Podpora pro výuku průřezových témat v základních školách – Mediální výchova

Anotace

Konkretizace obsahu tematických okruhů

Konkretizace obsahu tematického okruhu mediální výchovy pro 2. stupeň základní školy Stavba mediálních sdělení navazuje na zpracování doporučených očekávaných výstupů, které jsou jako elektronická publikace zveřejněny na Metodickém portálu RVP.CZ. Nová obsahová podpora rozpracovává a aktualizuje dílčí témata a náměty uvedeného tematického okruhu mediální výchovy a dává je do přímého vztahu k doporučeným očekávaným výstupům.

Cílem materiálu je přispět ke snadnější a efektivnější integraci mediální výchovy do vybraných vzdělávacích oborů, usnadnit tvorbu učebních osnov ve školních vzdělávacích programech (podpořit výuku mediální výchovy jako samostatného vyučovacího předmětu) či jeho využití jako obsahové podpory pro různé formy školních projektů.

Materiál je zpracován tak, že jednotlivé doporučené očekávané výstupy jsou v textu vyznačeny odrážkou ve tvaru šipky. Doporučená konkretizovaná témata a náměty pro činnost s žáky jsou uvedeny pod jednotlivými doporučenými očekávanými výstupy.

Tematický okruh: Stavba mediálních sdělení

2. stupeň

Charakteristika:

Tematický okruh odkrývá pravidelnosti ve stavbě mediálních sdělení, a to i takových, která působí jako záznam skutečnosti (např. zpravodajství či přímý televizní či internetový přenos). Přínosem tematického okruhu je mimo jiné to, že mediální produkty (noviny, časopisy, rozhlasová stanice, televizní pořad, www stránka, blog, profil na sociální síti apod.) se před žákem objevují nikoliv jen jako projev dobové kultury a samozřejmá součást jeho života, ale také jako zdroj poznání společnosti, v níž žije. Okruh je důležitý pro rozvíjení kritického odstupu od mediálních sdělení poznáním jejich konvencionalizované povahy a osvojením si povědomí  o výrazových prostředcích užívaných médii. V rámci tohoto okruhu se žák učí  chápat rozdíly mezi jednotlivými typy mediální produkce a získává a procvičuje si dovednosti spojené s vlastní autorskou produkcí.

Doporučené očekávané výstupy a konkretizovaný obsah:

Žák:

• Porovnává mediální produkty a identifikuje pravidelnosti v jejich stavbě (např. ve zpravodajské relaci či na internetovém portálu).
• Zprávy jsou „vyráběny“ opakujícím se způsobem: zpravodajské příspěvky jsou sestaveny z opakujících se témat (např. televizní zpravodajská relace velmi často zpracovává předvídatelným způsobem zprávy se stejným tematickým zaměřením) a tato témata jsou zpracována opakujícím se a předvídatelným způsobem (např. je možné předvídat, z jakých záběrů bude sestavena zpráva o dopravní nehodě: zdemolovaný vůz, hasič uklízející vozovku, policista měřící vzdálenosti, vyjádření velitele zásahu).
• Zprávy jsou do celku sestaveny podle důležitosti, kterou jim médium přisuzuje: pořadí zpráv v televizní relaci, umístění zprávy na titulní stránku novin nebo webu, to vše signalizuje, jakou důležitost dané zprávy redakce přisuzuje. Proto je vhodné „číst“ zprávy jako informaci o orientaci daného média: které téma a které osobnosti médium podporuje tím, že o nich referuje častěji, a které naopak přehlíží?
• Jednotlivá zpráva má vcelku pevnou strukturu a měl by se v ní čtenář dovědět odpovědi na otázky „co (se stalo)“, „kdo (to udělal či tím byl zasažen)“, „kdy a kde (se to stalo)“, případně „jak (se to stalo)“ a „proč“ (se to stalo“). Pokud odpověď na některou z těchto otázek chybí, jedná se o nedostatečně zpracovanou zprávu, pokud něco přebývá, je třeba si kriticky uvědomit co (např. ke zprávě o jednání politické strany může být přidána informace o jejích výsledcích v průzkumu volebních preferencí, což může vyznít jako posílení/oslabení významu daného jednání).
• Titulek v tištěných a internetových médiích a ohlášení zprávy moderátorem v televizním zpravodajství jsou klíčovým stavebním prvkem zprávy a rozhodují o tom, jak bude čtenářem či divákem zpráva přijímána. Titulek a ohlášení může mít podobu a funkci informativní (obsahuje podstatnou informaci, v případě časové nouze není třeba dál číst), atraktivní (nějakým příslibem láká ke čtení či sledování), hodnotící (obsahuje návod, jak se na zprávu máme dívat).

• Zhodnotí, jakým způsobem se do podoby mediálních sdělení promítají představy o cílovém (plánovaném) příjemci (realizovat tento výstup je možné více způsoby: zde je předveden přípravě školního média – časopisu, či webové stránky – společně s žáky).
• Mediální obsah musí vznikat a být uspořádán s ohledem na předpokládané cílové publikum: do mediální produkce se výrazně promítá představa jejích autorů o publiku.
  
  Doporučení při práci s žáky:
  Žáci navrhnou rubriky a tematickou strukturu školního/třídního média. Důležité je s nimi jejich návrhy rozebrat: jak si představují zájmy a potřeby cílového čtenáře. Rubriky a témata by měly odrážet to, co je členům cílového publika společné (chod třídy, vztahy ve třídě a k učitelům apod.). Důležitý je i způsob ztvárnění: např. co si žáci vyberou, když mají více možností, zda to u historického tématu bude např. text z učebnice, komiksové ztvárnění nebo video (Dějiny udatného národa českého) – diskuse o důvodech výběru ukáže uživatelské preference psaného slova, kombinace s ilustrací, pohyblivého videa atd. O podobě mediálního sdělení rozhoduje i představa o znalostech, preferencích a zájmech příjemce (lze zkoušet měnit podobu časopisu podle toho, jestli je pro první, nebo druhý stupeň, sledovat míru zjednodušení a uvědomovat si, které informace byly navrženy ke škrtnutí, a proč, které fotografie byly vybrány, a proč).
• Tištěná či webová stránka musí být sestavena a rozvržena tak, aby se v ní čtenář/uživatel snadno orientoval: o tom, co si přečte, se čtenář rozhoduje mimo jiné na základě titulku a prvního odstavce (tzv. perexu). Perex by měl obsahovat základní zpravodajské informace (kdo co kdy kde) a současně nabídku, co ještě je možné se k tématu či události dovědět (např. odpovědi na otázky „jak“ nebo „proč“). I do školního časopisu je užitečné naučit se psát perexy, které tyto základní informace a nabídku obsahují.

• Určí kritéria výběru zpráv. Základní kritéria identifikuje a případně používá v roli vedoucího vydání školního časopisu či relace školního vysílání.
• Obsah zpravodajství je výsledkem subjektivních rozhodnutí a jako takové ho je třeba vnímat: s žáky je vhodné diskutovat o tom, proč byla ta či ona zpráva zařazena do zpravodajství (případně o tom, proč by tu či onu zpráva zařadili či nezařadili do školního média). Je totiž důležité dospět k poznatku, že zpravodajství není neutrálním obrazem světa, ale výsledkem celé řady soudů a rozhodnutí (tyto soudy však nejsou zcela svévolné a lidé, kteří pracují v médiích, je sdílejí: viz dále „zpravodajské hodnoty).
• Zpravodajské hodnoty tematické, obsahové a výrobní: o zařazení zprávy o nějaké události do zpravodajství rozhoduje celá řada kritérií, bez jejichž znalosti není možné „porozumět“ tomu, jak je zpravodajství sestavováno. Tyto tzv. „zpravodajské hodnoty“ se vztahují k (a) tomu, do které tematické oblasti může být zpráva zařazena (média si tradičně tematizují události na např. politické domácí, zahraničněpolitické, ekonomické, kulturní, sportovní atd.), (b) jaké obsahové vlastnosti událost má (vyhledávané jsou tzv. negativní události, při nichž došlo ke zmaru životu, zraněním, velkým ztrátám na životech, dále události s účastí celebrit, události, které se odehrály v blízkosti příjemců zprávy apod.), a (c) jak (ne)náročné je pro dané médium událost a to, co k ní má k dispozici (pro televizní a internetové zpravodajství jsou atraktivní události, k nimž je obrazový doprovod, pro všechna média je příjemnější, když se událost stane tak, aby bylo dost času na zpracování zprávy, popřípadě to, že o události někdo twituje a lze jeho zprávu využít apod.).

• Pojmenuje základní strukturu příběhu a složky, které příběh tvoří (expozice, zápletka, postavy ad.). Tyto prvky rozpoznává reklamě, zprávě, detektivním příběhu ad. (hlavním posláním je v tomto případě přispět k tomu, aby si žáci budovali kritický odstup od zpravodajství – ať profesionálního, nebo amatérského, kterého je na webu stále více. Schopnost uvědomit si zprávu jako příběh je cestou k budování tohoto odstupu).
• Mediální produkty, které nebývají považovány za vyprávění, nesou některé rysy vyprávění (příběhů či dramat): ve zpravodajství se vyskytují postavy jako v příběhu a lze je rozdělit na kladné a záporné, na oběti a viníky apod., podstatné je sledovat, komu a jak je ve zprávě přisouzena kladná či záporná role a jak je to příjemci signalizováno (často se jedná o drobná – nepřiznaně hodnotící – slova typu „připustil“, „údajně“ apod., která sugerují představu nedůvěryhodnosti, nebo o obrazová sdělení vzbuzující antipatie); postavy bývají často typizované či stereotypizované (senior v roli oběti, politik v roli záporné postavy apod.), dále bývá zpráva často postavena jako příběh se zápletkou, rozuzlením (přepadení pumpy pointované zadržením pachatele, nespokojenost občanů pointovaná změnou zákona apod.), někdy i poučením; podobné je to v řadě reklam: tam také vystupují postavy, je tam zápletka a rozuzlení (zpravidla v podobě užití inzerovaného produktu, ať je to spotřební zboží, politická strana, nebo sociálně prospěšné jednání).
• Mediální produkty, které jsou vyprávěními, se mezi sebou inspirují ve způsobu podání, struktuře i estetice: zvláště pro audiovizuální obsahy (např. televizní seriály) je příznačná vypravěčská a estetická blízkost – proto je důležité upozorňovat na dějové, obrazové i zvukové (např. hudební doprovod) podobnosti (tento typ produkce ovlivnila silně např. tzv. severská detektivka s mysteriózním dějem, důrazem na napětí a násilí, se sociálně či politicky kritickým podtextem a temnými, studenými barvami).

• Sestaví jednoduchý příběh a prezentuje ho pro sebe přiměřenou formou (v souvislém vyprávění, bodovém scénáři, komiksu ad.).
• Způsob, jakým je mediální sdělení podáno, zásadním způsobem ovlivňují výrazové prostředky (možnosti prezentace), které má dané médium k dispozici: tištěná média mohou využít kombinace psaného slova, grafiky (velikosti a typu písma, dále grafů, schémat a dalších forem tzv. vizualizace sdělení) a obrazu (fotografie, koláže, kresby apod.), rozhlas má k dispozici zvukové výrazové prostředky (lidský hlas, hudbu, ruchy), televize navíc pohyblivý obraz a psaný text a multimédia k tomu ještě zvýšenou možnost průběžného zasahování do podoby produktu a interaktivity s příjemcem/uživatelem, který se v jistém smyslu může stát spoluaktérem utváření mediálního sdělení; hledání rozdílů ve stejném základním příběhu a uvědomování si, jak zvolený způsob prezentace příběh ovlivňuje (variantou je srovnání výjevu či části děje z literatury s televizní, filmovou či komiksovou adaptací); proto se budou i sdělení vycházející ze stejné „předlohy“ lišit podle toho, pro které médium budou zpracována – toto poznání je možné si osvojit analytickým přístupem (např. srovnáním zpravodajského zpracování téže události v různých médiích), nebo vlastní tvorbou (např. zpracováním stejné „předlohy“ – jednoduché dějové linie – do podoby psaného vyprávění, bodového scénáře k filmu, komiksu, krátkého rozhlasového příspěvku, scénáře k videu na youtube apod.).

• Na konkrétních ukázkách analyzuje produkci pro svou věkovou skupinu (časopisy pro mládež, reklamy pro mládež, televizní pořady a webové stránky pro mládež).
• Důležitým prvkem kritického přístupu k mediální produkci je vědomí faktu, že (žádoucí) příjemce do mediálního sdělení jeho výrobci „vložen“ (mluví se o tzv. „vepsaném čtenáři“): mediální sdělení užívají celou řadu postupů, jimiž příjemcům/uživatelům nabízejí, aby se mohli s mediálním produktem nějak ztotožnit – např. televizní pořady, webové stránky i časopisy a reklamy pro náctileté se různým způsobem snaží svým příjemcům přiblížit, a to slovní zásobou, mírou nespisovnosti, propojením obrazové a textové složky, odkazy na kulturu pro náctileté, zvolenými názvy (pořadů, stránek, postav), zpracovávanými tématy, ale také hereckým projevem, oblečením apod.; vzniká tak vysoce stylizovaný mediální obraz „dospívání“, který je náctiletým příjemcům předkládán jako „jejich“; na reálných mediálních produktech (viz výše) je možné tuto stylizaci poznávat, sledovat, jak jsou do mediálního sdělení „vepsáni“, a sledovat to, jak a nakolik se tato výzva k identifikaci skutečně daří; žáci tak mohou prozkoumat vlastní autentický projev (v řeči, chování, oblékání, problémech, trávení volného času apod.) a s mediální nabídkou ho konfrontovat.