Příspěvek byl převzat od MŠMT ze sborníku Mezigenerační vztahy a stárnutí v školním vzdělávacím programu, jenž vznikl v rámci grantového projektu Mezigenerační vztahy a stárnutí v RVP, který realizoval Kruh spolupracovníků obecné a občanské školy společně s Diakonií ČCE v roce 2005.
Následující lekce je určena pro učitele využívající ve svých hodinách metody dramatické výchovy, vychází z původní struktury dramatu Jonathana Neelandse a Tonyho Gooda (angličtí lektoři dramatické výchovy).
1. Kartičky věků
Na kartičkách z tvrdého papíru jsou napsány číslice, které znamenají určitý věk (2, 3, 6, ... 15, 17, 20, ... 35, 40, ... 60, ... 99). Hráči si vyberou jednu či více kartiček a mají popsat, co se v tomto věku s člověkem děje (etapy života, mezníky, změny...), případně jestli někoho v tom věku znají a zdali to pro něj platí.
Poznámka: Je vhodné na kartičky psát čísla, která odpovídají věkům, které pro člověka znamenají jisté životní mezníky (začíná chodit, jde do školy, maturuje, je právně odpovědný, může být volen poslancem, nastupuje do důchodu...), případně záměrně žákům dát vybrat věk odpovídající věku jejich rodičů, prarodičů atd.
2. Časová osa - Sochy věků
Ke kartičkám z předcházející hry vytváříme vlastním tělem sochu, která představuje člověka tohoto věku. Sochy seřadíme chronologicky vedle sebe. Jednotliví aktéři mohou z řady - časové osy - postupně vystoupit a prohlédnout si, jak ji doplnili ostatní.
Poznámka: Řad může být několik a každá z nich může představovat jiný typ člověka: muž, žena, vrstevník, člověk z minulosti, současnosti, budoucnosti...
3. Kdo a kde
Dobrovolník jde za dveře. Skupina ve třídě vymyslí prostředí (kde?), ve kterém by se mohli vyskytovat lidé určitého stejného věku (kdo?). Tento věk se snaží předvést jednáním (hlasem, tělem, pohybem...) tak, aby to vracející se dobrovolník mohl poznat.
Poznámka: Je dobré si záměrně vybírat věk, jenž se obtížněji předvádí (malé děti, staří lidé). Skupina je tak nucena hledat odpovídající stylizaci.
4. Nejstarší člověk, kterého znám
Ve dvojicích si vyprávíme o nejstarších lidech, které známe (žijících i nežijících, příbuzných i cizích lidech, se kterými jsme se v životě setkali). S celou skupinou pak zaznamenáváme jejich jména a věk na velký papír. Z dvojice mluví vždy ten, kdo poslouchal vyprávění o nejstarším člověku (řekne to, co si z tohoto vyprávění zapamatoval). Hledáme, co mají „příběhy" starých lidí společné. Bavíme se o tom, co pro nás staří lidé znamenají, čím nám mohou být užiteční, případně i o tom, co nám na nich vadí.
Poznámka: U mladších žáků se setkáme s tím, že za „nejstarší" považují už i 50leté. Pravděpodobně to souvisí s nízkým věkem jejich prarodičů.
5. Obrázek
Každá dvojice dostane následující obrázek a rozhovorem nad ním se snaží dopátrat, co na něm je, resp. jaký příběh se na něm odehrává. Společně pak posloucháme verze příběhu všech dvojic.
 |
| 1. Obrázek |
Poznámka: Skupiny s velkou představivostí se snaží rozpoznat i roční či denní dobu, smysl cesty těchto dvou lidí, jestli se jedná o začátek či konec cesty atd. K představivosti lze motivovat i podnětnými otázkami (Kdy? Kde? Kdo? Proč? Co?...). Ke zpřesnění vyprávění může napomoci i slovní či písemné zpracování, zadání žánru příběhu (pohádky, legenda, úryvek románu...).
6. Obrázek + text
Po vyslechnutí příběhů je přečten úryvek příběhu, ke kterému patří obrázek:
Po přečtení tohoto úryvku reflektujeme, jak jsme se svými verzemi příběhů přiblížili k tomu původnímu, a přemýšlíme o klíčových postavách tohoto příběhu.
Poznámka: Často se stává, že některá z dvojic odhalí původní příběh už při prohlížení obrázku, což nevadí. Vybraná ilustrace je přesná a skupinám se silným sociálním cítěním nečiní problémy v ní původní příběh objevit.
7. Škála sympatií, názorů
Zabýváme se hlavními postavami příběhu, mladým farmářem a jeho starou matkou. Na protilehlé strany místnosti umisťujeme židle, které představují matku a syna (je možné si pomoci i znakem: šátek na židli matky). Každý sám za sebe se rozhoduje, se kterou z postav víc sympatizuje, a podle toho se i do tohoto prostoru umístí.
matka - I - syn
Prostor uprostřed mezi židlemi je určen těm, kteří se nemohou rozhodnout, případně těm, kteří cítí své sympatie k oběma postavám stejně. V tomto spektru každý několika větami zdůvodní své postavení. Všichni tak postupně slyšíme názory z různých stran v prostoru vytvořené škály.
Poznámka: Škálu můžeme zadat i tak, že si každý má stoupnout blíž k té postavě, která to má v dané situaci těžší, víc by potřebovala pomoc nebo s ní víc soucítíme.
8. Kníže na horkém křesle
Pokoušíme se najít důvod, který by mohl mít kníže pro vyhlášení tohoto nařízení. Tento důvod pak „rozehraje" dobrovolník v horkém křesle. Zbytek skupiny se snaží tento důvod zjistit v rozhovoru s takto nastoleným knížetem.
Poznámka: Aktér v horkém křesle se chová tak, jak by se choval kníže. Je dobré, když důvod neprozradí hned ze začátku - motivuje tím skupinu ke kladení dalších otázek. V rámci role je možné důvod pojmout tak, že o něm kníže nechce mluvit, stydí se za něj, je to tajemství atd. V roli knížete se může vystřídat i více aktérů. Taktéž je vhodné hledat i důvody, které mohou hovořit ve prospěch knížete - řeší tím problémy všech. Jako např. v zemi, o které praví:
Báseň o zemi
Toto byla úrodná země.
Tam kde byla dříve úrodná,
je nyní neúroda
a hlad tu chodí křížem krážem.
Kruté časy přinášejí i kruté zákony.
9. Řada židlí - rozhovory matky se synem
Naproti sobě jsou postaveny dvě řady židlí. Jedna řada je určena matkám a druhá synům. Naproti sobě sedí vždy dvojice matka a syn. Dvojice na začátku hrají rozhovor matky a syna v době dětství syna, dvojice na konci pak dialog těsně před tím, než je matce 70 let. Dvojice si samy vybírají období, ve kterém se odehraje jejich rozhovor. Postupně rozehrávají dialogy matky a syna. Přitom se snaží vycházet z toho, co zahrála dvojice před nimi (dodržet stejný charakter, neměnný příběh...).
Poznámka: Dialogy můžeme zkusit „projít" i několikrát a hledat ty nejdůležitější repliky obou postav, upřesňovat charakter postav, hrát dialogy na přeskáčku, po částech apod.
10. Učitel v roli matky (knížete/syna)
Vybereme si skupinu, kterou mohla matka častěji navštěvovat:
Tuto skupinu pak rozehrajeme v jednoduché akci a při té ji navštíví lektor-učitel v roli staré farmářovy matky.
Poznámka: Skupiny může navštívit i kníže nebo syn. Lektor může tyto role střídat za pomoci jednoduchých znaků (šátek pro matku, ošatka pro syna, koruna pro knížete...).
11. Matka a syn 30 vteřin před...
Dva dobrovolníci jsou „vymodelováni" do rolí matky a syna v okamžiku 30 vteřin před tím, než matka řekne větu: „Je čas, abys mě vzal do hor." Ostatní jim pak pomáhají dále rozehrát role tím, že jim dávají instrukce jako režiséři.
Např.: Matka se otočí, podívá se synovi do očí a řekne: „Tak co?" Syn skloní hlavu a smutně řekne: „Já to nedokážu."
Představitelé rolí postupně udělají vždy to, co jim skupina řekne.
Poznámka: Je dobré vždy začít instrukci pojmenováním postavy (syn, matka). Po provedení instrukce se aktér zastaví, ustrne ve štronzu. Tyto „střihy" ještě více zdůrazní stupňující se napětí.
12. Jiné možnosti (východiska, náměty, příběhy)
I v jiných kulturách nalezneme podobné příběhy: bulharská pohádka Proč se staří lidé nezabíjejí; čínský příběh O vzácných nosítkách; eskymácká legenda o starcích, kteří jsou na kře posláni po moři atd. K pocitovým úvahám je možné využít i písně (včetně textů) o stáří: Starý muž (J. Nohavica), Stáří (P. Hapka/M. Horáček). Jiná dramatická hra může být také započata krátkou hranou etudou ze života starých lidí nebo nedopsaným dopisem, z něhož plyne, že pisatel v něm žádá o umístění do domova důchodců apod.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
