Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole – 3. část
Odborný článek

Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole – 3. část

18. 2. 2020 Základní vzdělávání
Autor
Mgr. Zdeněk Hromádka Ph.D.

Anotace

Text navazuje na články Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole 1. a 2. část. Opět se zaměřuje na problematiku kritického myšlení (přesněji na problematiku kritického přístupu k informacím), tentokrát v kontextu některých přirozených lidských sklonů chybně interpretovat informace a činit chybné závěry.

Tento text navazuje na předchozí dva články (Poznámky ke kritickému myšlení a mediální gramotnosti na základní škole 1. a 2. část), ve kterých jsem se věnoval různým formám kritického myšlení v kontextu vzdělávání. V prvním článku se jednalo o kritické myšlení jako součásti vzdělávací koncepce pedagogického konstruktivismu. V druhém článku jsem se věnoval některým oblastem mediální gramotnosti (schopnost žáků pracovat s fenomény jako hoax, současná legenda, fake news, dezinformace a propaganda). V tomto článku se hodlám zaměřit na přirozené sklony lidské psychiky činit v některých situacích chybné závěry při interpretaci zkušenosti. Kriticky myslet znamená v tomto smyslu být si vědom toho, jak správný úsudek mohou ovlivnit překážky, které nám klade samotné myšlení.

Na počátku moderní doby podléhali osvícenští intelektuálové iluzi (která má ovšem kořeny už v myšlenkách Platóna či později u středověkých vrcholných scholastiků), že člověk je racionální tvor, neboli je skvěle uzpůsoben, aby při jistém stupni poznání jednal racionálně, moudře a mravně. Jenomže v kontextu poznámek k problematice lidské racionality, které se v poslední době nahromadily zejména v oboru kognitivní (popř. sociální) psychologie, můžeme získat dojem právě opačný. Tedy, že člověk je tvor se silnými přirozenými sklony k iracionalitě. Jinými slovy člověk disponuje velkým množství nejrůznějších přirozených překážek, které mu racionální úsudek (a následně jednání) značně komplikují. Takovými překážkami mohou být vlastnosti jako poslušnost, nekritická důvěra v autority, napodobování vzorů, sklon k rozhodování se na základě emocí, přílišná důvěra ve smysly, sklon k podléhání iluzi snadného poznání, sklon k očekávání kauzalit u jevů, které spolu příčinně nesouvisí, a celá řada dalších.

Laureát Nobelovy ceny Daniel Kahneman [1] ve své populární knize Myšlení rychlé a pomalé (2012) uvádí (přičemž se výmluvně odkazuje na příslušná empirická data) vedle mechanismů, jak lidské poznávání funguje, i celou řadu aspektů lidské mysli, které nás mohou vést k chybným úsudkům. V kontextu platformy kognitivní a sociální psychologie ve své knize pracuje s metaforou dvou souběžně pracujících systémů lidského myšlení. První systém pracuje sám, automaticky, pohodlně, často prakticky bez našeho vědomí a kontroly. Sem patří i vrozené dovednosti a taky složité mentální aktivity, které se však staly automatickými na základě určité praxe.

Tento první systém (rychlé myšlení) zodpovídá například za to, že bez námahy rozpoznáváme obličeje známých lidí a že v obličejích rozpoznáváme emoce, aniž bychom jejich obraz podrobili nějaké racionální analýze. Vděčíme mu za to, že hovoříme v gramaticky správných větách, aniž bychom vědomě řešili problémy syntaxe, nebo že zkušení řidiči za klidného provozu kontrolují situaci na vozovce automaticky a bez vědomé námahy. Druhý systém (pomalé myšlení) se věnuje výhradně vědomým duševním činnostem a je spojen se subjektivními prožitky. Tento systém by měl přebírat kontrolu tam, kde si už nevystačíme s automatickým, intuitivním (a pohodlným) myšlením, tam kde je potřeba věnovat námahu myšlení vědomému (například složitější matematické výpočty, řízení vozidla v komplikované dopravní situaci, hledání objektu za nepřehledných okolností, zaměření pozornosti na jeden z více objektů, porovnávání objektů na základě více parametrů apod. (podle Kahneman 2012, s. 27–29).

Jednou z příčin dopouštění se chybných závěrů je, že dáváme přednost prvnímu systému (rychlému, pohodlnému myšlení) v situacích, kde by měl převzít kontrolu systém druhý (pomalé, namáhavé myšlení). Usilování o kritické myšlení by nás potom mělo vést k jisté bdělosti a sebereflexi, jestli jsme našim závěrům opravdu věnovali adekvátní pozornost. Kahneman uvádí ve své knize příklad (dnes již příliš známý [2]), který ukazuje, jak snadno lidé podléhají svodům intuitivních závěrů.

Příklad je prostý: Baseballová pálka dohromady s míčkem stojí 1 dolar a 10 centů (1,10 dolaru), přičemž pálka je o dolar dražší než míček. Kolik stojí míček?

Více než 50 % univerzitních studentů se nechalo nachytat na intuitivní (rychlou, pohodlnou a v tomto případě špatnou) odpověď, že míček musí stát 10 centů. Při tom stačilo věnovat minimální úsilí k přemýšlení, aby bylo jasné, že kdyby stál míček 10 centů, pak by společně s pálkou o dolar dražší stál 1 dolar a 20 centů.

Odvažuji se dodat svoji zkušenost učitele matematiky, že když jsem zadal tuto úlohu žákům v období, kdy se začínali zabývat lineárními rovnicemi, vyřešil tuto úlohu významně větší podíl respondentů. Neočekávali totiž, že se po nich chce intuitivní jednoduchá odpověď, ale předpokládali, že se od nich očekává jisté úsilí, kterým se procvičí v matematických dovednostech. Sestrojili si jednoduchou rovnici, vyřešili ji. 

x + x + 1     = 1,1                                      

2x               = 0,1

x                 = 0,05

Míček tedy stojí 0,05 dolaru (pět 5 centů) a pálka, která je o 1 dolar dražší, stojí 1,05 dolaru (1 dolar a 5 centů).

Další významný pojem v oblasti kritického myšlení je „konfirmační zkreslení“, což by se dalo definovat jako přirozená tendence hledat potvrzující důkazy pro naše přesvědčení a ignorovat důkazy, které jsou s naším přesvědčením v konfliktu. Podle B. Royala (2016 s. 16) máme tendenci interpretovat události selektivně, přičemž aranžujeme důkazy tak, aby vyhovovaly našemu přesvědčení. To je zřejmě přirozená tendence lidské mysli (zejména paměti), a proto, chceme-li se skutečně dobrat k správnému úsudku, musíme pečlivě zvažovat, do jaké míry se na problém díváme s objektivní distancí a do jaké míry podléháme konfirmačním zkreslením (a pohlížíme na situaci jednostranně prizmatem našich osobních přesvědčení a zájmů).

Poměrně překvapivá zjištění o přirozených lidských tendencích, jak interpretovat svět, předkládá ve své knize Faktomluva (2018) statistik a lékař Hans Rosling. Ukazuje, že lidé (napříč různými sociálními skupinami) mají tendenci ignorovat (nebo dezinterpretovat) fakta o světě a předpokládají, že svět je mnohem hrozivější, násilnější a beznadějnější, než ve skutečnosti je (především v oblasti globálního zdraví, životní úrovně lidí a dostupnosti léků a potravin). Tendence vidět svět mnohem „dramatičtější“ než ve skutečnosti je, vyplývá podle Roslinga z vlastností našeho mozku, kdy poukazuje na naši touhu po dramatu jako na evoluční dědictví (podobně jako náš problematický sklon vyhledávat cukr a tuk v potravinách, ke kterému sice máme dobré evoluční důvody, ale který v dnešních podmínkách způsobuje zdravotní problémy). Na druhé straně je zřejmě přirozeným lidským sklonem bagatelizovat, zlehčovat, zesměšňovat či popírat zjevné hrozby (vážné problémy, které je obtížné řešit).

Na psychologický fenomén „obranných mechanismů ega“, tedy popírání faktů jako způsob ochrany před pocity ohrožení zejména v souvislosti s environmentálními hrozbami (například klimatické změny) upozorňuje Jan Krajhanzl v knize Dobře utajené emoce a problémy životního prostředí (2012). Jedním ze způsobů, jak osvobodit svoji mysl od chyb, které generuje naše přirozenost (jak pracovat s mylnými představami o světě), je v těchto případech obrátit se k datům (k dobře ověřitelným faktům) nebo k mínění expertů. Je třeba si ovšem uvědomit, že experti obvykle bývají odborníky na jediný obor. Někteří experti totiž budí mylný dojem, že když jsou odborníky ve svém oboru, tak jsou automaticky kvalifikovaní i pro oblasti, ve kterých odborníky nejsou, a dožadují se v těchto oblastech váženosti.

Obrátit se k faktům je v kontextu kritického myšlení návod prakticky univerzální. Pomůže nám tam, kde je třeba vypořádat se s dalším sklonem lidské mysli, kterému psychologové říkají „sleeper efect“ (efekt spáče, zkoumán Carlem I. Hovlandem a Walterem Weissem). Ten se projevuje tak, že když slyšíme nějakou falešnou informaci (a při vědomém zpracování nepochybujeme o tom, že se jedná o lež), po nějakém čase se z naší paměti pomalu ztrácí racionální důvody pro odmítnutí této informace, ale samotná informace (zejména její emocionální obsah) v paměti zůstává a stává se přesvědčivější (Vinš 2019, s. 22).

Za řadu chybných soudů, které „za nás“ činí naše přirozené sklony, odpovídají mechanismy, kterým se v psychologii říká stereotypy. To jsou v podstatě mentální zkratky, jejichž úkolem je zjednodušovat (například zredukovat na varianty dobrý a špatný) pohled na svět (například na jiné lidi a jiné sociální skupiny), a to především na základě emocí, tedy bez významného kognitivního úsilí (Výrost, Slaměník 2008 In Gal 2015, s. 2). Změnit názory na danou společnost je potom (i při vystavení mnoha zkušenostem a informacím) značně obtížné (Gal 2015 s. 3). Tyto tendence se často projevují v mylných (zpravidla vylepšených) představách o nás samotných (my Češi, my Brňáci, my z 8. A, a podobně) a o jiných, ale často blízkých skupinách (oni, oni naši sousedé, oni Pražáci, oni z 8. B), tam bývá hodnocení naopak horší. Pracovat se stereotypy (požadavek překonávat předsudky a stereotypy) je kurikulárně začleněno do obsahu vzdělávání v rámci průřezového tématu Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech (RVP 2017, s. 132).

Mylných závěrů se často dopouštíme také v případech, kdy nerozpoznáme, že s námi někdo manipuluje. Příkladem způsobů účinné manipulace je Barnumův efekt pojmenovaný podle mistra psychologické manipulace majitele cirkusu P. T. Barnuma. Fenomén je také znám pod označením Forerův efekt, v tomto případě pojmenovaný podle člověka, který jej zkoumal. Prostřednictvím tohoto efektu mohou manipulátoři (například autoři horoskopů) vyvolat přesvědčivý dojem, že o nás všechno vědí, a přitom pouze využili naší tendence akceptovat jakékoli vágní charakteristiky naší osoby s tím, že se jedná o charakteristiky unikátní (Heřt 2007). Experiment, který Forer provedl se svými studenty, je dnes čím dál obtížnější opakovat, jelikož se stal příliš slavným [3].

Jde o to, že je skupině respondentů (studentů) předána jejich charakteristika (posudek) a poté jsou vyzváni, aby ohodnotili, jak dobře na ně sedí. Forerovy studenti se s výsledky ztotožnili natolik, že Forera podezřívali z parapsychologických schopností a byli velice překvapení, když zjistili, že všichni obdrželi stejné posudky. Charakteristiky (u kterých se Forer inspiroval v horoskopech) byly natolik obecné, že se s nimi ztotožnil prakticky každý (podle Heřt 2007). Já jsem se pro své šetření s žáky inspiroval (vybral, přeložil a upravil) některými Forerovými charakteristikami, které je možné najít na stránce The Skeptic Dictionary pode heslem Forer effect (http://skepdic.com/forer.html), u dalších charakteristik jsem se inspiroval charakteristikami znamení zodiaku, které jsem našel na stránkách zpravodajského portálu iDNES.cz v magazínu Ona, Horoskopy (https://www.idnes.cz/onadnes/horoskopy). A takhle vypadal konečný seznam položek:

  • I když tě ostatní kvůli něčemu obdivují, zůstáváš sebekritický.
  • Máš značnou kapacitu, kterou jsi ještě nevyužil ve svůj prospěch.
  • Někdy míváš vážné pochybnosti, že jsi udělal správnou věc.
  • Zjistil jsi, že není moudré být vždy úplně upřímný.
  • Někdy jsi extrovertní, zábavný a společenský a jindy introvertní, rezervovaný a ostražitý.
  • Větší sebevědomí a menší ješitnost by ti určitě prospěla.
  • Máš značnou představivost, ale ta ti nebrání stát nohama pevně na zemi a jednat čistě prakticky.
  • Nemáš v oblibě komplikace.
  • Víš, že život není lehký a že jedině vytrvalá a tvrdá práce ti může pomoci dosáhnout cílů.
  • Často se zabýváš věcmi druhých, dokážeš pomoci osobní znalostí a zkušeností, umíš dobře poradit.
  • Nemáš rád nerozhodnost.

Ukázalo se, že položky jsou opravdu natolik vágní, že sedí téměř na každého. Výsledek byl i v rámci mého šetření velmi výmluvný, přesvědčivá většina žáků se se „svojí charakteristikou“ velmi dobře ztotožnila. Když zjistili, že mají všichni stejné posudky, byli upřímně překvapení. Domnívám se, že je to celkem účinný způsob, jak si žáci mohou zábavnou formou uvědomit, jak dobře mohou fungovat i velice triviální metody manipulace.

Shrnutí témat pro práci a tréning kritického myšlení ve vyučování

  • Trénování vhodného využívání „pomalého myšlení“ při řešení matematických úloh (chytáků), které při prvním pohledu budí dojem, že jejich řešení je intuitivní a snadné, ale ve skutečnosti vyžaduje hlubší vědomé uvažování.
  • Poučení žáků o pojmech jako jsou konfirmační zkreslení, sleeper efekt, obranné mechanismy ega apod. za pomocí názorných příkladů, zkušeností s jednáním lidí pod jejich vlivem. Poukázání na nutnost obracet se k ověřeným faktům (popřípadě expertizám) při vytváření názorů, postojů a přesvědčení.
  • Překonávání předsudků a stereotypů.
  • Trénování a rozpoznávání manipulativních praktik.

[1] Daniel Kahneman obdržel v roce 2002 Nobelovu cenu za ekonomii.

[2] Tento příklad Shane Fredericka se už tolikrát objevil v nejrůznějších popularizačních pořadech a přednáškách, že jím dnes už stěží někoho překvapíme.

[3] Reference na tento experiment jsem postřehl v celé řadě populárních publikacích a mnoha veřejných přednáškách. Sám jsem tento experiment vyzkoušel na základě inspirace z videa (neurazitelny.cz) z přednášky „Kritické myšlení – úvod do rozpoznávání keců“ od Martina Varného a Ondřeje Havlíčka http://neurazitelny.cz/kriticke-mysleni-uvod-do-rozpoznavani-kecu/.

Literatura a použité zdroje

[1] – KAHNEMAN, D. Myšlení rychlé a pomalé. Brno : Jan Melvil Publishing, 2012. ISBN 978-80-87270-42-4.
[2] – ROSLING, H.; ROSLING, O.; ROSLING, A. Faktomluva. Brno : Jan Melvil Publishing, 2018. ISBN 978-80-7555-056-9.
[3] – ROYAL, B. Principy kritického myšlení. 1.. vydání. Praha : Ikar, 2016. 256 s. ISBN 978-80-249-3051-0.
[4] – KRAJHANZL, J. Dobře utajené emoce a problémy životního prostředí. Brno : Lipka, 2012. ISBN 978-80-87604-17-5.
[5] – JEŘÁBEK, J. et al. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha : MŠMT, 2017.
[6] – VINŠ, P., J. Mezinárodní dezinformace a fakenews In Zpravodaj Sisyfos. 2019. [cit. 2019-9-4]. Dostupný z WWW: [https://www.sisyfos.cz/data/documents/2/17/1608_zpravodaj.pdf].
[7] – GAL, P. Když Češi neví, jací jsou Češi. Co o nás říkají výzkumy stereotypů In Psychologon. ISSN: 1805-7160. 2016. [cit. 2019-9-4]. Dostupný z WWW: [http://www.psychologon.cz/component/content/article/14-psycholog-online/515-kdyz-cesi-nevi-jaci-jsou-cesi-co-o-nas-rikaji-vyzkumy-stereotypu].
[8] – HEŘT, J. Barnumův efekt. 2007. [cit. 2019-9-4]. Dostupný z WWW: [https://www.sisyfos.cz/clanek/1113-barnumuv-efekt].
[9] – Skeptic dictionary, Forer effect. 2015. [cit. 2019-9-4]. Dostupný z WWW: [http://skepdic.com/forer.html].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Zdeněk Hromádka Ph.D.

Hodnocení od uživatelů

Bořivoj Brdička
21. 2. 2020, 07:39
Přečtěte si ještě toto: Odpor vůči ovlivňování lidí online podle Williamse.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Mediální výchova