V současné době probíhá výuka počátečního čtení v prvních ročnících ZŠ metodou analyticko-syntetickou hláskovou a genetickou. Dnes se tedy učitelé, ale i rodiče rozhodují mezi dvěma metodami. V minulosti tomu bylo jinak.
Podíváme-li se krátce do historie české výuky počátečního čtení, zjišťujeme, že například v první polovině minulého století byla ve školách využívána podstatně rozsáhlejší nabídka metodických postupů.
Učitelé vybírali mezi tzv. syntetickými (postup začíná od písmene) a analytickými (postup začíná od slova) metodami. Mezi analytické řadíme i metodu globální, která se u nás rozšířila ve 20. - 30. letech minulého století zásluhou Václava Příhody. Ke každé metodě existovala učebnice počátečního čtení (slabikář nebo čítanka). Bylo běžnou praxí, že učitel ovládal a při výuce zároveň využíval několik metodických postupů podle toho, který určitým žákům více vyhovoval. Metodických postupů a k nim příslušných učebnic bylo v tomto období napočítáno téměř třicet.
Na začátku druhé poloviny minulého století byla centrálně zavedena analyticko-syntetická hlásková metoda, jejíž název již napovídá, že kombinuje postup analytický a syntetický. V této metodě je při nácviku nového písmene (struktury slova) vyvozeno příslušné slovo z mluvené řeči, dále je analyzováno na slabiky a hlásky, ke kterým jsou následně přiřazována písmena. Proces syntézy pak znamená spojování písmen do dalších slabik a slov a pozdější psaní těchto slov. Tato metoda se jeví jako úspěšná a to, co jí bývá vyčítáno, se netýká metody samotné, ale především způsobu jejího využití učitelem. Kritici upozorňují například na nesprávnou (mechanickou, stereotypní a zdlouhavou) práci se slabikou, kterou žáci často vnímají pouze jako jednotku čtení bez jakéhokoli významu (při výuce chybí spojení slabika-slovo).
Následným problémem takto nevhodně aplikované metody může být přecenění technického výcviku ve čtení, jeho nepřiměřeného upřednostnění před rozvojem čtení s porozuměním a zprostředkováním čtenářského zážitku. Za výhodu této metody bývá naopak považováno systematické procvičení všech písmen a slovních struktur. V současné době je touto metodou zpracováno celkem dvanáct učebnic počátečního čtení.
V roce 1997 k této jediné metodě přibyla tzv. genetická metoda, která se v českých školách využívala již v první polovině minulého století. Za jejího autora je považován J. Kožíšek.
Ve variantě zpracované J. Wagnerovou se žáci naučí všechna písmena v průběhu prvního měsíce školní docházky (pouze však v hůlkových tvarech). Čtení nových slov probíhá prostřednictvím tzv. hláskování. Žák tedy při čtení nového slova neslabikuje (NO-SÍ-ME), ale hláskuje a pak vysloví celé slovo (N-O-S-Í-M-E, NOSÍME). Asi po šesti až osmi týdnech žáci spontánně přecházejí ke čtení i malých písmen tiskací abecedy a postupně se seznamují s tvary písma psacího. Důležitým prostředkem pro počáteční čtení je zapisování písmen a slov hůlkovým písmem (malá tiskací písmena žáci nezapisují).
Zastánci genetické metody hovoří o tom, že tato metoda vede žáky rychleji ke čtení smysluplných slov a tedy, že čtení žáky více baví. Experimentálně zatím nebyly tyto závěry prokázány. Nesporné ovšem je, že touto metodou mohou žáci velmi brzy číst jednoduché texty v dětských knihách a časopisech. Ke genetické metodě byla prozatím zpracována jediná učebnice počátečního čtení.
Při vzájemném porovnání obou metod docházíme k závěru, že obě mají své klady a zápory. Každá bude vyhovovat jinému typu žáků a každá bude různými učiteli aplikována jinak. Nelze tedy jednoznačně určit, která z metod je vhodnější.
V budoucnu se nabídka metod zřejmě rozšíří. Z různých šetření již dnes víme o učitelích experimentálně využívajících metodické postupy užívané v 1. polovině 20. století (např. metoda normálních slabik, globální metoda).
Někteří učitelé experimentují i s metodami "bez společného slabikáře". Každý den naučí žáky několik nových slov, vycházejících z předčítaného příběhu, pohádky apod. Tato slova potom využívají v textech, které žáci společně s učitelem vytvoří. Z tohoto postupu je patrná vysoká motivace žáků pro čtení textů, neboť zde čtou své vlastní příběhy. (Tato praxe je dnes známá v některých zahraničních metodikách.)
Ať již bude nabídka metod jakkoli bohatá, bude rozvoj počátečního čtení, a tedy školní výuky, ovlivňovat řada dalších faktorů - především schopnosti žáků, jejich vnitřní motivace pro čtení, podnětnost prostředí, z něhož do školy přicházejí, úroveň spolupráce s rodiči a i osobnost učitele, včetně úrovně jeho didaktického mistrovství.
Nezáleží tedy jen na metodách výuky, ale z hlediska toho, co učitel může ovlivnit, také na způsobu jejich aplikace do školního vyučování.
Článek je publikován pod licencí Creative Commons BY-NC-ND 3.0 (Uveďte autora-Neužívejte komerčně-Nezasahujte do díla) .
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Národní pedagogický institut České republiky © 2025
