na synchronním chodu zvuku z gramodesek. Uvedení zvukového filmu vyvolalo ohlas u konkurence a společnost 20th Century Fox konečně zakoupila patent na Forestův pásek se dvěma stopami. Její první mluvené filmy byly rozhovory a reportáže o významných veřejných osobnostech. V letech 1926 - 1927 začala éra mluveného filmu, který se počátkem třicátých let objevil i v Praze. Tvorbě pro stříbrné plátno se zapojením zvuku otevřel velký prostor k uplatnění práce se zvukovými efekty a objevily se nové filmové žánry, které byly němým filmem nevyužité (např. filmové muzikály).

Vývoj šel dále: v roce 1932 byl patentován stereofonní zvukový film, který byl o tři roky později použit v Paříži ve filmu Napoleon Bonaparte. Šumy a nechtěné zvuky prostředí rušící mluvené slovo odstranil svým systémem Američan Ray Dolby v druhé polovině 60. let 20. století a v distribuci se filmy s "dolby system" začaly objevovat od roku 1974. Pokroky filmové technologie by bylo možné sledovat na mnoha příkladech, zvláštní pozornost by např. vyžadovaly dabingové postupy. Zvukový film totiž nastolil problém, jak úspěšně distribuovat filmy mezi jinojazyčným publikem. Titulky unavovaly oči, natáčení v různých jazykových verzích bylo neúměrně drahé. Proto se dabování rychle rozvíjelo od třicátých let 20. století v řadě zemí, v Československu se první takový film objevil v roce 1933.

Hlavní funkcí filmu byla od jeho počátků zábava a místa jeho prvních promítání tomu odpovídala - kavárny, kabarety, v nichž se promítalo v přestávce mezi živými vystoupeními. Tato zábava byla dle akademických norem nejdříve považována za pokleslou, protože byl film srovnáván s tradiční kulturou divadla (interiéry velkých kin byly podobné divadlům), ale brzy si získávala prestiž a filmové (někdy současně i divadelní) hvězdy zaplnily stránky časopisů. Popularita znamená ve většině oborů lidské tvořivosti také cestu k finančnímu úspěchu. Filmové podnikání získávalo jasné rysy "filmového průmyslu", který vyžadoval odpovídající "výrobní haly" - kinoateliéry, studia. Rodily se silné filmové společnosti mající dost peněz nejen na zaplacení filmových hvězd, ale také na velkoryse pojatou filmovou výpravu. V konkurenci s řadou dalších vynikly např. firmy Deutsche Bioscope, Universal Film AG (UFA) a samozřejmě americké společnosti sídlící v kalifornském Hollywoodu. Rovněž distributoři a majitelé kin byli součástí prosperující oblasti moderního podnikání, jež však zažívala také období krize.

Největší krizi filmu přivodilo rozšíření konkurenčního média - televize v padesátých letech 20. století. Televize, podobně jako později video a DVD, vyhovuje divácké pohodlnosti a pocitu nedostatku volného času. Přesto se film uplatnil i vedle těchto médií a dále se rozvíjel v těch směrech, které televize nabídnout nemůže - v kvalitě zpracování a nových možnostech projekce (širokoúhlé plátno). A došlo i k logickému organizačnímu propojení těchto audiovizuálních médií: filmy po období distribuce v síti kin přecházejí do sféry prodeje videokazet, dále jejich půjčování a konečně se dostanou i do televizního vysílání. Filmová studia (zvláště hollywoodská) se stávají součástí velkých nadnárodních firem, které vlastní jak podniky na výrobu filmové techniky, tak sítě kin a videopůjčoven. To umožňuje organizovat velké (někdy dokonce celosvětové) reklamní kampaně a uplatnit se vzniklým filmem prodej řady doprovodných výrobků (kompaktních disků s hudebním doprovodem k filmu - tzv. soundtrack, upomínkových předmětů, hraček imitujících předměty z filmu, oblečení, jež nosí hlavní postavy apod.), popřípadě dalších zpracování (vydání knihy, natočení televizního seriálu apod.).

To je asi také nejvýraznější rys, pro který dodnes počítáme film mezi masová média. V konkurenci dalších médií dokázala totiž velká filmová studia vyvinout marketingové strategie, s jejichž pomocí se jim daří vytvářet poptávku, která přiláká do kin značné množství diváků a zajistí "kasovní" úspěch. Mezi nejznámější reklamní kampaně tohoto typu patří například uvedení filmů Jurský park, Titanic nebo série o čarodějnickém učni Harry Potterovi.

Dalším významným posunem je změna v pojetí samotného kinosálu. Místo tradiční jedné projekční místnosti vznikají multikina, kde je možné si vybrat z nabídky více sálů a více filmů, kina se stávají součástí obchodních a zábavních center na okrajích velkých měst.

Vedle toho se však film i nadále vyvíjí jako umělecký projev, a to jak v podobě hrané (ať už v nehollywoodské americké produkci či pocházející z menších zemí a kultur, kde je často kinematografie přímo podporována státem), nebo dokumentární.

Ani technicky film neustrnul. Jeho výrazové možnosti se významně posunuly možností digitalizovat záznam obrazu a zvuku a pro další zpracování využívat počítačovou techniku. Tím se nesmírně rozšířily možnosti užívat triky, jakož i zvyšování kvality obrazu i zvuku (prostorový zvuk patří dnes již ke standardní výbavě většiny kinosálů).

Podrobný přehled technologického vývoje filmu do začátku 20. století i s vyobrazeními a odkazy na další zdroje viz:
www.acmi.net.au/AIC/MAGIC_MACHINES_4.html

1. Reklamní fotografie na film Pasák holek dokládá masové zaměření filmové produkce na široké vrstvy publika. Hlavní funkcí těchto produkcí byla nekomplikovaná zábava, vzrušení, senzace. (Film, 1930)

2. Byť mezi divadelním publikem (na fotografii z němého filmu 20.let) a publikem masových médii je značný rozdíl a jde o různá komunikační prostředí, expresivní zachycení reakce vyjadřuje i důležité faktor masové komunikace - osobnostní a skupinovou psychologii. (Vest pocket revue, 1929)

3. Reklamy na filmy byly projevem vznikajícího filmového průmyslu. Tato reklama byla zaměřena na majitele kin a promítacích síní. (Kinematografický věstník, 1918)

4. Reklama. (Kinematografický věstník, 1918)

5. Rozvoj filmu potřeboval výstavbu a vybavení ateliérů a nezbytného technického zázemí společností produkujících filmovou tvorbu, samozřejmě také kinosálů, v jejichž pojetí se v meziválečném období projevovala inspirace sály divadelními. Starý ateliér filmové společnosti A.- B. (Studio, 1931-32)

6. Model nových ateliérů společnost A. - B. film na Barrandově. (Studio, 1931-32)

7. Kinematografický věstník, 1918

8. Poukázání k jedné filmové etapě filmové technologie: problém ozvučení nebyl jen technologické povahy.