Proč vlastně chodit s dětmi do divadla? Vždyť kino je vždy jistota, zejména vybereme-li osvědčený film, nejlépe pohádkový - uspokojí všechny. Děj je prověřený, zajímavá kamera, filmové efekty a hvězdné herecké obsazení vykonají své. Kdeže je divadlo...
Často se dopouštíme velkého omylu - poměřujeme věci nepoměřitelné. To se nám stává i při srovnávání divadla a filmu. Co mají společného, je snad příběh (i když s ním aktéři nakládají rozdílně), práce s fikcí, to, že v divadle i ve filmu vystupují většinou živí herci a obě umění jsou uměními syntetickými. Faktem však zůstává, že jazyk divadla je odlišný od filmového jazyka, a je tedy dobré hodnotit divadlo divadlem. A tomu učit i děti. Vždyť kolikrát jsme my, učitelé, na prostou otázku dětí: "Na co to jdeme?" odpověděli: "Na pohádku." Abychom děti informovali alespoň o tom, že jdeme na hru, dramatizaci, inscenaci, komedii či alespoň divadelní pohádku, tedy informovali je o divadle termíny divadelními, děláme pohříchu zřídka.
Pomozme si příkladem: Hrdina na scéně se ocitne v lese. Ale nikde žádná kulisa, prázdná scéna. Jen se ozývá kukání kukačky, scéna je mírně potemnělá, hrdina se rozhlíží, jde přikrčený, jako by se shýbal pod větvemi. Všichni rozumíme, aniž bychom přesně viděli. Místo reality či jejího fotografického zachycení nastupuje znakovost - skutečný les označuje houkání sovy, potemnělé světlo, pohyb herce. Není třeba více, divák - jistě i dětský - rozumí.
Proč tedy nepoložit po představení dětem prostou otázku: „Jak jste poznaly, že je hrdina v lese?" Zdá se to prosté a naivní, odpovědi možná budou lehce ironické, vždyť proč se nás ptá na věc takto banální... A tak proč si to tedy nezkusit? Předveďte ve skupinách v jednoduché akci, že je váš hrdina např. v jeskyni, kosmické lodi, na zámku... (nebo nechme děti, aby samy vymyslely scénu). Kouzlo tvořivosti se rozbíhá - je tu problém, výzva. A zjištění, že každá skupina vymyslí něco jiného: zvuk, scénografický znak, hereckou akci, z níž lze cosi poznat. A možná i další zjištění - nemusí to být tak lehké. A také třeba zjištění, že první nápad nemusí být ve svém účinku na diváka nejlepší, že hledání může jít ještě dál, od popisné ilustrativnosti k metafoře, zkratce, nadsázce... A snad i poznání, že divadlo sice mnohé nemůže, ale právě proto si hledá cestu v krásné tvořivé hře, při níž počítá i s divákovou fantazií, jeho spoluúčastí.
Velkou hodnotou divadla je, že lidé spolu sdílejí zážitky, a to v rovině diváků (je nás tady více, kteří se díváme, smějeme, pláčeme, držíme palce...), herců, ale i v nejširší rovině všech, kteří se spolu účastní okamžiku hry, ať již na straně tvůrců a aktérů, tak i na straně diváků. Zážitek ze společného sdílení známe asi všichni - jak rozdílný je zážitek z filmu při sledování v televizi, a v nabitém sále! Divadlo se na rozdíl od filmu nemůže této hodnoty vzdát. Film již nutně nepotřebuje sál, stává se „věcí", již lze přenést do světa soukromého, vlastnit. Divadlo bez živého setkání živých s živými však existovat nemůže.
Víme, že ve většině škol má výběr kulturních akcí na starosti konkrétní pedagog, obvykle učitel estetických předmětů či českého jazyka, neboť u něj se povědomí o umění předpokládá jaksi automaticky. Tato znalost věci však ještě nezaručuje, že skutečně navštívíme kvalitní představení. Ani odpovědný výběr totiž nemusí být zárukou, že zhlédneme divadlo skutečně dobré. Lze však udělat něco pro to, aby riziko, že se děti setkají s "pseudodivadlem" či divadelním kýčem, bylo co nejmenší.
Nejspolehlivější cestou se zdá návštěva stálé profesionální scény, která se buď na repertoár pro děti a mladé specializuje, nebo je častou součástí jejího dramaturgického plánu (takových divadel však bohužel není mnoho, představení pro děti jsou na těchto scénách spíše popelkou). Spolehlivost této volby vypadá logicky - profesionální režie, profesionální herci, profesionální dramaturgický výběr. Jsou skutečně soubory, u nichž lze očekávat jistou divadelní kvalitu, jejich představení dlouhodobě patří mezi nadprůměrná či vynikající (jen jako příklad: DRAK v Hradci Králové, Naivní divadlo v Liberci, Alfa v Plzni, Divadlo v Dlouhé v Praze, divadlo Minor v Praze). Spojení profesionality a kvality však není ani v divadelní oblasti automatické, a tak i zde můžeme nalézt představení podprůměrná, špatná. Profesionalita souboru je tedy jen jedním z možných vodítek a i zde je dobré zvážit širší kontext (jaká divadla pro děti tento soubor již hrál, jaká byla jejich kvalita, jak kvalitní je jeho tvorba pro dospělé...).
Další možností je objednat představení agenturní. Tato představení však v sobě mají jedno úskalí - často u nich neexistuje dramaturgická hlídka. Jistým signálem kvality agentury a jí nabízených představení je "servis", jaký poskytuje školám v nabídce. Nejde ani tak o kvalitu „reklamní upoutávky" na představení ve smyslu grafickém, výtvarném apod. Důležité je to, jaké informace o představení vám agentura v nabídce poskytne. Měli byste žádat například:
Všechny tyto informace vám umožní vytvořit si představu o nabízeném představení a lépe na něj připravit i děti. Také je velmi dobré zjistit, kde bylo představení hráno v poslední době, a zjistit přímo na těchto místech (osobně, telefonicky či e-poštou) reference o představení. Samozřejmě ideální cestou je vlastní zkušenost se souborem, samotnou inscenací, případně využít doporučení osoby, na jejíž názor a divadelní zkušenost se můžete spolehnout.
A v neposlední řadě - nebojte se informovat jiné školy ve vašem regionu o kvalitních představeních, i o těch, která do školy raději nepouštět. Nepoléhejte však pouze na jediný subjektivní názor, mluvte i s ostatními kolegy a dětmi. Teprve tak získáte na představení objektivnější pohled.
Cestou agenturních nabídek se děti mohou potkat s divadelním brakem, ale často i s představeními hravými, metaforickými, nabitými osobitou poetikou a schopností otevřeně komunikovat s dětským publikem (za mnohé opět příklad agentury Bořivoj). Často se jedná o divadla "chudá", což mnohdy vede autory k využití osobitých jevištních prostředků a postupů. Tato osobitost a tvůrčí invence může být pro děti velmi přitažlivá. A to i pro publikum pubertálně kritické.
Další cestou, díky níž se děti potkávají s divadlem, jsou představení pro děti vytvořená amatérským souborem. Jen málokdy bohužel nastane vzácná možnost pozvat amatérský soubor, o jehož kvalitách víme, přímo do školy.
V posledních letech vstupuje na půdu našich škol nový typ divadla - divadlo ve výchově (inscenace pražské agentury Bořivoj Rytíř, několik inscenací souboru Spolupospolu z Prahy, produkce občanského sdružení Augusto z Brna...). Jde o takový typ divadla, v němž herci počítají s aktivní spoluúčastí diváků, s jejich vstupy do představení, řešení situací.
A ještě několik rad:
Další použitá literatura:
URBANOVÁ, Alena: Popelka divadla pro děti. České Budějovice,1986.
Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. [online] Praha: VÚP, 2005.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.