Vliv televize na rozvoj a psychiku dětí předškolního věku

Současná generace dětí se rodí do světa, ve kterém jsou masmédia přirozenou součástí každodenního života. Mezi nejpopulárnější prostředky masové kultury řadíme televizi, jelikož usnadňuje divákovi přístup k mnoha informacím, a to zajímavým, pro diváka atraktivním způsobem. Stává se často také atraktivním způsobem trávení volného času, a to i pro nejmenší.

Televize sama o sobě přitahuje děti ke sledování televizních programů, někdy až do té míry, že si děti na základě televizního programu organizují program dne. Také rodiče mnohokrát vystupují v roli iniciátorů toho, že dítě televizi sleduje. Televize je často využívána jako „chůva“. Rodič dítě posadí před obrazovku, pustí mu pohádku a má tak chvilku pro sebe.

Ačkoliv si uvědomuji, že sledování televize s sebou nese mnoha negativa, domnívám se, že bránit dítěti sledovat televizi by nebylo vhodným řešením. Je pravda, že jeho vrstevníci dětské programy sledují. Dítě, které by vůbec nesledovalo televizi, by pak bylo mezi svými vrstevníky „bílou vránou“, nemohlo by s nimi diskutovat o televizních programech, což by jej mohlo vylučovat z kolektivu či poškozovat jeho postavení v kolektivu dětí. Samo dítě, které by jako jediné v kolektivu vrstevníků nesledovalo televizní programy, by se pak mohlo cítit jiné, tedy v jeho pojetí „divné“, vyřazené ze společnosti svých vrstevníků. Rodič by měl omezit negativní vlivy televize na své dítě a naopak využít jejich pozitivních vlivů.

Negativnív vlivy televize, co a jak eliminovat?

1. Pokud dítě tráví příliš mnoho času pasivním sledováním televize, pak  dochází k tomu, že se nevěnuje mnoha aktivitám, které by jej aktivně rozvíjely (Vesecká, Chromý, 2009). Rovněž můžeme konstatovat, že dítě, které tráví nadměrné množství času před televizní či počítačovou obrazovkou, jej tráví méně se svými vrstevníky či rodiči. Proto by čas strávený sledováním televize měl být limitován.
   
   Rovněž je důležité, aby rodiče pečlivě vybírali pořady, na které se může jejich dítě dívat. Tehdy může být dle J. Izdebské (2001) televize účinnou pomocnicí rodičům v procesu výchovy, neboť je pro dětské diváky zdrojem informací, morálního ponaučení, motivuje je a inspiruje k novým aktivitám, zájmům. Navíc je dnes televize v každé domácnosti, díky čemu mají také lidé z nižších sociálních vrstev dostup k mnoha rozmanitým informacím. Dle mého názoru však i ten nejzajímavější a nejvíce dětského diváka obohacující televizní pořad nemůže zastoupit rodiče.
   
   Pro dítě a jeho rozvoj je mnohem cennější společná diskuse, přitulení, společná četba, procházka, a jiné formy trávení volného času společně s rodičem či rodiči. Tímto způsobem rodič uspokojuje ty nejdůležitější psychické potřeby svého dítěte: potřebu pocitu bezpečí, lásky, blízkosti. Avšak dle Jadwigy Izdebské (2001) také televize může rodinu stmelovat. Děje se tak tehdy, když členové rodiny mají silnou potřebu přebývat spolu, rádi se společně dívají na určité pořady, o kterých spolu hovoří. Tehdy tyto televizní pořady integrují rodinu.

2. Nadměrné sledování televize může u dětí způsobit problémy s vizuální pozorností. Je tomu tak proto, že děti, které často sledují televizní obrazovku, jsou zvyklé na rychlé střihy dějů, rychlý sled pohybujících se obrazů, které nadměrně stimulují dětský mozek, což má negativní vliv na schopnost dítěte dlouhodobě se soustředit na jednu věc (Acevedo-Polakovich, Lorch, & Milich, 2005). Vlastník (2005) na základě zkušeností z psychiatrické praxe upozorňuje na to, že televizní efekty mohou u dětí přispívat k zhoršení schopnosti soustředit se. Problémy s vizuální pozorností a soustředěním pak negativně ovlivňují schopnost učit se, číst či porozumět čtenému textu.

3. Sledování televize může mít negativní vliv na psychiku dítěte. Děje se tak zejména tehdy, pokud se dítě dívá na programy, které jsou nevhodné vzhledem k jeho věku, či na programy, které mají nevhodný obsah (Vandewater, Bickham, Lee, Cummings, Wartella, Rideout, 2005).

   Domnívám se, že dítě by nemělo být ponecháno před televizní obrazovkou samotné, rodič by vždy měl vědět, co dítě sleduje. Rodič by měl dítěti vybírat televizní pořady, které mu potom dovolí sledovat. Pochopitelně by se mělo jednat o ty pořady, které jsou přiměřené věku dítěte, odpovídají jeho zájmům a charakterovým vlastnostem a představují pro něj obohacení, neboť jsou cenným zdrojem informací či obsahují morální ponaučení.
   
   Doporučuji také, aby rodič sledoval televizi společně se svým dítětem, a mohl s ním tak prodiskutovat některé scény, informace, slova, které byly pro dítě nesrozumitelné, mohl si s ním popovídat o zhlédnutém pořadu a pomocí této diskuse rozvíjet jak kognitivní, tak i afektivní stránku osobnosti dítěte.

   Mediální výchovy by se dětem mělo dostávat také od učitelů v mateřské škole, protože také úkolem učitele předškolního vzdělávání je vést děti k rozumnému trávení volného času při použití médií. K výuce mediální výchovy v mateřské škole byl vydán velmi dobrý metodický materiál nazvaný Podpora mediální gramotnosti dětí předškolního věku, jehož autorkou je Vladimíra Kocourková (2019).

   Suchý (2007) poukazuje na fenomén fragmentárního diváctví, kdy děti mají zapnutou televizi jen jako kulisu při hraní, při jídle apod. Problémem fragmentárního diváctví pak může být, že dítě sleduje i programy, které nejsou pro něj vhodné, a může tak být ohroženo například i zobrazovaným násilím. Avšak v mnoha dnešních rodinách je zvykem mít stále zapnutou televizi jako „kulisu“ (Shmidt, Pempek, Kirkorian, Lund, Anderson, 2008).

   Televize jako „zapnutá kulisa“ může upoutávat místy pozornost rodičů, a ti se pak nevěnují stoprocentně dětem, a to i v čase, kdy mají na ně čas, a mohou se jim věnovat. Někdy se dokonce rodiče „po očku“ sledující televizní obrazovku domívají, že se svým dětem věnují, hrají si s nimi. Bohužel se svým dětem nevěnují v tomto čase stoprocentně, neboť jejich pozornost místy od hry či diskuse s dítětem odpoutává televize.

4. Je třeba si uvědomit, že také dětské programy jsou někdy plné agresivity, a to jak agresivity slovní (křičení, hádky, vulgární výrazy), tak také agresivity fyzické (rvačky, honičky, zabíjení). A právě tyto programy, jak se domnívá Suchý (2007), mohou mít vliv na vzrůst agresivity u dětí. Suchý (2007) se také domnívá, že při sledování dětských pořadů a animovaných pohádek s prvky agresivity se může u některých typů dětí rozvinout zalíbení v agresivitě či krutosti. Mohou si chtít to, co vidí na obrazovce, vyzkoušet na jiných dětech.
   
   Velké nebezpečí tkvící v těchto pohádkách spočívá ve zlehčování násilí. Může se stát, že dítě neodhadne výši rizika, což může ve snaze o napodobení skončit tragicky. Dle Martínka (2009) může u některých dětí vzniknout přesvědčení, že agresivita je přijatelný způsob řešení konfliktní situace. Na jiné typy děti má sledování agrese na televizní obrazovce jiný vliv, může v nich vyvolávat strach, bázlivost, pocity úzkosti. Proto by se měl rodič zaměřit také na obsah dětských televizních pořadů.

   O dětských pořadech, ve kterých se objevuje agresivita, si může také s dětmi popovídat učitel v mateřské škole. Může se například v rámci ranního kruhu dětí zeptat, zda viděly někdy pohádku, kdy se hrdinové nechovali k sobě hezky. Pak může s dětmi hovořit o tom, proč dané chování nebylo v pořádku a co by se stalo asi člověku, který by se v reálném světě takto choval. Děti nejčastěji odpovídají, že by byl nějak potrestán.

5. Koťátková (2005) se domnívá, že negativní vliv může mít také pasivní sledování televize, a to zejména na rozvoj představivosti a fantazie dětí. Je totiž velký rozdíl, pokud dítěti pohádku čteme, a pokud ji sleduje v televizi nebo na počítači. Pokud dítěti předčítáme, dítě si samo vytváří představy, obrazy jednotlivých postav, prostředí, obrazy jednotlivých scén. Zatímco pokud dítě sleduje pohádku v televizi nebo na počítači, pak si již nemusí nic představovat, nerozvíjí svou fantazii, obrazovka mu již všechny vjemy zprostředkovává sama. Navíc  obrazy, které dětem předkládá televizní či počítačová obrazovka, se vzhledem ke kognitivním schopnostem dítěte příliš rychle střídají (Shmidt, Pempek, Kirkorian, Lund, Anderson, 2008).
   
   Střídání obrazů, které jsou touto formou zprostředkovány dětem, je tak rychlé, že dítě není schopno zaujmout ke sledovanému osobní citový vztah a postoj. Také Koťátková (2005) se domnívá, že se televize ve snaze oslovit dětského diváka snaží nabídnout maximum všech stimulů, proto se zde objevují přehrávané a zveličované neverbální projevy atd. Proto, jak je přesvědčena Koťátková (2005), i když má příběh v televizi smysluplný verbální rámec, tak je často přehlušen barevností, zvukovými efekty, a dítěti pak zbývá velmi málo prostoru pro dotváření příběhu ve vlastní fantazii.

6. Vlastník (2005) poukazuje na to, že televize zprostředkovává dítěti hotovou představu, názor, čímž může omezovat jeho schopnost vytvářet si vlastní pohled, názor na danou věc. Je tomu tak proto, že děti velmi snadno přejímají cokoliv, co vidí ve svém okolí. A jelikož dítě často není schopno rozlišit fiktivní svět televizní obrazovky od reálného světa, může věřit, že svět je právě takový, jaký jej vidí v televizi.
   
   Televizní pořady, jak se domnívá Vlastník (2005), mohou mít velký vliv na morální názory, hodnotový žebříček diváků, zejména dětských, a to především proto, že pracují s emocemi, představivostí a prezentují divákům vzory, s nimiž se mohou snadno identifikovat. Což může způsobovat, že děti přejímají chování hlavních hrdinů, a to i tehdy, pokud je jejich chování nevhodné, agresivní, v rozporu se zákonem apod.

   Zde je velmi důležitá role rodiče. Pokud dítě takovýto pořad s agresivními scénami vidělo, byť v podobě kreslené pohádky, je na místě si s dítětem o tom pohovořit. Ostatně je vždy dobré s dítětem prodiskutovat sledovaný pořad, neboť televizní pořady často obsahují informace, které jsou jednostranné, subjektivně zbarvené, podané divákům emocionálně zabarvenou, sugestivní formou. Navíc se k divákům dostávají ve formě obrazů a příběhů, proto na ně mohou mít o to větší vliv, mohou lépe ovlivnit jejich názor na danou problematiku.
   
   Proto je důležité, aby si rodič či učitel v mateřské škole pohovořil s dětmi o televizních pořadech, které sledují. Rolí rodiče či učitele v mateřské škole je také pomoci dítěti porozumět scénám, které se odehrávají ve fiktivním televizním světě a pomoci mu pochopit, že se nejedná o svět reálný, pomoci mu oddělit svět televizní fikce od světa reálného.

   Učitel v mateřské škole může také v rámci mediální výchovy vést děti ke správným morálním hodnotám tím, že s dětmi zrealizuje aktivitu nazvanou Galerie idolů, jak navrhuje Vladimíra Kocourková (2019). V rámci této aktivity učitel děti požádá, aby si donesly figurku či obrázek svého oblíbeného hrdiny. Povídá si s nimi pak o tom, co o daném idolu vědí, proč jej mají rádi. Pokud zjistí, že si některé z dětí oblíbilo hrdinu, kterého nemůžeme považovat za kladného, který se vyznačuje agresivním chováním, bylo by dobré pohovořit si s dětmi o tom, zda je dané chování tohoto hrdiny v pořádku, zda by obdivovaly také člověka, který by se tak choval v reálném světě.

7. Vlastník (2005) se domnívá, že reklama dětské diváky ovlivňuje daleko více než dospělé uživatele, jelikož děti často nejsou schopny oddělit fiktivní svět televizní obrazovky od skutečného světa a považují rovněž reklamu za pravdivý obraz skutečnosti. Děti se často domnívají, že vše, co je řečeno a ukázáno v reklamě, je pravda. Často nevědí a nechápou, že reklamy ukazují velmi upravený obraz skutečnosti. Skutečnost je zde ukázaná až kýčovitě, účinnost produktů je neskutečně přehnaná, navíc jsou v reklamě často používány triky za účelem přesvědčit, „oklamat“ diváka.
   
   Tento vliv je patrný v případě komerčních reklam, které útočí na diváka, ukazujíc mu obraz bohatého, šťastného, úspěšného, krásného spotřebitele daného výrobku, navíc stále obklopeného přáteli či šťastnou rodinou. Reklamy na diváky útočí častým opakováním, neodbytností. Příkladem vlivu reklamy je například oblíbenost hamburgerů a Coca-Coly u dětí a mládeže, neboť v reklamě jsou právě tyto produkty spojeny s mládím, štěstím, partou, oblíbeností a nezávislostí, což oslovuje diváky této věkové skupiny.
   
   Zde je důležitá role rodiče či učitele, který s dítětem/dětmi pohovoří o reklamě a o tom, že neukazuje svět ani produkt, který propaguje, takový, jaký ve skutečnosti je, ale takový, aby se dobře prodával. Důležitou částí tohoto sdělení je poukázat na to, jak nás reklama oklamává.

   Na tuto oblast mají vliv učitele v mateřské škole, kteří mohou s dětmi komerční klamavou reklamu probrat v rámci besedy. V rámci besedy se mohou dětí ptát, zda se už někdy setkaly se lží v televizi.

8. Melvin De Fleur a Sandra J. Ball Rokeach (1996) formulovaly vliv médií na jazyk a řeč diváka. Zjistily, že média mohou ovlivňovat celé rozpětí našich komunikačních aktivit a to dvěma způsoby: mohou mít vliv na řečová pravidla (výslovnost a gramatiku) a zároveň mohou ovlivňovat vyjadřování modifikací slovní zásoby. Čímž dle názoru Heluse může docházet k redukci řeči na odposlouchané, primitivní dialogové obraty, s potlačením způsobilosti hovořit rozvinutě, samostaně vyprávět, s úctou a zájmem naslouchat vyprávěním a názorům druhého jedince, může docházet k omezení schopnosti věcně argumentovat a také přijímat argumenty druhých.

9. Osobně se domnívám, že nadměrné sledování televizní či počítačové obrazovky může mít negativní vliv na fyzické zdraví dětského diváka. Děti, které tráví příliš mnoho volného času pasivním sezením a sledováním obrazovky, mohou mít větší sklon k obezitě, která často vede k dalším chorobám. Proto je důležité, aby děti byly jak rodiči doma, tak také učiteli v mateřské škole vedeny k aktivní činnosti, tvořivosti, hře, sportu.

10. Dlouhodobé nadměrné sledování televizní či počítačové obrazovky může mít negativní vliv na kvalitu spánku, jak zjistili Thompson, Christakis na vzorku dětí mladších tří let (2005). Je tomu tak proto, že televizní či počítačová obrazovka vyzařuje modré světlo, které vlastně touto cestou napodobuje světlo denní, což vyvolává v lidském těle mylný pocit, že je stále den, a dochází k ovlivňování produkce melatoninu, který ovliňuje spánkový režim (Kahn, Schnabel, Gradisar, Rozen, 2020). Proto se nedoporučuje nechávat děti sledovat televizi či počítač před spaním. Je doporučováno, aby časová mezera mezi sledováním televizní či počítačové obrazovky a ulehnutím ke spánku činila alespoň dvě hodiny.

Závěr

Televize může mít pro dětského diváka řadu negativ, ale také i pozitiva. Televize může být bezesporu cenným zdrojem informací a morálních ponaučení, pokud je dítě vedeno k tomu, aby sledovalo pořady, které jsou pro něj vhodné a obohacující. Televize může rovněž integrovat rodinu. Je tomu tak tehdy, pokud její jednotliví členové společně sledují určité pořady a hovoří spolu o nich. Televize však může mít také negativní vliv na výchovu dítěte, a to tehdy, když rodiče využívají televizi jako „chůvu“, aniž by pečlivě sledovali, na co se jejich děti dívají, či nechávají stále zapnutou televizi, která je pak spíše jen „kulisou“, dotvářející atmosféru. Tehdy se k dětem mohou dostávat informace, které na ně mohou mít negativní vliv.