Aschovy studie (ne)konformity

Od posuzování přímek ke konformitě

Východiskem Aschova výzkumu byl experiment založený na situaci, kdy bylo objektivně zřejmé, jaká je správná odpověď, tedy by nemělo dojít k podlehnutí sociálnímu tlaku kvůli tomu, že si participant výzkumu není jasný, jaká je správná odpověď.

Konkrétně jím navržený experiment vypadal takto: dobrovolní účastníci výzkumu byli informováni o tom, že probíhá studie vizuální percepce. Vlastní úkol spočíval v tom, že experimentátor jim ukázal tabuli, na které byla jedna přímka, a pak další tabuli s třemi přímkami různých velikostí, a participant výzkumu měl určit, které dvě čáry jsou stejné. To vypadá jednoduše, jenže celá experimentální situace byla zkomplikovaná tím, že posuzování přímek probíhalo ve skupině, a pouze jedna osoba byla vlastním participantem výzkumu (a tedy nevěděla, co se děje). Ostatní byli domluvení herci a věděli, že po zkušebním kole mají začít jednotně odpovídat chybně. Experimentátor se soustředil na zaznamenání toho, kolikrát v situaci, kdy odpověď je zcela jasná, „podlehne“ participant názoru ostatních (Hornsey, Jetten, 2017, Slaměník, 2008). Pokud si chcete lépe představit, jak takový experiment vypadal, tak krátké video je k vidění zde: https://www.youtube.com/watch?v=qA-gbpt7Ts8.

Jak jsem již zmínila výše, poměrně běžně je možné setkat se s tím, že závěrem studie je sdělení, že 76 % osob alespoň jednou potvrdilo špatnou odpověď předloženou většinou skupiny (Hornsey, Jetten, 2017), případně je vyzdvihováno zjištění, že 33 % podlehlo v polovině a více případů (Gough et al., 2013). Pro srovnání Asch realizoval i studii, kde všichni participanti odpovídali podle vlastního přesvědčení, a zde byl počet chyb zcela minimální (<1 %), přítomnost (chybně odpovídající) skupiny tedy výsledky ovlivnila.

Výsledek výzkumu se v učebnicích často objevuje spolu s vysvětlením „normativního vlivu“: lidé se příliš bojí vyčnívat z davu a raději tedy podlehnout skupinovému názoru. I Asch realizoval variantu svého experimentu, která navazovala na tuto interpretaci – jednoho účastníka výzkumu přesvědčil, že má dát špatnou odpověď. Tomu se pak dostalo velmi negativní reakce od ostatních participantů, kteří jasně zpochybnili jeho vyjádření – býval by na tom byl lépe, kdy odpověděl stejně jako ostatní.

Další alternativy experimentu zahrnovaly například variace s počtem účastníků, pokud byly ve studii pouze dva účastníci („naivní“ participant a domluvený herec), pak byl vliv na podání špatné odpovědi nižší. Obdobně stačilo, aby i jeden další člověk dával jinou odpověď než většina skupiny a opět se míra podlehnutí skupině snížila (Hornsey, Jetten, 2017).

Aschova studie se nezřídka objevuje u vysvětlení toho, proč lidé následují většinu „jako ovce“ a dopouštějí se takového jednání, jako je podpora nacistické propagandy, propadání poruchám příjmu potravy či zapojení se do řádění fotbalových fanoušků. Na první pohled to může vypadat, že Aschova studie ukazuje, že ve skupině jedinec jednoduše podlehne tlaku ostatních a podřídí se většinovému názoru. Konformita v tomto pojetí pak poukazuje na problematickou složku lidské povahy – neschopnost resistence ani v případě, kdy jsme přesvědčení, že máme pravdu a skupina jedná špatně. Ale to je velmi zjednodušené pojetí a příliš úzká interpretace založená pouze na části Aschových výsledků.

Studie konformity i rezistence

Pro hlubší porozumění toho, co Aschův výzkum přinesl, je důležité podívat se na reakce samotných účastníků. Již z videozáznamů je zjevné, že být součástí tohoto experimentu, nebylo pro účastníky zrovna příjemné (Výrost, 2008).

Na záznamech je z neverbální komunikace zjevné, jak je podivná situace „rozhodila“. Více pak popisují v rozhovorech realizovaných po vlastním experimentu. Část participantů potvrzuje normativní vliv skupiny, sdělili, že sice věděli, že je odpověď špatná, ale nechtěli vypadat divně, když většina odpověděla jinak. Nicméně, objevila se i další objasnění. Část participantů zmínila, že nechtěli pokazit experiment a obávali se, že se tak stane, pokud odpoví jinak než skupina. Někteří nabyli dojmu, že první, kdo odpovídal, měl nějakou vadu zraku, a ostatní na to nechtěli upozorňovat. Díky této interpretaci kontextu se rozhodli také podpořit první osobu bez ohledu na to, že měli jiný názor na správnou odpověď. Další skupina respondentů došla k závěru, že je problém na jejich straně – například mají problémy se zrakem či se stali oběťmi optické iluze – a jednoduše došli k závěru, že jejich hodnocení situace bylo špatné, zatímco skupina se nemýlila (Hornsey, Jetten, 2017).

A co ti, kteří odolali tlaku skupiny? Asch (podle Hornsey, Jetten, 2017) rozdělil tyto osoby do dvou skupin. Do první patřily osoby, které byly přesvědčené o tom, že mají pravdu, do druhé ti, kdo připouštěli, že možná má pravdu skupinu, ale jednoduše nedokázali říct nic jiného, než jak to viděli oni. Je zajímavé, i že i osoby, které odolaly tlaku skupiny, prožívaly velkou nejistotu. Například jeden participant se po skončení experimentu ptal, co je s ním špatně, a pocítil velkou úlevu poté, co mu byl princip studie objasněn.

Co je tedy zřejmé, a bohužel někdy uniká pozornosti odborníků v oblasti psychologie, je přístup participantů studie. Rozhodně se totiž nejednalo o nějaké bezmyšlenkovité následování skupiny. Většinou se snažili situaci nějak aktivně porozumět, docházeli k různým objasněním toho, co se ve skupině děje. Některé z těchto vysvětlení odůvodnila potřebu konformity a některá rezistence. Bez ohledu na výsledné rozhodnutí byli participanti angažovaní v tom, jak ve své podstatě bizarní experimentální situaci porozumět a najít v ní smysl (Gough et al., 2013). Zároveň také brali v potaz pohled ostatních lidí, akceptování sociálního vlivu je poměrně klíčovou součástí fungování skupin (Hornsey, Jetten, 2017). Aschův experiment tak poskytuje zajímavý materiál porozumění principům konformity i nezávislosti a jejich vzájemného vztahu, a je třeba věnovat se jim v plné šíři, stejně tak jak to činil i sám autor.

"K domněnce, že sociální tlak nutně předpokládá nekritické podřízení se, bychom měli být skeptičtí: I nezávislost a kapacita povznést se nad skupinovou vášeň jsou lidem dostupné" (Asch, 1955:32, cit. dle Hornsey, Jetten, 2017).