Kultura australského kontinentu je pro Středoevropana velice exotická, proto je vhodné seznámit s ní i děti v předškolním věku. Za pomoci her a činností děti vstupují do zcela neznámého sociokulturního prostředí a osvojují si kulturu, zvyky a tradice lidí nejmenšího kontinentu světa.
Austrálie je obklopena ze všech stran moři a oceány. Domorodí obyvatelé mají černou pleť a nazývají Austrálci. Naproti tomu lidé, kteří se do Austrálie v průběhu staletí přistěhovali, se nazývají Australané a přišli sem ze zemí, jako je Anglie nebo Čína, proto mají bílou a žlutou pleť.
Počasí v Austrálii je velice suché, vnitrozemí tvoří australská buš, což je taková velmi suchá poušť. Protože je podnebí ve vnitrozemí velice teplé, lidé povětšinou žijí kolem moře, kde je několik velkých měst (Melbourne, Sydney, Perth, Adelaide aj.). Největší ostrov, který patří k Austrálii, se jmenuje Tasmánie a některé další leží v Tichém oceánu, jako například Kokosové ostrovy, Vánoční ostrov nebo ostrov Norfolk.
V Austrálii se hovoří anglicky, protože většina obyvatel, kteří sem v minulosti přišli, pocházeli z Anglie nebo anglických kolonií. Národním sportem je zde ragby, které je velice populární, například stejně jako v České republice fotbal či hokej. Mezi další populární sporty, které Australané provozují, patří kriket, surfing a pozemní hokej.
Australský kontinent obývají některé, nám neznámé exotické druhy živočichů, se kterými se u nás máme možnost setkat pouze v zoologických zahradách. Takovými zvířecími symboly jsou v Austrálii bezesporu klokan či pštros emu. Méně známými živočichy jsou pak ptakopysk či ďábel medvědovitý, nazývaný také tasmánský čert.
Austrálie je také domovem specifických hudebních nástrojů. Takovým nejvíce typickým je didgeridoo, což je vlastně veliká dřevěná flétna ze dřeva eukalyptu.
Australský krokodýl
Autor: Mgr. Michael Novotný
V Austrálii tam se mají,
s krokodýlem si jen hrají.
Když však na vás zuby cení,
není vůbec k pomazlení.
Pštros je největším ptákem na světě. Přestože má křídla, nedovede létat, ale zato je velice dobrým a rychlím běžcem. Jelikož ptáci nemají ruce, když si chtějí něco osahat, musí při tom použít svůj zobák. My si teď vyzkoušíme, jaké to pro pštrosa je, když předměty osahává zobákem. Paní učitelka určí jedno dítě, které bude představovat pštrosa. Tomu zaváže jednak šátkem oči a také nějakou stuhou ruce za zády. Poté si dítě klekne a ostatní děti vyberou nějaký předmět, který před něj položí. Úkolem pštrosa je poznat pouze za pomoci dotyků obličejové části, o jaký předmět se jedná. Děti se v rolích pštrosa prostřídávají. Pokud máme větší počet dětí, pak jich může najednou hrát více.
Jak jsme si již řekli, v Austrálii žije celá řada živočichů, se kterými se u nás v České republice v přírodě nesetkáme. Ale víme, jak se chovají? Paní učitelka si připraví obrázky se zvířaty z australské přírody (klokana, pštrose, krokodýla, medúzu, tasmánského čerta, hada aj.). Poté se děti začnou pohybovat po herním prostoru (můžeme tuto činnost doprovodit nějakou typickou hudbou, ať již reprodukovanou některými dětmi – bubny, nebo z CD přehrávače). Když hudba přestane hrát, paní učitelka ukáže obrázek s nějakým zvířetem a úkolem dětí je napodobit typické chování tohoto zvířete. Není nezbytně nutné, aby děti toto chování dopředu znaly, o to je poté výsledek překvapivější, když předvedou chování zvířete dle své intuice i představivosti.
Paní učitelka si před započetím této hry připraví kartičky s obrázky (může být i pexeso), na kterých jsou různé sociokulturní aspekty spojené s australským kontinentem (zvířata, lidé, budovy, příroda, rostliny aj.). Tyto kartičky musí být vždy spárovány. Poté paní učitelka tyto kartičky přilepí oboustrannou lepicí páskou dětem na čelo. Jejich úkolem pak bude najít kamaráda, který má na čele stejný obrázek. Aby to nebylo tak jednoduché, nesmí při tom říci název postavy, věci či zvířete na obrázku. Hra by mohla vypadat nějak takto. Někde v herním prostoru se setkají dvě děti. Jedno bude verbálně popisovat to, co má druhé na čele, například: „Ty máš na obrázku budovu, která vypadá jako plachty na lodi.“ Druhé dítě také popíše obrázek na čele vrstevníka. Pokud se popisy shodují a děti se domnívají, že mají na čele stejný obrázek, odchází si sednout mimo herní prostor. Pokud se našly všechny děti, provedeme kontrolu, zda jsou nalezené dvojice správné. Hra předpokládá sudý počet dětí.
Děti se posadí po obvodu kruhu a paní učitelka určí jedno dítě, které hru začne. Toto dítě vysloví nějakou věc, zvíře či osobu, která je spojena s australským prostředím, například krokodýl. Toto slovo pak vytleská podle hlásek kro – ko – dýl (rytmizace). Poté ostatní děti slovo zopakují a vytleskají ho společně. Pokračuje další dítě s dalším slovem. Hra pokračuje o doby, dokud se všechny děti v rytmizaci nevystřídají. Na závěr hry si pak děti mohou společně z prezentovaných slov vytvořit svůj vlastní příběh. V tomto případě nemusí děti vytvářet příběh postupně v kruhu, jak sedí, ale na přeskáčku vždy když některé z nich napadne konkrétní kousek příběhu.
Australští domorodci se každý večer scházeli u ohně uprostřed své vesnice a společně si vařili nějakou večeři. Dříve neměli žádné sporáky či kamna, ani hrnce. Měli pouze oheň a jeden společný kotlík, ve kterém vše uvařili. Děti se postaví po obvodu kruhu a v rukách drží imaginární vařečky. První dítě, které určí paní učitelka, vhodí do kotlíku nějakou surovinu a zároveň řekne, proč ji v jídle chce mít. Hra pak může vypadat nějak takhle: „Přidávám do kotlíku majoránku, aby jídlo vonělo.“ Následuje další dítě v pořadí: „Přidávám do jídla kuřata, aby tam bylo také nějaké maso.“ Hra pokrčuje do okamžiku, kdy poslední dítě vhodí svoji surovinu do kotlíku. Pro rozvoj kognitivních procesů si pak můžeme s dětmi zopakovat, co vše do kotlíku přidaly.
Protože je v Austrálii po většinu roku obrovské teplo, dochází tam velmi často k požárům. Hoří obrovské plochy les, a to způsobuje, že je všude velké množství kouře. Domorodí obyvatelé však potřebují ke své obživě lovit nejrůznější zvířata, a tak musí lovit i v tomto kouři, ve kterém není skoro nic vidět. Paní učitelka určí jedno dítě, které bude domorodý lovec, tomu zaváže oči šátkem a do ruky mu vloží hadrový obušek. Ostatní děti pak budou lovná zvěř. Dítě domorodec zvolá například: „Ptakopysku, kde tě mám!“ Dvě nebo tři určené děti se ozvou například klapáním nebo tleskáním. Úkolem domorodého lovce je zasáhnout ptakopyska obuškem. Zasažené dítě odchází mimo herní prostor. Děti se v roli domorodého lovce prostřídávají.
Tuto hru hrají v konkrétní moment vždy pouze dvě děti. Paní učitelka se jich na začátku zeptá (tak aby to ostatní děti neslyšely), koho chtějí znázorňovat (zvíře či člověka – naštvaný pštros, krásný rybář, veselý domorodec aj.). Poté každému vybranému zvířeti či člověku přiřadí jednu konkrétní vlastnost. Hra může vypadat nějak takto. Naproti sobě uprostřed herního prostoru stojí dvě děti. První dítě má znázorňovat smutného pštrosa a druhé dítě zlého domorodce. Obě děti svojí postavu s konkrétní vlastností předvedou. Úkolem ostatních dětí je poznat, o jakou postavu s konkrétní vlastností se jednalo. Poté nastupuje další dvojice dětí. Hra končí v okamžiku, kdy se v roli zvířat či lidí prostřídají všechny děti.
Činnosti a hry prezentované v tomto článku jsou dětmi velice oblíbené a často je v mateřské škole hrajeme. Při hře také mnohdy děti přispívají svojí vlastní iniciativou, zejména v podobě úpravy či vylepšení pravidel jednotlivých her. Všechny hry jsou pro předškoláky srozumitelné a velice snadno hratelné.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
