Zkušenosti z výuky v multikulturních třídách v USA

Mezivládní výměnný program "J. W. Fulbright High School Teacher Exchange Program" financuje roční výměnu českých a amerických středoškolských učitelů. Partneři si vymění svá bydliště a pracoviště a po dobu jednoho školního roku plní pracovní povinnosti svého partnera na zahraniční škole. V rámci tohoto programu vyučují čeští učitelé v USA většinou tzv. ESOL (English to Speakers of Other Languages), tj. předmět nazvaný "angličtina pro mluvčí jiných jazyků". Jedná se o výuku angličtiny pro děti imigrantů v multikulturních třídách amerických středních škol ve věku 15 až 19 let.

Ucelený a dobře propracovaný systém péče o děti-cizince v amerických školách lze popsat očima českého učitele na příkladu každodenního života střední školy Sherwood High School ve státě Maryland (www.sherwoodhs.org).

Sherwood High School navštěvovalo ve školním roce 1997/98 přibližně 1700 studentů. Učitelský sbor byl zastoupen 140 pedagogy, z nichž sedmičlenný tým (pět pedagogů v čele s oficiálním vedoucím oddělení pro ESOL a dvě asistentky bez vyučovací povinnosti) měl na starosti výuku angličtiny pro imigranty. Počet dětí-imigrantů se v průběhu školního roku měnil, neustále se však pohyboval mezi počtem 200 až 230. Děti reprezentovaly čtyřicet národností s převahou Asiatů (zejména Korejců, Číňanů a Vietnamců), Hispánců (zejména těch z Karibiku) a Afričanů reprezentujících celý africký kontinent.

Třídy pro jazykovou přípravu

Děti imigrantů se mohly zaregistrovat na kterékoliv marylandské základní i střední škole, a to kdykoliv v průběhu školního roku. Poté byly podrobeny standardizovaným testům z angličtiny, na základě kterých byly zařazeny buď do běžné třídy nebo do některé z pěti výkonnostních úrovní ESOL tříd. V průběhu školního roku mohly být kdykoliv přeřazeny do nižší nebo vyšší úrovně "tříd pro jazykovou přípravu" (tj. ESOL tříd), popř. ESOL systém zcela opustit a nastoupit do běžných tříd navštěvovaných rodilými Američany. Počítalo se i s možností přeskočení více než jedné úrovně v průběhu jednoho školního roku, pokud dítě rychle dosahovalo větších pokroků v ovládání angličtiny.

Škola zajišťovala výuku stejné úrovně souběžně v několika paralelních třídách; celkem na škole pracovalo dvacet ESOL tříd všech pěti úrovní. Počet dětí v ESOL třídě se řídil podle momentálních potřeb zaregistrovaných a nově příchozích dětí, nikoliv podle principu vyrovnaného počtu žáků v každé ESOL třídě. Prioritou bylo optimální zařazení dítěte do jemu nejbližší skupiny. Při zařazení dítěte do ESOL systému byl důraz kladen zejména na soulad s národnostním složením skupiny, kam mělo být dítě zařazeno, na soulad nově příchozího žáka s úrovní znalosti angličtiny dětí ve skupině, popř. na soulad temperamentu nově příchozího žáka s dynamikou skupiny. Věk dítěte nerozhodoval. Počty dětí v ESOL třídách se tak pohybovaly v rozmezí od pěti do dvaadvaceti. Výuka dětí - imigrantů, včetně jejich speciální přípravy pro začlenění do běžných tříd, byla zdarma.

obr. 1

Úroveň 1 určená pro úplné začátečníky, kteří vůbec nerozuměli anglicky, a úroveň 2 určená pro děti s velmi slabou znalostí angličtiny, měly v učebních plánech vyhrazeny dvě hodiny výuky denně. Ve zbylých úrovních 3 - 5 probíhala výuka v časové dotaci jedné hodiny denně. Vyučovací hodina trvala 48 minut. Specifikou sherwoodské školy byla možnost využití nabídky školních poradců pro vzdělání a možnost zaregistrovat se do tzv. "Lab Classes" (tj. doslovně "laboratorních tříd"), které probíhaly v závěru běžného školního dne a ve kterých učitel pomáhal žákům-imigrantům s domácí přípravou na následující den.

Přestup z jedné úrovně do druhé (i zpětně z vyšší úrovně do nižší) určoval učitel na základě studijních výsledků žáka-imigranta a po vzájemné domluvě s rodiči dítěte. Chtěl-li žák-imigrant odejít z ESOL systému, musel úspěšně složit standardizovaný test.

ESOL systém však nezahrnoval pouze výuku angličtiny ve speciálních třídách pro jazykovou přípravu. Žáci-imigranti dále navštěvovali speciální hodiny matematiky a hodiny nazvané "americká vláda" uzpůsobené úrovni jejich jazykových možností. V hodinách s tělovýchovnými, výtvarnými, hudebními a pracovními aktivitami byly děti-imigranti plně integrovány do běžných tříd.

Spolupráce s rodinami a "mezinárodní večery"

Při samotné výuce v jazykových ESOL třídách se upřednostňovaly metody kooperativního učení a projektového vyučování. Učitel byl zodpovědný nejen za výuku angličtiny, ale také za poskytování všestranné pomoci žákům při jejich postupné integraci do školy a zejména do americké společnosti. Z tohoto důvodu byl učitel povinen věnovat se žákům ve svých ESOL hodinách i tehdy, pokud kdokoliv z nich cítil momentální potřebu poradit se např. o domácím zadání na příští, respektive nadcházející hodinu zcela jiného předmětu. Kromě toho byl učitel povinen věnovat se žákům také v době svých volných hodin v průběhu běžného školního dne, pokud v této době žák jeho pomoc vyhledal. Samozřejmostí byl i častý kontakt s rodinou žáka-imigranta. Učitel pravidelně každý kalendářní měsíc předkládal řediteli školy počet telefonických hovorů uskutečněných s rodinami svých žáků.

Velkou pomocí nově přijatým žákům-imigrantům bylo organizování tzv. "zkušebního dne" v přípravném týdnu před samotným zahájením školního roku. Nově příchozí žáci dostali rozvrh hodin. Škola ve "zkušebním týdnu" uzpůsobila zvonění tak, že vyučovací hodina trvala 10 minut a přestávka 5 minut. Učitelé seděli ve svých třídách (v amerických školách má učitel vyhrazenu svoji třídu a žáci docházejí za ním, nikoliv on za žáky) a čekali na své nové žáky, aby se s nimi při zkrácených hodinách seznámili, přivítali je a povídali si s nimi o tom, co nového žáky čeká; ukazovali jim učebnice, pomáhali nalézt cestu do knihovny, jídelny, na školní autobus apod.

Součástí programu ESOL bylo i zprostředkovávat rodinám dětí-imigrantů, které studovaly ve škole, vzájemná setkání. Byly organizovány tzv. "mezinárodní večery" s ochutnávkami národních kuchyní, módními přehlídkami národních krojů a ukázkami národních tanců a písní. Za tímto účelem zřídila škola svůj výbor na přípravu a organizaci mezinárodních večerů. Tyto akce byly pořádány buď učiteli sekce ESOL (jedenkrát ročně) nebo ředitelstvím školy při příležitosti oficiálních dnů, týdnů či měsíců Afrického kulturního dědictví či Hispánského kulturního dědictví v regionu. Při těchto příležitostech pořádaly místní komunity další akce mnohem širšího rozsahu, které zahrnovaly alegorické průvody městem, kulturní vystoupení pod širým nebem či aktivity připomínající českou pouť.

Za zmínku stojí i respekt vedení školy k náboženským tradicím žáků a jejich rodin. Muslimští žáci byli v pátek uvolňováni z výuky, aby jim škola umožnila pravidelné polední modlitby přímo ve škole. K těmto účelům byla vyčleněna jedna třída, kde si učitel (v čele třídy u katedry) opravoval v době svých volných hodin písemné práce žáků, zatímco se muslimští žáci v jeho přítomnosti modlili. Studentům židovského původu bylo umožněno neúčastnit se celodenní výuky v době nejvýznamnějších židovských svátků. Velmi neobvyklým se v den Halloweenu jevil pokyn ředitele školy pro všechny učitele, aby své hodiny strávili v družné debatě o strašidlech s veškerým respektem k nadpřirozeným jevům, s kterými měli zejména afričtí a korejští žáci zkušenost.

"To nesmíte, to je rasismus!"

Projevy rasismu patřily mezi nejhorší přestupky proti školnímu řádu a byly trestány dočasným nebo trvalým vyloučením ze školy. Šikana, větší či menší konflikty nebo pouhé slovní narážky pramenící z rasových předsudků se však mezi sherwoodskými žáky neobjevovaly. Školní multikulturní komunita byla pro žáky naprostou samozřejmostí (lze přirovnat např. k bezkonfliktnímu soužití tmavookých a modrookých dětí v českých školách).

Přesto se slovo rasismus skloňovalo v ESOL třídách poměrně často. Nejčastěji tehdy, když žák jiné rasy zkoušel zdůvodnit svůj studijní neúspěch nepřízní "rasistického" bílého učitele. Vždy se však jednalo o nadsázku, která byla napůl furiantským žertem ze strany žáka a napůl jeho pokusem "zkusit to říci nahlas", i když všem ve třídě bylo zřejmé, že to tak míněno nebylo. Vyskytly se i momenty, kdy hispánští žáci při zadání úkolu hlasitě volali: "Nenávidím angličtinu!" Hostující učitel z Evropy se jich zcela přirozeně zeptal: "Tak co tady děláš? Nechceš-li se zdarma učit anglicky v USA, jdi domů, tady tě nikdo nenutí zůstávat." V témže okamžiku začali žáci (zejména asijští, jindy velmi tišší a neprojevující své city) vyskakovat ze svých lavic, zacpávali evropskému učiteli ústa a volali: "To nesmíte, to je rasismus! My nechceme, aby vás poslali pryč z USA." Při pokusu o zhodnocení takového zážitku v debatě s americkými kolegy se jeden za druhým začali pomalu vytrácet ze společenské místnosti, která nahrazovala naši sborovnu, až ti poslední a zřejmě nejstatečnější poté, co pečlivě zavřeli dveře na chodbu, sdělili šeptem svému naivnímu evropskému kolegovi, že toto je skutečně rasismus a pro příště bude lépe se podobných reakcí vyvarovat.

O výše popsané zkušenosti si můžeme myslet ledacos. Některé čtenáře mohla pobavit, jiného pohoršit a někdo jiný k ní zůstal zcela lhostejný. Poučme se ale z toho, že kulturní šok zažívá ve svých třídách i dospělý učitel. Jak mají potom život v cizí zemi zvládnout nedospělí žáci - cizinci a jejich vystresovaní rodiče? Je toho rozhodně mnoho, co pro ně můžeme udělat.