Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Historie ukrajinské svébytnosti
Odborný článek

Historie ukrajinské svébytnosti

Anotace

Věcné a didaktické materiály NPI na podporu Ukrajiny proti ruské agresi jsou určeny učitelům jako metodická podpora pro jednotlivé vzdělávací obory na školách v České republice. Článek „Historie ukrajinské svébytnosti“ podává přehledné informace k dějinám ukrajinského státu a národa, zejména ve vztahu k Rusku.

V článku se uvádí specifikace současného konfliktu na Ukrajině, kritika doktríny o trojjedinosti ruského národa, počátky a vývoj státních útvarů na území dnešní Ukrajiny. Charakterizují se příčiny postupného vzniku novodobého ukrajinského národa v průběhu 19. století, emancipační snahy o samostatnost Ukrajiny v meziválečném období 20. století a za druhé světové války. Reflexe současného konfliktu na Ukrajině zásadně odsuzuje ruskou agresi, hodnotí důsledky tohoto činu pro Evropu a velkou část světa. Zdůrazňuje se nebezpečí generační bariéry ve vztazích mezi oběma válčícími národy.

Cílová skupina

Článek je určen především učitelům dějepisu, výchovy k občanství, občanského a společenskovědního základu na základních a středních školách v České republice.

Specifikace současného konfliktu na Ukrajině

20. století bylo početnými historiky pojmenováno jako válečné či „smrtonosné“, také významný český filozof Jan Patočka ho označil jako „století války“. Pro obyvatele Evropy byl rozpad Sovětského svazu na jednotlivé republiky v posledním desetiletí 20. století určitou nadějí, že na počátku nového tisíciletí končí obavy ze sovětských a následně ruských imperialistických expanzí. Ale krátký sen, že v 21. století bude Evropa ušetřena válek, se brzy vytratil. Předpoklad o nedotknutelnosti evropských hranic a celkové mezinárodní stabilitě, založený zejména na názoru, že obchodní mezinárodní spolupráce může garantovat Evropě vytoužený mír, vzal za své.

Konflikt na Ukrajině, zahájený ruskou anexí Krymu v roce 2014 a následnou opotřebovací válkou o východní ukrajinská území, přerostl 24. února 2022 v opravdový „horký“ válečný konflikt, přímou agresi vojsk Ruské federace v několika směrech na další ukrajinská území. Ruský prezident Vladimír Putin vznáší na území Ukrajiny revizionistické nároky s použitím argumentací podobných těm, jak je používali historicky nechvalně proslulí imperiální vůdci ve jmenovaném „smrtonosném“ 20. století. Hlavní konkrétním argumentem ruského revizionismu je názor, že Ukrajina je ruská země a Ukrajinci nejsou a nikdy nebyli svébytným národem. Vymyšlený vyhrocený nacionalismus ukrajinské politiky prý ohrožuje a utlačuje ruskojazyčné obyvatelstvo Ukrajiny, jemuž je třeba přijít na pomoc.

Válka na Ukrajině, konflikt dvou národních příběhů, probíhající na obrovské ploše, se svým charakterem nejvíce blíží velkým konvenčním operacím známým z 19.–20. století. Pokud se tento konflikt změní opět ve válku opotřebovacího typu, bude velmi problematická následná obnova ukrajinské infrastruktury.

Doktrína o trojjediném ruském národu a počátky státního útvaru na území dnešní Ukrajiny

Ruské dogma, že  Ukrajinci a podobně Bělorusové jsou jen jakousi větví Rusů, s nimiž jsou historicky, kulturně i jazykově spjati, není nijak nové a originální. Je to jen modifikovaná forma staré doktríny ruské carské vlády o trojjediném ruském národu tvořeném z Velkorusů, Bělorusů a Malorusů, jak byli označování Ukrajinci.

Carská vláda vždy popírala existenci svébytného ukrajinského národa a maloruský, tj. ukrajinský separatismus vydávala za umělou nepřátelskou konstrukci s cílem rozložit „jednotný“ ruský národ, která měla svůj počátek v mocenských soupeřích carského Ruska, v Berlíně a ve Vídni. Chránit Ukrajince jako „mladší bratry“, bez ohledu na to, zda o to stojí, či nikoliv, je imperiální produkt nejen ruské carské vlády, ale následně i bolševického režimu v Rusku, sovětské státní doktríny a nepochybně i postsovětského putinovského Ruska.

Jaká je historická a geopolitická skutečnost rusko-ukrajinských vztahů? Na území současné Ukrajiny existoval v období raného středověku státní útvar nazývaný Kyjevská Rus. Tento si přisvojují ve svých dějinách jako počátek státnosti jak Rusové, tak i Ukrajinci. Ironií osudu je z tohoto hlediska vlastně ruská státnost stejně stará jako ukrajinská. Ve skutečnosti tento útvar nebyl ani ruský, ani ukrajinský, protože v dnešním pojetí žádné národy v raném středověku neexistovaly.

Historický název „Ukrajina“ vznikl až po dobytí Kyjevské Rusi mongolskými nájezdníky (Tatary) ve 13. století. Zahrnuje „zemi na okraji“. Od raného novověku se takto označovala rozlehlá a řídce obydlená území rozkládající se za prahy, tj. peřejemi na dolním toku řeky Dněpr. Tato území „za prahy“ (Zaporoží) postupně osídlovali lidé pocházející jako uprchlíci z poddanství různých oblastí, z Litvy, z Polska i z ruských knížectví. Zakládali zde vojensky řízené osady. Takto organizovaní kolonisté se označovali jako kozáci. Obživou jim bylo zemědělství, obchod a organizované výpady k ústí Dněpru a na Krym, na území krymského chanátu.

V 15. století bylo toto rozlehlé území součástí mocného Litevského velkoknížectví a po vytvoření polsko-litevské unie v roce 1569 zaujímalo jihovýchodní pohraniční oblast Polska, hráz proti krymskému chanátu a následně proti rozpínající se osmanské říši. Polský stát používal kozáky proti nájezdům krymských Tatarů a osmanských Turků, ale zároveň usiloval omezovat jejich svobody a samostatnost. Vzájemné spory vedly od konce 16. století k periodickým povstáním kozáků. Největší z nich bylo povstání pod vedením Bohdana Chmelnyckého v roce 1648.

Po porážce polského vojska byl zřízen na dolním Dněpru samostatný kozácký stát, území záporožského vojska. Ukrajinská historiografie uvádí tento útvar za raně novověký ukrajinský stát a záporožské kozáky považuje za Ukrajince. Bohdan Chmelnyckij si byl ovšem vědom, že odolávat Polákům dlouho nelze, proto se rozhodl požádat o pomoc východního souseda – Rusko. Tato pomoc nebyla ovšem nezištná, ruský car požadoval podrobení kozáků. 18. ledna 1654 Chmelnyckij v čele tzv. kozácké staršiny na shromáždění v městě Perejaslav (cca 80 km jihovýchodně od Kyjeva) uznali svrchovanost ruského cara výměnou za spojenectví proti Polákům s výhradou, že jim bude v plném rozsahu ponechána dosavadní samospráva.

Ruská historiografie však považuje Perejaslavskou dohodu za opětovné faktické spojení Ukrajiny a Ruska, za včlenění Ukrajiny do Ruska. Naproti tomu ji na Ukrajině uvádějí jako spojení dvou státních útvarů, ve kterém si kozáci zachovali i nadále svou autonomii. Takto tomu zprvu i bylo, Rusko ji však postupně začalo omezovat a po sto letech za vlády carevny Kateřiny II. Veliké ji úplně zrušilo.

Vznik novodobého ukrajinského národa

Tvrzení o sjednocení Ukrajiny s Ruskem je z historického hlediska rozkolísané. Válka mezi Polskem a Ruskem jako důsledek Perejaslavské dohody skončila roku 1667 mírem, který byl kompromisní. Ukrajina byla rozdělena tak, že Rusko získalo území na levém břehu Dněpru včetně města Kyjev (tzv. východní levobřežní Ukrajina, myšleno ve směru toku řeky Dněpr), území na pravém břehu bylo ponecháno Polsku (tzv. západní pravobřežní Ukrajina). To je počátek odlišného kulturního a politického vývoje obou částí Ukrajiny. Její východní část se do značné míry jazykově a kulturně rusifikovala, menší část obyvatelstva se v 19. století včlenila přímo do ruského etnika. Naproti tomu západní pravobřežní Ukrajina zaujímala delší dobu místo v rámci polského státu a inklinovala takto kulturně více k západní Evropě.

To platí obecně dodnes: čím dále na západ Ukrajiny, tím silněji se projevuje ukrajinská identita, čím dále na východ Ukrajiny, tím více roste vazba k Rusku.

Historická problematika Krymu je osobitá sama o sobě. Krymský poloostrov byl včleněn do ruského státu po porážce krymského chanátu za vlády Kateřiny II. V roce 1954 se v Sovětském svazu slavilo třísté výročí Perejaslavské dohody. Tehdejší kremelský vládce Nikita Sergejevič Chruščov spolu s nejvyššími orgány politické moci učinili pozoruhodné gesto: Krym byl  vyčleněn v rámci Sovětského svazu z Ruské federace a přičleněn do Ukrajiny. Autoři tohoto řešení si nebyli tehdy vědomi politického problému, který se projeví v budoucnu.

Novodobý ukrajinský národ se utvářel postupně během 19. století, podobně jako většina národů ve střední a jižní Evropě. Pravoslavná víra a jazyková blízkost se ukázaly jako nedostatečné pouto mezi Ukrajinci a Rusy. Samostatná ukrajinská identita se vytvářela od čtyřicátých let 19. století jako důsledek ostrých opatření carské ruské vlády. V roce 1876 vydal car Alexandr II. nařízení zaměřená proti ukrajinskému jazyku. Zákaz směřoval proti vydávání samostatných ukrajinských novin a knižní produkce. Také Ukrajinci využili výsledků první světové války k boji za národní nezávislost.

Lavírování ukrajinských politiků, kam se orientovat mezi válčícími stranami, vyřešila bolševická revoluce v Rusku. Ukrajina vyhlásila v lednu 1918 samostatnou Ukrajinskou lidovou republiku. Po rozpadu Rakousko-Uherska vytvořili samostatnou Západoukrajinskou lidovou republiku také haličtí Ukrajinci ve Lvově. Samostatnost ukrajinských území však měla krátké trvání. V létě 1919 obsadily Halič útvary polské armády a připojily ji k Polské republice. Ukrajinská republika byla začleněna bolševickým režimem do Ukrajinské sovětské socialistické republiky (USSR). V roce 1922 se stala svazovou republikou Sovětského svazu.

Ukrajina v meziválečném období a za druhé světové války

V meziválečném období se hlavní hybnou silu ukrajinských emancipačních snah stala Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN, hlavní předáci Andrija Melnyk, Stepan Bandera). Uplatňovala v Haliči teroristické metody proti polskému státu. Po útoku nacistického Německa na Sovětský svaz došlo k epizodnímu obnovení samostatnosti ukrajinského státu. To ovšem Němci po obsazení Lvova odmítli.

OUN začala na území Ukrajiny organizovat vlastní ozbrojené jednotky, postupně včlenila několik dalších vojenských uskupení včetně Ukrajinské povstalecké armády (UPA), jejíž název převzala. Na Ukrajině vznikla situace, kterou nelze vyjádřit jinak, než že bojovali všichni proti všem. UPA organizovala boj proti Rudé armádě, následně proti německému wehrmachtu a nakonec v roce 1944 opět proti Rudé armádě. Na bývalých polských územích, ve Volyni a v Haliči, se UPA střetla s podzemní polskou Zemskou armádou (AK, Armia Krajowa). Masakry proti polským rolníkům – a také na začátku nacistické okupace proti Židům – jsou největší skvrnou válečné činnosti UPA.

Boje o ukrajinskou identitu  pokračovaly ještě dlouho po ukončení druhé světové války. Vedení OUN považovala demokracii za nefunkční systém. Ukrajinský stát měl být budován na základě integrálního nacionalismu, což byl systém různých myšlenkových směrů čerpající mimo jiné i z italského fašismu, ne však z německého nacionálního socialismu. Zločiny páchané UPA nelze zpochybňovat a omlouvat. Taková činnost UPA ale nijak nemůže zpochybnit právo Ukrajinců na vlastní stát a právo zvolit si takový politický režim a orientaci státu, jak sami uznají za vhodné.

Reflexe současného konfliktu na Ukrajině

Dnešní ukrajinská státnost je produkt nastíněného dlouhodobého historického vývoje, ve 20. století produkt existence impéria Sovětského svazu. Vznik samostatné Ukrajiny je důsledek jeho rozpadu. Ukrajina, která se v roce 1922 podílela na přetvoření někdejšího ruského impéria do podoby Sovětského svazu, se výrazně zasloužila také o jeho likvidaci.

Lze určitě uplatňovat četné kritické pohledy na kroky novodobé ukrajinské vlády. Rozhodně ale nelze považovat současnou ukrajinskou vládu za nedemokratickou, fašistickou, nebo dokonce nacistickou, jak ji označuje kremelská propaganda. I kdyby to tak bylo, ani potom to neospravedlňuje ruskou invazi. Bez ohledu na to, jak válka na Ukrajině dopadne, ruská invaze dosáhla pravý opak toho, oč usilovala. Ukrajinci se sjednotili jako nikdy, válka „dopekla“ dosud v některých aspektech nezřetelnou identitu ukrajinského národa, dokončila skutečný přerod v ukrajinský politický národ bojující za svou svobodu a nezávislost.

I velká část ruskojazyčných Ukrajinců, které údajně ruská invaze přišla chránit před „nacisty z Kyjeva“, dnes podporuje nezávislost Ukrajiny a je součástí odporu proti ruským agresorům. Skutečností je, že ničivá válka rozkolísala politické a hospodářské poměry v celé Evropě, také ve velké části světa. Sjednotila v dosud nevídané míře postoje západního světa proti ruské agresi. Vytvořila na dlouhou dobu generační bariéru ve vztazích mezi oběma válčícími národy.

Použitý zdroj:

Rychlík, J., Zilynskij, B., Magocsi, P. R.: Dějiny Ukrajiny. Nakladatelství Lidové noviny, 1. vydání, Praha 2015.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Josef Herink

Hodnocení od uživatelů

Jan Maršák
28. 4. 2022, 14:25
5 z 5
5 z 5

Vaše hodnocení

Ohodnoťte hvězdičkami:

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Dějepis