Původní Migramův výzkum je dáván do souvislosti s historií holocaustu. V souvislosti s vyvražďováním Židů (a Romů a jiných menšin) se někteří z těch, kdo byli obvinění z válečných zločinů, bránili tím, že pouze plnili rozkazy nadřízených. Milgram, pocházející z židovské rodiny, které se podařilo emigrovat do USA, vymyslel experiment, který se stal jedním z nejslavnějších v dějinách psychologie (Slaměník, 2008, Gough et al., 2013).
Připomeňme si v čem slavná Milgramova studie spočívala: V novinách se objevil inzerát hledající dobrovolníky pro výzkum učení. Přihlášení participanti výzkumu se stali učiteli, kteří měli „trestat“ své žáky v případě, že si nedokázali zapamatovat určitá slova. Žáci se nacházeli ve vedlejší místnosti. Učitel měl k dispozici sofistikovaný přístroj, kterým trestal pomocí elektrických šoků. Na přístroji bylo jasně poznačené, o jaký mírný či naopak nebezpečný šok se jednalo. Při každé chybě měl učitel zvýšit intenzitu šoku. Žák, který pochopitelně žádné šoky nedostával, byl naučený, aby zvukově reagoval, vyjadřoval bolest a žádal o ukončení experimentu. Pokud učitel, tedy dobrovolný participant na studii, požádal o ukončení studie, experimentátor přesně stanovenými frázemi požadoval pokračování experimentu.
Milgram svou studii předem konzultoval s desítkami osob a nikdo nečekal, že by kdokoliv poslechl a udělil šok vyšší než přibližně 135 voltů (silný šok). A zjištění této základní studie? 63 % (26 osob ze 40) uposlechlo experimentátora a pokračovalo až do maximálního možného šoku (tj. 450 voltů). 6 osob ukončilo experiment na úrovni 150 voltů. Ostatní na různých dalších stupních (Reicher, Haslam, 2017).
Milgram ovšem realizoval studií celou řadu a zkusmo měnil různé aspekty experimentu, než se mu dostalo výsledků, které jsou notoricky známé. Míra poslušnosti variovala od 0 % do 90 %. Studie s jinými podmínkami než výše uvedená základní studie pracovaly s odlišným nastavením např. v kontextu blízkosti/vzdálenosti trestaného „studenta“ (čím byl blíže v kontaktu s participantem výzkumu, tím dříve tento experiment ukončil) či experimentátora (např. pokud své pokyny jen zavolal, tak byla „poslušnost“ výrazně nižší). Roli v míře poslušnosti hrála také prestiž instituce (nižší procento, pokud se studie konala jinde než v univerzitní laboratoři), či jasné postavení výzkumníka (nižší míra poslušnosti v situaci, kdy vypadal jako obyčejný člověk, snad jiný dobrovolník) (Slaměník, 2008, Reicher, Haslam, 2017).
Studie tedy vypovídají nejen o tom, kdy jsou lidé poslušní, ale také o tom, kdy jsou neposlušní. Proč se takto chovají?
Profesor Haslam, který Milgramovu studii analyzoval společně s profesorem Reicherem, pak v duchu Tajfelovy teorie sociální identity (viz např. Bačová, 2018) argumentuje pro porozumění studie ve smyslu „angažovaného následovnictví“ – spojenectví mezi vedoucím výzkumu, dávajícím pokyny (ne příkazy!), a učitelem (tedy dobrovolníkem zapojeným do výzkumu). Například z výše uvedených pokynů (1–4) je pouze čtvrtý formulován jako jasný příkaz – po jeho vyslovení nikdo nepokračoval dále. Naopak mírněji znějící pokyny, jednoznačně upozorňující na význam situace pro vlastní experiment, měly lepší odezvu a participanti i přes neochotu pokračovali.
Upozorněním na vliv vztahu mezi participantem a vedoucím experimentu autoři Haslam a Reicher navazují i na archivní poznámky samotného Milgrama (cit. dle Reicher, Haslam, 2017, str. 117), který si poznamenal: Subjekty (tzn. dobrovolníci, kteří se zúčastnili výzkumu) přišly do laboratoře pro to, aby navázaly vztah s experimentátorem, specificky submisivní vztah za účelem vědeckého pokroku. Tito lidé nepřišli pro to, aby navázali vztah s výzkumným subjektem (žákem), a je to právě nedostatek vztahu v jednom směru a reálný vztah na druhou stranu, co ovlivnilo výsledky… Jen opravdový vztah mezi subjektem (učitelem) a obětí (trestaným žákem), založený na identifikaci nebo manželství etc., by mohl výsledky obrátit.
Podle Haslama a Reichera (podrobněji například zde ve videu: https://www.youtube.com/watch?v=HxXMKg8-7o0&t=415s) tak roli hrálo opravdu ve velké míře to, že sám Milgram velmi aktivně povzbuzoval dobrovolníky v tom, že to, co udělali, udělali pro dobrou věc – pro nezbytné vědecké poznání. A to nejen na začátku studie, ale také v rámci uvolnění po realizaci experimentu. I přes vcelku stresující průběh tak velká část participantů neměla po skončení výčitky svědomí z toho, že někomu mohli ublížit. Naopak nabyli přesvědčení, že jejich nepříjemný zážitek se vyplatil, splnil svůj účel. Účastníci výzkumu tak rozhodně neplnili slepě příkazy, roli v jejich sebepřekonání a vykonání něčeho, co sami považovali za špatné, lze spojit spíše s tím, že lidé hledají opodstatnění pro své činy u osob, kterým věří a se kterými se identifikují (Reicher, Haslam, 2017).
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.