Prosociální chování, jeho vliv na školní výsledky a možnosti jeho rozvoje

Žijeme ve světě, který se mění rychlým tempem a je třeba se v něm umět rychle zorientovat, zpracovat nové podněty, adaptovat se na nové situace, na nové obory a oblasti lidské činnosti, je třeba umět spolupracovat, ale i respektovat druhé, chápat sebe i druhé i svět v co možná nejširších souvislostech, abychom mohli jako jednotlivci, společnost i lidstvo prosperovat.

Je-li jedním z cílů Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+ i mimo jiné „základními a nepostradatelnými kompetencemi vybavený a motivovaný jedinec, který dokáže v co nejvyšší míře využít svůj potenciál v dynamicky se měnícím světě ve prospěch jak svého vlastního rozvoje, tak s ohledem na druhé a ve prospěch rozvoje celé společnosti“ [1], pak právě důraz na osobnostní a sociální výchovu může naplnění tohoto cíle dopomoci, protože tento obsahový okruh se na toto zaměřuje.

Osobnostní a sociální výchova

Cílem osobnostní a sociální výchovy je předat člověku nástroje využitelné jak ve výuce, tak i v dalším životě, a to se zaměřením na tři kompetence: kompetence k učení, osobnostní rozvoj a sociální rozvoj.

Rozvoj všech tří kompetencí není ukončen se školní docházkou, lidé se učí a osobnostně i sociálně rozvíjejí po celý život, dostanou-li ale s ukončením školní docházky k dispozici nástroje, které lze v daných oblastech efektivně využívat, mají tak větší šanci dostát svému studijnímu, osobnostnímu a sociálnímu potenciálu a vést spokojený a naplněný život, než když tyto nástroje k dispozici nemají a dostávají se k nim jen příležitostně nebo náhodně v dospělosti.

Osobnostní a sociální kompetence člověka je důležité systematicky rozvíjet již od útlého dětství, protože se ukazuje, že prosociální chování už malých dětí významně pozitivně přispívá k jejich dlouhodobé školní adaptaci, školnímu prospěchu a v neposlední řadě i k sociální i psychické pohodě [2].

Prosociální chování a jeho vliv na školní výsledky

Co vlastně znamená a obnáší prosociální chování a jeho rozvoj? Prosociální chování (nebo výchova) se zaměřuje na podporu chování, které zlepšuje soužití s ostatními. Zahrnuje například pomoc ostatním se školními úkoly, ale i podporu spolužáků a spolužaček formou vyslechnutí nebo utěšení v nepříznivé situaci, sdílení věcí, urovnávání konfliktů či zajištění, aby se nikdo necítil vyčleněn ze skupiny. Je opakem „antisociálního“ chování, jako je šikana, pomlouvání nebo podvádění.

Ukazuje se, že programy zaměřené na redukci antisociálního chování míru prosociálního chování nezvyšují, ale naopak platí, že podporou prosociálního chování se míra antisociálního chování snižuje [3].

Výzkumy rovněž poukazují na to, že podpora prosociálního chování může vést k lepšímu školnímu prospěchu [4]. Když vyučující pomáhají žákům zlepšit jejich sociální dovednosti, odrazí se to pozitivně na známkách a výsledcích testů. To znamená, že pokud přijde žák do třídy, kde se spolužačky a spolužáci chovají prosociálně, je pravděpodobnější, že bude mít lepší studijní výsledky, než když by tentýž žák přišel do třídy s nižší mírou prosociálního chování.

Navíc děti a mladí lidé, jejichž okolí je více prosociální, časem sami více spolupracují s ostatními a pomáhají druhým. Dá se tedy říct, že přívětivost je doslova nakažlivá.

Dalším neméně zajímavým a dost možná i jedním z nejzásadnějších aspektů rozvoje prosociálního chování ve školství je to, že může pomoci snižovat rozdíly ve školním prospěchu, které bývají spojovány se socioekonomickým statusem rodiny nebo s menšinovým statusem dítěte či mladého člověka, kterému tak může poskytnout bezpečnější prostor pro učení a školní práci.

Možnosti rozvoje prosociálního chování ve škole

Jak se tedy ukazuje, rozvíjení prosociálního chování má mnohé benefity. Kromě toho, že se touto oblastí zabývá osobnostní a sociální výchova, přispět k jeho rozvoji může svým dílem každá a každý vyučující. Stačí málo, například ocenit prosociální chování, když jej někdo projeví. Projevy antisociálního chování naopak netrestat, ale poukazovat na jejich důsledky a podporovat tak rozvoj empatie a respektu k druhým. Užívání trestů ve výchově prosociální chování paradoxně podkopává a zvyšuje riziko projevů antisociálního chování [5].

V neposlední řadě se vyplácí i budování dobrého vztahu mezi žáky a vyučujícími a posilování prosociálního chování tím, že já sám budu v tomto vzorem. Děti se učí zejména nápodobou a identifikací a být dobrým vzorem prosociálního chování můžu být jako učitel OSV, ale i jakéhokoli jiného předmětu. Důležité je se sám jako pedagog osobnostně a sociálně rozvíjet, rozšiřovat si své profesní dovednosti a podporovat prosociální chování žáků.  

Pár jednoduchých příkladů, jak je možno ve výuce rozvíjet prosociální chování:

• Cvičení zaměřené na čtení emocí z výrazů tváře, protože lidé, kteří jsou dobří ve čtení těchto výrazů, mohou lépe předvídat chování ostatních a jsou také více prosociální. Výzkumy naznačují, že děti mohou zlepšovat svou dovednost čtení emocí z výrazů tváře díky praxi, proto je dobré takové cvičení do výuky zařazovat. Hravější forma zaměřená na rozpoznávání emocí je třeba jejich hádání na základě pantomimického předvádění.
• Podpořit orientaci ve vlastních nebo cizích emocích může i čtení emočně zabarveného příběhu a následné povídání si o něm. (Proč se hlavní hrdina naštval? Co dokáže rozzlobit vás? Co děláte, abyste vychladli? …) Když se děti účastní skupinových rozhovorů o emocích, vycházejí z vlastních zkušeností a dozvídají se o individuálních rozdílech ve způsobu, jakým mohou reagovat druzí.
• Kooperativní hry – zařazování kooperativních her místo kompetitivních například v tělesné výchově, ale i v jiných předmětech, podporuje rozvoj prosociálních chování. Jde o jakoukoli aktivitu, kde není cílem zvítězit nad druhými, ale spolupracovat s nimi. Může jít například o předávání si pingpongového míčku na lžičce tak, aby nespadl, stavění věže z kostek, kreslení jednoho obrázku, když každý má jinou barvu pastelky, a podobně. Může jít ale i o aktivity jako společné vaření, zahradničení nebo společné vytváření čehokoli.

Součástí každé aktivity by měla být její závěrečná reflexe, která ji zasadí do určitého rámce, umožní ventilaci emocí s ní spojených nebo poskytne odpovědi na otázky, které mohou vyvstat.