Terapeutické pohádky pomohou eliminovat strach ze tmy

Anotace

Mnoho dětí se bojí tmy. Je tomu tak proto, že ve dne vidí jasně vše, co se nachází v jejich okolí, ale v noci tento pocit jistoty mizí. Předměty nabývají nejasné obrysy. Ve tmě si děti dokážou představovat ledacos a zároveň neumí rozlišit mezi tím, co je pravda a co je jen výplodem jejich fantazie. Strach je pro ně opravdový. Děti mají velmi bujnou fantazii a dokáží ve tmě „vidět“ věci, které neexistují.

U některých dětí je ještě strach ze tmy umocněn tím, že se jim v noci zdají noční můry, budí se uprostřed noci vyděšené, vykládají pak o příšerách, které se schovávají pod postelí či ve skříni. Takový strach je běžný a normální pro děti předškolního věku. S dítětem v takové situaci je nutné v klidu probrat jeho obavy, dát mu vědět, že plně chápete jeho pocity. Strach z nočních můr je často u dětí předškolního věku umocněn tím, že mají stále problémy rozlišit, co je skutečné a co je smýšlené, takže není na místě si z pocitů dítěte dělat legraci. Jelikož děti své noční můry často považují za realitu, nemůžeme jejich obavy a strachy podceňovat. Bojácné dítě potřebuje především pochopení, podporu a jistotu.

Jak můžeme pomoci dítěti eliminovat strach ze tmy?

Pokud s dětmi hovoříme o jejich negativních pocitech, strachu ze tmy, musíme si uvědomit, že ne každé dítě se cítí dobře, když má popsat své děsivé sny, hovořit před druhými o svých úzkostech a strachu. Některé děti však tuto možnost přivítají. Navíc je vždy dobré si s dětmi o těchto problémech promluvit, neboť díky tomu, že dítě slyší, jak i druhé děti zažívají podobné úzkostné pocity, se najednou cítí lépe, protože si uvědomí, že alespoň „v tom nejsou samy.“

Navíc pokud s dětmi hovoříme o jejich problémech s nočními můrami či strachem ze tmy, mohou děti během dne, kdy na ně tyto pocity nedoléhají, přijít s nápady, které jim pomohou pokořit jejich noční můry. Mnoha dětem pomůže rozsvícená lampička či oblíbený plyšák, který jim pomůže přemoci noční můry. Takovýto plyšák může mít v očích dítěte i kouzelnou moc.

Výbornou pomocí může být také dětská knížka autorky Chiary Piroddi „Timovy tipy – bojíš se tmy?“. Autorka knihy je dětská psycholožka specializující se na kognitivně-vývojovou psychoterapii. Tato kniha nabízí příběh chlapce Tima, který se také bál tmy a zažíval noční můry, ale v průběhu příběhu vyzkoušel pět jednoduchých, zajímavých nápadů, které mu pomohly překonat jeho strach. Jednalo se o následující nápady: obléct si pyžamo superhrdiny, postříkat pokoj „sprejem proti příšerám“ s jasmínovou vůní, přečíst si příběh o rytířích, nechat si rozsvícenou lampičku, přitulit se před spaním k rodičům.

Eliminovat strach ze tmy mohou děti také pomocí psychoterapeutické pohádky.

Psychoterapeutické pohádky

Psychoterapeutická pohádka slouží především k tomu, aby napomáhala ke změně myšlení dětských posluchačů a pomocí změny myšlení vedla děti také ke změně chování. Výrazně dětem pomáhá pochopit vlastní emoce, dává dítěti možnost přemýšlet o svém strachu, naznačit jim, jak se mají k danému problému postavit, a ukazuje i možné způsoby vyřešení daného problému.

Psychoterapeutické pohádky na postavě hlavního hrdiny dětem názorně ukazují, jak si poradit se strachem z něčeho nového, neznámého, pro dítě problematického, jak překonat překážky. Ukazují mu možnost, jak si poradit, podobně, jak si poradil hlavní hrdina, se kterým se dítě dokáže identifikovat. Tyto pohádky pomáhají snížit úzkost, podporují rozvoj empatie.

Příklad psychoterapeutické pohádky

Tma a její přátelé

Pohádka pochází z polské knihy Bajki terapeutyczne (Terapeutické pohádky) od Marie Molické (český text pohádky je vlastním překladem autorky).

Text pohádky

V postýlce ležel malý chlapec. Byl v pokoji sám a celou postýlku obklopovala černočerná tma. Na stole, na stropě, na židlích, na skříní, všude byla pouze tma. Tma se rozprostírala na všech předmětech, stejně jako se ubrus rozprostírá na stole. Tma rozmazávala obrysy všech věcí a zároveň je i zahalovala. Předměty, které chlapec tak dobře znal, které se nacházely v jeho pokoji, které mu byly blízké. Tyto předměty se najednou ve tmě zcela ztrácely.

Za dne byl pokoj veselý a barevný, teď byl ošklivě šedý. Chlapec neměl rád tmu. Tmu, která začarovala jeho pokoj a změnila ho na místo, ve kterém se již necítil dobře a bezpečně. Tmu neměl rád. Nechtěl se na ni ani podívat, a tak raději zavřel oči. Dobře však věděl, že stačí otevřít jedno oko a znovu se ocitne v tom známém, a přesto cizím pokoji, v němž se najednou necítil dobře.

„Co mám dělat?“ A chlapci začaly hlavou vířit různé myšlenky. „Neměl bych raději zavolat maminku?“ pomyslel si. „Ne, raději ne, ta by se určitě hněvala, že nespím, nebo by mi řekla, ať se nebojím, že je přece vedle pokoji.“

„A co kdybych zavolal tatínka?“ To také raději ne. Určitě řekne, že si zase vymýšlím, abych nemusel ještě spát. Nebo se mi začne vysmívat: „Takový velký chlapec! A on se ještě bojí tmy! To je ostuda.“

Chlapec dobře věděl, co by mu maminka s tatínkem odpověděli, kdyby je sem zavolal. A takové odpovědi ho hodně zlobily. Připadalo mu, že ho rodiče dostatečně nechápou. On přece vůbec není velký. Naopak, je ještě malý. I maminka to ví, vždyť mu často říká: „Ty můj maličký.“

„Ostatně, kdo by se nebál, když neví, zda se mu v takové tmě nemůže stát něco zlého,“ pomyslel si chlapec. „Co kdybych zavolal tatínka a zeptal se ho na auto? Táta ráda vypráví o autech. Když už tu bude, a začne mluvit o benzinu a motoru, tma už nebude tak strašná. Ale to raději ne, tak pozdě by si se mnou tatínek jistě nechtěl povídat. Večer se vždy chová tak přísně a nemá rád, když mu někdo oponuje. Koho mám tedy zavolat, abych si mohl alespoň s někým na chvíli povídat?“

„A co třeba se mnou?“ ozval se najednou odkudsi tichý hlásek, který se vynořil ze tmy, jako se den vynořuje z noci. A pokoj byl najednou příjemný a už vůbec nepůsobil tak cize. „Kdo jsi?“ zeptal se udivený chlapec. Sedl si na postýlku a zahleděl se do tmy, zda uvidí stvoření, které se náhle usídlilo v jeho pokoji. „To jsem já, Tma,“ řekl hlas a po krátké odmlce dodal: „Mám takový lehký tmavošedý plášť a tím pláštěm pomalu zahaluji domy, ulice, lesy a pole. Se mnou přichází noc a potom znovu vítám den. Mám také přátele, kteří jsou velmi milí a příjemní, stíny. Kdybys chtěl, tak tě s nimi seznámím. Já totiž bohužel nemám žádnou tvář ani tělo, tak se ti nemohu ukázat.“

Chlapec vycítil z jejího hlasu smutek. Rychle si pomyslel, že tma vlastně vůbec není strašná, spíše je smutná. Proto se rozhodl, že ji musí potěšit.

„Já jsem se tě sice nejprve bál, ale teď mi připadáš sympatická, a myslím, že bychom se mohli spřátelit. Vůbec mi nevadí, že tě nevidím. Jsem rád, že si mám s kým povídat.“

„Opravdu?“ zeptala se Tma trochu nedůvěřivě.

„Myslím, že ano,“ odpověděl chlapec.

„To jsem moc ráda,“ odpověděla Tma a nyní byl její hlas veselý a zvonivý.

„Víš, já nemám žádné kamarády, a cítil jsem se tady hrozně osamělý. A přitom bych tak moc chtěl mít nějaké kamarády,“ řekl chlapec.

„Tak já tě tedy seznámím s mými kamarády, se stíny,“ navrhla Tma.

„Se stíny?“ podivil se chlapec.

„Víš, stíny jsou moc zajímavé a šikovné. Mohou být v jednu chvíli vysoké jako mrakodrapy, a hned za chvilinku tak maličké, že dokážou vlézt do myší díry. Mohou se změnit v tlouštíky nebo hubeňoury. Mohou být podobni tobě a hned na to stromu nebo stolu. Dokážou se vtělit do každé osoby či věci.“

„A kde jsou teď? Chci je vidět!“ ozval se chlapec.

„My jsme tedy,“ odpověděly stíny.

Chlapec se rozhlédl kolem sebe a hledal ve tmě místo, odkud přicházely ty dva hlasy. Náhle se ze tmy vynořily dvě postavy. Jedna z nich byla vysoká a tenká jako tyč a druhá malá kulaťoučká jako míč.

„Hned jsem vás poznal,“ uvítal je chlapec, „vaše kamarádka Tma mi o vás vyprávěla.“

„To my tě známe už dávno, to jen ty jsi o nás dosud nevěděl. Občas jsme pro tebe tancovaly na stěnách, ale ty ses nás asi bál. Plakal jsi a volal tatínka nebo maminku a nám to bylo hrozně líto,“ vysvětlovaly stíny. Chlapec se teď zastyděl, že se choval jako malé dítě.

Stíny to vycítily, a proto jej začaly utěšovat: „Nic si z toho nedělej. To je pochopitelné, že ses nás bál, vždyť jsi nás vůbec neznal. My se taky bojíme!“

„A čeho se bojíte?“ zeptal se udiveně chlapec.

„Bojíme se dne!“ vykřikly stíny.

„Dne? Copak je možné se bát dne? Ve dne je tak krásně, všechno můžete vidět, prozkoumat, všeho se dotknout.“

„To je možné. My ale máme svůj svět, svět stínů. Máme rádi stmívání a naší nejlepší přítelkyní je Tma. Možná že tak dobře nevidíme, ale svět tmy je krásný svět, jiný, tajemný, ve kterém každá věc mění svůj vzhled. A tenhle zázračný svět můžeš poznat spolu s námi... Ještě jsme ti zapomněly povědět, proč se bojíme dne. Je to proto, že nás světlo zahání. My se pak musíme ukrývat a čekat, až znovu přijde Tma.“

„A kde se ukrýváte?“ chlapec až hořel zvědavostí.

„V různých věcech, například tady v tom stole nebo v té židli,“ ukázal ten hubený stín.

„Já se bojím tmy a ony se bojí světla a dne. To je zvláštní.“ Chlapec najednou pochopil, že jeho strach nepramení z žádného opravdového nebezpečí, že si to nebezpečí vlastně sám vymyslel.

Otázky po přečtení:

1. Čeho se chlapec bál?

2. Co se mu v noci přihodilo?

3. Co se dověděl o strachu? Jak mu noční hovor pomohl k tomu, aby se přestál bát?

4. Bylo nutné se bát tmy?

5. A čeho se bojíš ty? Popiš situace, kdy ses bál. Měl tvůj strach opravdový důvod?