Ukrajina zaujímá velmi důležité postavení v mocenském a ekonomickém rozložení Evropy. S rozlohou 603 700 km2 je v současnosti druhým největším státem Evropy (po evropské části Ruska) a zároveň sedmým nejlidnatějším (před válkou v roce 2022 cca 42 milionů obyvatel). Přes území Ukrajiny procházejí strategické tranzitní ropovody (Družba) a plynovody (Bratrství – až třetina zemního plynu proudícího do Evropy) a důležité železniční a silniční tahy.
Důležitost Ukrajiny pro Evropu, potažmo svět zvýrazňuje to, že po dlouhou dobu (do konfliktu v roce 2014) zaujímala Ukrajina na evropském kontinentu první místo v těžbě uhlí, železných a manganových rud. Zároveň má až 30 % veškeré světové stepní černozemě, na které se ve velkém pěstují obiloviny, kukuřice nebo slunečnice. Ukrajina je jednička ve vývozu slunečnicového oleje, na třetím místě ve vývozu kukuřice a patří mezi desítku největších vývozců ječmene a pšenice. Potenciální výpadky v pěstování (jako v rámci války 2022) mohou výrazně ovlivnit celosvětové ceny těchto plodin a potenciálně přispět k potravinovým krizím a hladomorům na Blízkém východě a v Africe, kam se většina ukrajinských plodin vyváží.
Na západ, nebo na východ?
Území Ukrajiny se již od středověku nachází v místě střetu mezi Východem a Západem; mezi kočovnou (Chazaři a Mongolové) a usedlou civilizací (Slované) a později mezi nejmocnějšími státy východní Evropy – Polskem a Ruskem. Na poli tohoto soupeření se v 19. století začal rozvíjet i novodobý ukrajinský národ – nezávisle na sobě na východě pod nadvládou Ruska a na západě pod Poláky ovládanou částí Rakouska-Uherska. V západních oblastech se kultura rozvíjela víceméně svobodně, byly vydávány ukrajinské knihy a došlo k rozvoji jazyka.
Naopak v rámci Ruska byla ukrajinština a ukrajinská kultura zakázána carem Alexandrem, a když ani to nepomohlo ji potlačit, tak se ji nástupce carského Ruska Sovětský svaz pokusil zničit. Na základě pokynů jeho vůdce Josipa Stalina v roce 1932 byly na území Ukrajiny lidem odebrány veškeré vypěstované plodiny a veškerá zvířata, celá oblast byla uzavřena a nechána vyhladovět. Tento řízený hladomor (ukrajinsky holodomor), při kterém zahynulo přes 4 miliony obyvatel, je dnes uznávaný jako genocida na ukrajinském národu. Sovětský svaz si tak cestou síly vynutil příslušnost Ukrajinců k Východu.
Sovětský svaz neudržel politický a ekonomický tlak Západu (především Spojených států) a zhroutil se na počátku 90. let 20. století. Ukrajina na základě referenda, kde se k nezávislosti přihlásilo 90 % hlasujících občanů, vyhlásila nezávislost v prosinci 1991. Od počátku se v rozvoji zahraničních vztahů držela koncepce tzv. různosměrného rozvoje vztahů – se Západem (s Evropskou unií i Spojenými státy), Východem (Ruskem i Čínou), ale i dalšími regionálními mocnostmi jako s Tureckem nebo Izraelem. „Různosměrnost“ státní zahraniční politiky, jak se zdálo, vyhovovala všem Ukrajincům.
Což ovšem bylo jen zdání, rozdělení Ukrajiny na prozápadní a provýchodní orientaci je velmi silné i v moderní éře, jak se ukázalo v roce 2004. Tehdy se ve volbách utkali kandidát provýchodní strany a tehdejší ukrajinský premiér Viktor Janukovyč s kandidátem prozápadní opozice Viktorem Juščenkem. Viktor Janukovyč měl podporu zejména jihovýchodu a východu a tehdejšího ruského prezidenta Vladimira Putina. Ve svém volebním štábu měl i ruské poradce. Prosazoval orientaci na Rusko. Viktor Juščenko, bývalý guvernér národní banky, byl naopak prozápadní a preferoval větší nezávislost na Rusku. Volby byly zmanipulované ve prospěch Janukovyče. Nesouhlas s výsledky vedl k několikaměsíční demonstraci v centru Kyjeva (tzv. Oranžovou revoluci – oranžovou podle barev strany Juščenka), kdy podporovatelé prozápadního bloku stanovali na náměstí nezávislosti (Majdanu). Nejvyšší soud poté výsledky voleb zrušil a v nových volbách prozápadní Juščenko vyhrál.
V následujících letech se prohlubovalo rozdělení v ukrajinské společnosti, které vyvrcholilo v roce 2014. Tehdejší prezident Janukovyč (ten, který prohrál v roce 2004, ale zvítězil v prezidentských volbách v roce 2010) nejprve slíbil podepsat smlouvu o spolupráci s Evropskou unií, ale po konzultaci s Putinem tento slib odvolal. To vehnalo prozápadně orientované Ukrajince do ulic Kyjeva. Janukovyč na protesty zareagoval povoláním speciálních složek policie a při střetech s demonstranty zemřelo okolo 80 lidí. Události v únoru 2014 (tzv. Euromajdan) vyvrcholily obsazením vládních budov a útěkem Janukovyče do Ruska. Provýchodní obyvatelstvo Ukrajiny s událostmi v Kyjevě nesouhlasilo. Nejdříve mírově, a později i s pomocí zbraní vystoupilo proti nové prozápadní vládě.
Chaosu využilo Rusko k obsazení poloostrovu Krym a k otevření válečné fronty na východě Ukrajiny (na Donbase). Okupované území na východě Ukrajiny se nestalo rájem na zemi, jak si představovali provýchodně orientovaní Ukrajinci. Naopak Donbas se vylidnil a obrázky ze strastiplného života pod ruskou okupací postupně pomáhaly k změně orientace většiny obyvatel Ukrajiny. Většina Ukrajinců čím dál více hleděla na Západ a počet podporovatelů Ruska se zmenšoval a zmenšoval. Tento trend ovšem nezachytilo Rusko, a proto vznikla nepravdivá domněnka, že Ukrajinci budou Rusy vítat jako osvoboditele. Válka v roce 2022 ukázala, že provýchodně orientovaného obyvatelstva je již minimum. Rusy jako osvoboditele v této válce vidí jen méně než 5 % obyvatel Ukrajiny.
Rozdělení Ukrajiny
Ukrajina je směs velmi různorodých regionů a oblastí, které historicky, jazykově, kulturně nemají mnoho společného. Pro lepší pochopení si představte, jaké jsou rozdíly mezi Plzní a Ostravou a vynásobte to desetkrát, neboť to je vzdálenost mezi západem a východem Ukrajiny. Tyto rozdíly pak mají za příčinu politickou rozpolcenost ukrajinské společnosti a rozdílné představy o orientaci Ukrajiny na západ nebo na východ. Ukrajinu tak můžeme rozdělit asi na sedm oblastí (viz mapa).
Obr. 1 Oblasti Ukrajiny
 |
| Autor díla: JELEN, L., DOSTÁL, P. (2017): Fantomové hranice – historické podmíněnosti politických a socioekonomických rozhraní současné Ukrajiny, s. 77. |
Zdroje:
GNATIUK, O., MELNYCHUK, A. (2019): Identities with historical regions – are they adapting to modern administrative division? The case of Ukraine, in: European Spatial Research and Policy, č. 1, 75–194.
JELEN, L., DOSTÁL, P. (2017): Fantomové hranice – historické podmíněnosti politických a socioekonomických rozhraní současné Ukrajiny, in: Mezinárodní vztahy, č. 3, 70–89.
FISCHER, P. (2022): Až na dno temnoty imperiálního komplexu Vladimira Putina, in: Aktuálně.cz, dostupné z: https://nazory.aktualne.cz/komentare/az-na-dno-temnoty-imperialniho-komplexu-vladimira-putina/r~41a31ddaa44f11ec94760cc47ab5f122/.
SAMUS, M. (2017): Strategický význam Ukrajiny, in: ŠÍR, J.; Ruská agrese proti Ukrajině, Praha, Nakladatelství Univerzity Karlovy.
KAARBAEVA, Z. (2013): Ukrajina. Geopolitický rámec analýzy, Diplomová práce, Západočeská univerzita, Plzeň.
MAPIAR (2019): Regional divisions of bussiness in Ukraine, dostupné z: https://mapiar.co.ua/en/2019/02/18/regional-divisions-of-business-in-ukraine/.
RYCHLÍK, J. (2022): ANALÝZA: Putinovy fantasmagorie o Ukrajině a jak to bylo doopravdy, in: Novinky.cz, dostupné z: https://www.novinky.cz/valka-na-ukrajine/clanek/analyza-putinovy-fantasmagorie-o-ukrajine-a-jak-to-bylo-doopravdy-40388725.
SNYDER, T. (2014): Fašismus, Rusko a Ukrajina, in: Respekt, r. 15, č. 9, s. 26–29.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
