V první řadě lze namítat, že Le Bonově přístupu zcela schází vyhodnocení vlivu kontextu. Dav je vnímán jako izolovaný fenomén, jako kdyby existoval mimo čas a prostor, ve kterém došlo k jeho utvoření. Le Bon pro svou práci vybírá nejrůznější příklady davů, které vnímá zcela abstraktně, bez konkrétních historických či sociálních souvislostí, nerozebírá podrobněji problémy, které obklopují konkrétní davové shromáždění. Například když se zaobírá protesty pracujících v 19. století, nehledí na jejich stesky a obtíže, které vedly ke frustrovaným a naštvaným shromážděním (Reicher, 2001, Gough, 2013). V dobovém vědeckém kontextu bylo Le Bonovou snahou poskytnout univerzální pravdy o lidském chování, vycházel zjednodušeně z premisy, že jednotlivec existuje odtrženě od sociálního kontextu a okolností, jeho chování určují relativně stabilní vnitřní stavy a rysy a na vnější stimuly jednotlivci reagují v zásadě univerzálně (Gough, 2013).
S tím dále souvisí, že Le Bonovy konceptualizace davům odebírají „hlas“, tedy snahu o komunikaci, o vyjádření své situace, zájem o to být vyslyšení. V jeho pojetí nemá dav jasný záměr, nesetkává se za konkrétním účelem, nejde mu o prosazení konkrétních, či dokonce oprávněných zájmů. Násilí či negativní chování tak není studováno v reakci na okolnosti, ale pouze postulováno jako vlastnost davu. Ignorací toho, proč se dav sešel, chápáním asociálního chování jako vlastnosti davu pak Le Bon de facto ospravedlňuje to, že není potřeba na požadavky davu reagovat (bez ohledu na to, jaké požadavky to jsou), a v zásadě nabízí jako jedinou reakci potlačení (pokud je davu upřen důvod, proč se schází, pak schází základna pro to, proč s ním jednat a řešit nastolené problémy) (Reicher, 2001). Le Bon zároveň se ztrátou identity způsobenou „ponořením“ do davu uvažuje, že tento zážitek propojení s ostatními vede i k pocitu síly, velký počet ostatních přítomných dodává energii. Tento aspekt se ztrácí v některých navazujících přístupech, které se zabývají jen ztrátou sebe sama spojenou s anonymitou ve skupině vedoucí k antisociálnímu chování; ztráta sebekontroly spojená s příslušností ke skupině je například součástí Zimbardových výzkumů (Reicher, 2001), o nichž pojednávám v jiném textu.
Na Le Bonův přístup, který svým způsobem od sebe odtrhl jednotlivce a sociální vlivy, navazuje například teorie vznikající normy (emergent norm theory), která se více zaobírá právě společenskými aspekty chování v davu. Jako klíčový aspekt tato teorie vnímá vazbu davu na sociální normy a pro konání davu bere jako rozhodující to, jakým způsobem je zformulováno přesvědčení osob v davu o žádoucích způsobech chování (Zeľová, 2008). Porozumění davovým procesům je tak spojené s porozuměním procesu utváření norem. Podle autorů teorie Turnera a Kiliana je důležitým spouštěčem nejistota, která vyžaduje hledání nových norem, či redefinování norem stávajících (Reicher, 2001). Normy jsou efektivní do té míry, do jaké jsou přijaté danou skupinou, tedy davem. V průběhu utváření davu a ujasňování pozic mohou někteří jednotlivci sehrát výraznější roli a silněji pomoci tomu, jaké normy a způsoby chování se nakonec ustanoví. Sociální vlivy, opomíjené v Le Bonově přístupu, jsou zde však redukovány na vliv interakce mezi členy skupiny, chybí vazba na jakýkoliv širší kontext. Zdůrazněním role konkrétních jednotlivců, kteří se výrazněji prosadili v tvorbě nových norem, se tato teorie přiklání k poměrně silné formě individualismu.
Od neorganizovaného, primitivním emocím podléhajícího davu, jsme se posunuli k davu vyjednávajícímu, ale ovlivněnému výraznými jednotlivci. Můžeme však porozumět jednotlivcům v davu, a tedy i dynamice davového chování, ještě jinak? V poslední části tohoto cyklu článků se podíváme na možnosti porozumění, které nabízí teorie sociální identity.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Dav a chování jedinců v davu.
Ostatní články seriálu: