Interaktivní vyučování cizího jazyka je v odborných publikacích charakterizováno jako sociální interakce ve třídě nebo ve skupině, ve které se cizí jazyk vyučuje. Znamená to, že staví své základy na určitých vzájemných vztazích učitele a žáků, které jsou ovlivněné vzájemnou komunikací (Schiffler, 1985, str. 10 - 11).
Interaktivní vyučování cizího jazyka se zakládá na hypotéze, že pozitivní sociální interakce ve výuce je nezbytným předpokladem pro účinnost výuky cizích jazyků. Význam sociální interakce však zatím v didaktice cizích jazyků nebyl v celé své plné šíři doceněn.
Sociální interakce může být pozitivně ovlivněna dvěma faktory:
Interaktivní chování učitele znamená, že učitel:
Interaktivní formy výuky jsou všechny ty vyučovací činnosti (Schiffler, 1985, str. 11), které:
Obsahy, které žáky povzbudí ke komunikaci mezi sebou, jsou nejlepším předpokladem pro jmenované vyučovací formy. Také musí být stanovena pravidla chování učitele v interaktivním vyučování cizího jazyka. Interaktivní postoje učitele mohou být dosaženy především pozorováním a jejich nácvikem v rámci interaktivního tréninku určité učitelské skupiny. Během interaktivního tréninku se učitel může konkrétně naučit, jak má řešit konflikty žáků ve třídě, a to krátkými interaktivními cvičeními.
Tím a také svým interaktivním chováním učitel podporuje připravenost a ochotu jednotlivých žáků ke spolupráci s ostatními žáky.
Když je tato žákovská připravenost doplněna vhodnými interaktivními vyučovacími formami, je ve vyučování cizím jazykům splněn nejen interaktivně jazykový cíl, ale je též kladně ovlivněna i sociální interakce ve třídě.
Sociální interakce ve třídě a interaktivní formy vyučování se nejen navzájem ovlivňují, nýbrž mají i zpětnou vazbu na chování učitele a na ochotu a připravenost žáků řešit partnerské konflikty ve formě interaktivních cvičení.
Pokud učiteli pomohl nácvik vlastního interaktivního chování ve skupině učitelů a mohl ho úspěšně využít při řešení různých situací ve třídě, je dobré, když své získané zkušenosti předá i svým kolegům v dalším sezení nácviku interaktivního chování učitele.
K interaktivním formám výuky cizích jazyků podle Schifflera patří:
Všemi těmito formami jsou žáci vedeni k interaktivním principům, jako jsou samostatnost, samostatné rozhodování, spolurozhodování a kooperace. Všechny tyto principy vedou k poznání žákovy osobnosti nejen učitelem, ale i žákem samotným. Jsou tedy velkou oporou autonomní složky v procesu učení a vyučování cizího jazyka a vedou k rozvoji téměř všech klíčových kompetencí dle RVP. Jde především o komunikativní kompetenci, sociální a personální kompetenci, ale též i o kompetenci k řešení problémů a kompetenci pracovní. Tyto kompetence lze herní formou rozvíjet a nacvičovat ve výuce německého jazyka na ZŠ i na SŠ v rámci ŠVP.
Všechny hry, které vedou k tomu, aby měl žák možnost vyjádřit svůj názor na spolužáka nebo na více spolužáků či popř. na samotného učitele, se nazývají interaktivní hry. V interaktivních hrách jde o to použít již naučenou látku k tomu, aby se žáci naučili něco nového. Didaktický postup je zde opačný, než je zvykem ve výuce cizích jazyků. Interaktivní hrou má být žák doveden k tomu, aby něco chtěl vyjádřit. Když to v cizím jazyce nedovede, zeptá se učitele nebo se může podívat do slovníku. Není žádný jiný vhodnější moment k osvojení nové slovní zásoby, než když žák svoji nevědomost tuší a přeje si ji změnit. Učení za pomoci učitele je ústřední metoda interaktivních her.
Průběh každé z těchto interaktivních her by měl být žákovi předem v cizím jazyce důkladně osvětlen. Protože ale úspěšné splnění vlastního didaktického cíle - provedení interaktivní hry v cizím jazyce - závisí na porozumění průběhu hry, musí učitel rozhodnout, zda není v dané skupině žáků lepší vysvětlit postup při hře v mateřštině.
Interaktivní hry nevyžadují ve většině případů žádnou zvláštní lexikální přípravu. Jistě ale není na škodu, když žáci už znají nejdůležitější struktury cílové řeči, nebo aspoň ty jevy, které jsou potřebné při zapojení se do hry.
Protože v popředí interaktivních her stojí úmysl komunikovat v cizím jazyce, není potřeba žádné jiné přípravy než nácvik vhodných jazykových struktur. Učiteli zbývá jen posoudit, do jaké míry vystačí žákům jejich doposud získané znalosti k účasti na interaktivní hře.
Některé interaktivní hry umožňují vést výuku dlouhou dobu úplně bez učebnice. V žádném případě však učitel nesmí zpochybnit úlohu učebnice jako centrálního média, protože především v počáteční výuce cizích jazyků je vyžadována u slabších žáků systematická progrese a tradiční návaznost probírané látky. Nejpozději ve třetím roce osvojování cizího jazyka přichází často znechucení z učení se tomuto jazyku, které se také odráží na práci s učebnicí. U žáků nedochází už tak lehce jako dřív k aktivnímu používání právě probraných jazykových prostředků, stagnuje rozvoj jejich řečových dovedností a jejich zautomatizování. Použití interaktivních her může proto žáka při učení se cizímu jazyku nově motivovat, a to buď ve správné době, nebo ještě předtím než taková situace ve výuce cizího jazyka nastane.
Protože při interaktivních hrách se klade důraz na vyjádření vlastních komunikativních úmyslů, nejvhodnější jsou tzv. identifikační hry, výměna identity, zprostředkovávání osob a práce atd., u pokročilých nabídky ke známosti, sňatku, hra na sympatie, astronauty, příprava obrazových reportáží, týmové rozhodování atd.
Identifikační hry
K nejvíce oblíbeným interaktivním hrám patří identifikační hry. S pomocí učitele si může každý žák vyrobit svoji identifikační kartu, která odpovídá skutečnosti nebo žákovu přání. Učitel by měl připravit nová slovíčka i s jejich českými ekvivalenty pro celou třídu na fólii k promítnutí na zpětném projektoru nebo na tabuli. Každá identifikační karta by se měla stát detailním a fiktivním popisem žákova života a charakteru. Jejím neustálým samostatným doplňováním během hodin vyučování cizímu jazyku by mělo u žáka docházet k pravidelnému rozvoji základních řečových dovedností. Od začátku by měla tato identifikační karta sloužit k rozhovorům žáků mezi sebou. Výhodou je, když se žáci učí např. pojmenovat povolání, nemusí popisovat aktivity fiktivní osoby z učebnice, ale baví se o vlastní činnosti. Když si mají osvojit např. číslovky, vyptávají se navzájem na výši svého platu a diskutují o tom.
Možná varianta těchto interaktivních her je, že každý žák si volí partnera a pak připraví společné interview, při kterém se navzájem představí třídě. Představovaný partner vždy dbá na to, aby byl jazykově i věcně správně představen. Tyto hry mohou být zařazeny do výuky žáků jazykové úrovně A2, B1 - B2.
Výměna identity
Další variantou identifikační hry je „výměna identity". Každý žák si vytáhne lístek, na kterém je napsáno jméno spolužáka. Samostatně nebo za pomoci učitele, popř. slovníku popíše několika větami vlastnosti, zvyklosti, přání a jednání jednoho libovolného vybraného spolužáka. Svůj popis by měl pak přednést, a to se slovesy v 1. osobě jednotného čísla. Tuto hru lze také variovat, např. jeden nebo dva žáci třídu opustí a ostatní žáci popisují, co mají např. na sobě, jak jsou učesaní atd. Popisující skupina žáků by mohla své spolužáky případně i povahově charakterizovat, ale pouze v případě, že učitel dává pozor na to, aby žáci hodnotili své spolužáky buď kladně, nebo v žebříčku morálních hodnot neutrálně. Tato herní aktivita je nejvíce vhodná pro žáky jazykové úrovně A2, B1.
Ve výuce pokročilých (jazyková úroveň B2, C1, C2) může být zadán úkol zformulovat pro jednoho spolužáka nabídku k seznámení nebo nabídku k sňatku. Při kontrole úkolu žáci hádají, o kterého spolužáka se jedná.
Zjišťování osobních názorů
V podobné hře (doporučené pro jazykovou úroveň A2 - B2) a v další variantě identifikačních her diktuje učitel žákům následující otázky nebo je předloží ve formě dotazníku:
Otázky žáci zodpoví sami, opět mohou počítat s jazykovou pomocí učitele. Pak předčítají vylosované odpovědi, opravují jazykové chyby a hledají jejich autora.
Učitelé, kteří rádi pracují kreativním způsobem, se stávajícími učebnicemi, používají a vymýšlí i další varianty těchto interaktivních her.
Hra na sympatie
Jinou variantou identifikačních her je hra na sympatie. Třída sedí v kruhu, podle velkosti třídy můžeme utvořit i kruhy dva. V každém kruhu je jedna židle prázdná. Ten, kdo sedí nalevo od prázdného místa, smí začít. Pokládá otázku spolužákovi, kterého si vyvolí, a ten odpoví na otázku s pomocí učitele a spolužáků. Po zodpovězení otázky si dotázaný žák sedne na volné místo. Žák sedící nalevo od nově uvolněného místa klade další otázku. Učitel musí dávat pozor, aby žáci neoslovovali stále stejné spolužáky a aby např. chlapci neoslovovali stále chlapce a děvčata také stále jenom dívky. Učitel tedy vstupuje do hry svými pokyny, nejlépe však je, když se hry sám účastní.
Pro tuto hru se hodí prakticky každé jazykové cvičení ve formě dialogu. Bližší realitě je, když žáci kladou otázky, na které se dá odpovídat ANO/NE. Pokud dotázaný žák odpoví negativně na položenou otázku, může následovat další otázka. Ta může směřovat k důvodu záporné odpovědi.
Např.:
„Jíš rád vajíčka?"
„Ano, jedno si vezmu." (žák si sedne na volné místo)
X
„Ne, nechci žádné." (žák zůstane sedět na svém místě)
„Proč ne?"
„Mám dietu, lékař mi je zakázal jíst."
Aktivita tohoto druhu se dá označit jako jedna z možných pohybových her a není z hlediska použití potřebných jazykových prostředků a řečových dovedností náročná, proto bych ji doporučila spíše učitelům, kteří vyučují žáky nižších jazykových úrovní, např. A1, A2 nebo B1.
Hra na astronauty
Tuto interaktivní hru může učitel hrát s celou třídou nebo ve skupinách se třemi až pěti žáky. Doporučovala bych ji pro žáky vyšší jazykové úrovně B2, C1. Žáci představují tým astronautů, kteří se musí dostat po nouzovém přistání na souhvězdí ke sto kilometrů vzdálenému druhému přistávacímu modulu. Astronauti si mohou vzít s sebou na cestu jen část zachráněných věcí. Tyto věci musí být vybrány z těch, jejichž přehled mají u sebe, a následně zařazeny podle důležitosti do seznamu. Žáci musí tyto věci ve společné diskusi určit a vypracovat jejich soupis. Uvedení každé věci na soupisu musí být písemně odůvodněno. Při kontrole zadaného úkolu sdělí učitel žákům, které věci patří do nouzového seznamu, který pro tuto možnou situaci vypracovala NASA:
Obrazová reportáž
Učitel požádá žáky, aby z fotografií vystřižených z časopisů sestavili obrazovou reportáž bez textu. Při vyučování doplní žáci k reportážím písemně vhodný text, nebo ho mohou také namluvit na audiokazetu. Při poslechu dochází k opravě přednesených textů.
Jednu z variant představuje filmová reportáž. Pokud je na škole možnost nahrávky na videokazetu, mohou si někteří žáci vymyslet scénky, které po vyučování natočí jako němý film. Spolužáci ve třídě pak mají za úkol doplnit komentář, text k reportáži. Ten může být opět tvořen buď s celou třídou, nebo ve skupinách.
Podobně může učitel pracovat ve třídě s kopiemi starých němých filmů či se sérií starých nebo moderních fotografií. Této aktivity se mohou účastnit i žáci s nižší jazykovou úrovní, např. A1, neboť ve scénkách se může objevit text, ekvivalentní k lexikálním znalostem žáka. Jinak se tato aktivita hodí pro celou škálu žáků jazykové úrovně A1 - C2.
Týmové rozhodování
Žáci mají za úkol společně řešit v hodině cizího jazyka např. tuto situaci:
Ve firmě musí být kvůli vypršení smlouvy propuštěn jeden pracovník. Ředitel a někteří členové správní rady musí rozhodnout, kdo z těchto tří pracovníků to má být:
Diskusní čas je v případě této interaktivní hry přesně stanoven. Když mají žáci po uplynutí časové lhůty hlasovat, koho z firmy propustit, může učitel později s žáky prodiskutovat, zda hlasování bylo správně načasováno či jak došlo k výsledku hlasování a zda hlasování bylo jediným řešením daného problému.
Obsahově mohou být lehce nalezeny varianty této interaktivní hry. Podnětem k podobné diskusi může být objev nového léku, který by mohl lidem prodloužit život. Tento lék, který byl získán dlouholetým bádáním, existuje jen v omezeném množství pouze v jedné dávce. Výzkumný tým má tedy rozhodnout, čí život by měl být omlazen o nejméně padesát let a tím také o padesát let prodloužen. Tým musí zvolit čtyři slavné lidi minulosti nebo přítomnosti, prodiskutovat, která z těchto osobností by měla obdržet tento lék a z jakých důvodů.
Jazykově lehčí varianty této hry mohou být např. hledání řešení fiktivních a reálných situací: „Co bychom museli udělat, kdybychom omylem vypili sklenku petroleje?" Důležité je, že žáci mohou vymýšlet humorné, utopistické či vědecko-fantastické příběhy.
Diskuse by měla probíhat v celé skupině, předností však je, když žáci mají dostatek času k tomu, aby si samostatně nebo ve dvojicích rozmysleli své argumenty a písemně je zaznamenali.
Protože tato hra je lingvisticky poměrně velice náročná a žádá, aby si žák osvojoval nebo již částečně ovládal nejen kompetence komunikativní, ale i kompetence občanské, sociální a personální a kompetence k řešení problémů, hodila by se nejspíše pro jazykovou úroveň nejvyšší, tedy C1, C2. Ve zjednodušené formě by mohli být do této hry zapojeni třeba i žáci jazykové úrovně B2.
Literatura a informační zdroje:
BERTRAND, Y. (1978): Simulation et enseignement des langues. In: Praxis des Neusprachlichen Unterrichts, s. 181 - 189.
BILLOWS, F. L.: Kooperatives Sprachenlernen - Techniken des Fremdsprachenunterrichts (The Techniques of Language Teaching). Heidelberg, 1973.
CURRAN, CH. A.: Counselling - Learning in Second Languages. Apple River (III), 1976.
GATTEGNO, C.: Teaching Foreign Languages in Schools, The Silent Way. New York, 1963.
KAUFMANN, R. (1977): Lernen in Freiheit - im Fremdsprachenunterricht, Bericht über einen Schulversuch. In: Praxis des Neusprachlichen Unterrichts, s. 227 - 236.
KRBŮŠKOVÁ, V.: Interaktivní vyučování jako součást autonomie v procesu učení a vyučování cizího jazyka. In: Autonomie a cizojazyčná výuka. Autonomie v teorii edukační praxi lingvodidaktickém výzkumu. Brno. s. 148 - 163.
LEAVITT, H. J. (1949) : Some Effects of Certain Communication Patterns on Group Performance. Ph.D. dissertation, Massachusetts Institute of Technologie. Zkrácená verze in: Journal of Abnormal Psychologie, 1951, s. 38 - 50.
ROß, K. - WALSLEY, B. (1976): Überlegungen zur Erstellung und Durchführung einer Simulation. In Die neueren Sprachen, s. 39 - 51.
SCHIFFLER, L. (1985): Interaktiver Fremdsprachenunterricht. 2., korr. Aufl. - Stuttgart, Klett.
WICKE, R. (1978): Classroom Discourse, Möglichkeiten der Intensivierung des Fremdsprachenunterrichts. In: Praxis, s. 90 - 92.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
