V roce 2002 byly zveřejněny první materiály z jimi realizované BBC vězeňské studie: http://www.bbcprisonstudy.org/ (z těchto stránek primárně čerpám v následujícím textu). Hlavní tezí, kterou se rozhodli podrobněji prozkoumat, bylo přesvědčení, že dosavadní výzkumy ukazují, že není možné studovat tyranii a rezistenci izolovaně. V Zimbardově studii se tyranského jednání dopustila asi třetina dozorců, přesto je na ně upřena veškerá pozornost. V nové studii se autoři Haslam a Reicher zaměřují na tyto otázky:
BBC vězeňská studie
Obdobně jako u původní stanfordské studie byli na základě inzerátů oslovení muži, kteří následně podstoupili komplexní psychologické vyšetření. Do studie bylo vybráno 15 participantů, stabilních a zralých osobností. Ti byli rozděleni na 5 dozorců a 10 vězňů, tak aby v obou skupinách byly zastoupeny osoby s podobným osobnostním profilem.
Studie se odehrávala ve vězení vytvořeném přímo k účelům experimentu. Jednoduché cely s tvrdými lůžky a toaletou, jídelna pro vězně a společné sprchy byly doplněny mnohem komfortnějšími prostory pro dozorce – společná místnost, fitness, ložnice s pohodlnými postelemi. Cílem studie nebylo primárně zkoumat chování ve vězení, ale dynamiku skupinového vývoje v instituci, která je ze své podstaty hierarchická, postavená na jasných nerovnostech mezi účastníky. Ty byly podpořeny například odlišnou kvalitou jídla pro vězně a pro dozorce.
Díky spolupráci se stanicí BBC byl experiment natáčen, nicméně nejednalo se o reality show, ale o rigorózní vědecký výzkum, který podléhal přísným etickým i procesním pravidlům. Účastníci studie byli nepřetržitě monitorování kamerami a každý den také vyplňovali dotazníky týkající se sociálních, organizačních i osobních faktorů. Pomocí měření hladiny kortizolu ve slinách byla sledována míra zažívaného stresu.
Na rozdíl od původní Zimbardovy studie samotní výzkumníci neměli žádnou definovanou roli ve vězeňské struktuře, nicméně na experiment dohlíželi a navrhli množství různých manipulací, které jim umožnily studovat skupinovou dynamiku na základě teorie skupinové identity Tajfela a Turnera (Haslam, Reicher, 2017). Tak například druhý den ohlásili, že pokud vězni prokážou, že dosahují kvalit potřebných pro dozorce, pak je možné, aby byli povýšeni do této role. Tím výzkumníci zcela cíleně nabourali skupinovou identitu vězňů – zatímco někteří se rozhodli zůstat vězni, jiní uvěřili tomu, že jejich individuální snaha jim může pomoci dosáhnout určitých privilegií a z příslušnosti k ne zrovna atraktivní skupině vězňů se vymanit. Večer třetího dne byl vybrán vězeň, který byl povýšen, a bylo jasně dáno najevo, že další změny už se nebudou konat. Tím naopak byla posílena skupinová identita vězňů – pokud následně budou chtít něco změnit (například nepříliš dobré jídlo, kterého navíc dostávali poměrně málo), budou se muset spojit dohromady a změnit pravidla pro všechny.
Průběh studie, která nakonec trvala devět dnů, byl plný převratů. Přes nejasnosti a poměrně slabé vedení ze strany dozorců v úvodu, přes odpor vězňů, který vyústil v ukončení rozdělení rolí a společnou správu prostor, ale i odchod některých dozorců ze studie, po pokus o vynucení direktivního vedení menší skupinou (bývalých) vězňů. Studie byla ukončena v okamžiku, kdy hrozilo, že by mohlo dojít k násilnému jednání a kdy bylo zjevné rozčarování účastníků nad stávajícím stavem.
Závěry a revize zjištění původní vězeňské studie
A k jakým závěrům autoři došli? Pro převzetí konkrétní sociální role není důležité jen to, že nám někdo tuto roli přidělí, ale i to, nakolik se identifikujeme se skupinou, kterou touto rolí reprezentujeme. Je rozdíl mezi „jsi dozorce“ a „jsem dozorce“. Mechanismus identifikace se skupinou je komplexní a rozdílně působí pro odlišné skupiny. Tak například pro vězně, tedy skupinu s jasně nižším statusem, hrálo roli vyčerpání možností pro individuální opuštění skupiny (možnost být povýšen na dozorce) a až v tento okamžik se začali silně se skupinou identifikovat a usilovat o systémovou změnu (společné vyjednávání s dozorci s cílem dosáhnout lepších podmínek pro všechny vězně). Z hlediska dozorců, v předkládané studii se jednalo o skupinu s jasnými privilegii, hrál roli pocit zodpovědnosti. Řada z nich se vůbec s rolí dozorce neidentifikovala, důvodem například mohla být obava z toho, že je lidé mimo (experimentální) vězení budou hodnotit negativně. Pocit sdílené identity je základem efektivní společné akce. Naopak nedostatek propojení s druhými znamená také rozpory ohledně hodnot a cílů a těžkosti v organizování vlastní činnosti.
A co tedy vede k tomu, že skupina se podvolí myšlence silného až tyranského vedení? V předkládané studii, a určitě vás napadají i paralely z běžného života, se jednalo o kombinaci neúspěchu skupinového snažení, rozpad společných hodnot a zájmů, a důvěra v nabídku nového leadera, slibujícího lepší budoucnost. Tyranii lze čelit, ale je k tomu třeba právě síla skupiny. A odpověď na otázku, za jakých okolností se lidé dopouští tyranie? Jedná se o dynamickou interakci mezi faktory situace a osobnostními odlišnostmi, včetně předchozích osobních zkušeností, kdy společná sdílená identita umožní nastolení konkrétního typu vůdcovství (Haslam, Reicher, 2017).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.