V rámci multikulturní výchovy, respektive seznámení dětí s kulturou obyvatel Severní Ameriky, můžeme do vzdělávací nabídky v mateřské škole zařadit několik her a činností, které jsou motivovány právě sociokulturním prostředím tohoto světadílu. Na tomto kontinentu se nachází celá řada států, například Mexiko, Nicaragua, Kostarika, Panama aj. Největší rozlohu však zaujímají dva – Spojené státy americké a Kanada. V této části světa žijí lidé různých ras – Hispánci, Afroameričané, Eskymáci aj. Afroameričané tvoří velkou část populace Severní Ameriky a vyznačují se velmi tmavou pletí. Často se jim také říká černoši. Dále zde žijí lidé bílé pleti (běloši) a také mnoho lidí různých národností, jako jsou Asiaté (Vietnamci, Číňané aj.).
Ve Spojených státech amerických a také v části Kanady se mluví anglickým jazykem. V takzvané frankofonní části Kanady je úředním jazykem francouzština. Život v Severní Americe se nikterak výrazně neliší od života nás Středoevropanů. Děti tu chodí do školy stejně jako u nás. Dospělí pracují v továrnách, na úřadech, v armádě a v mnoha dalších oblastech. Nejznámější stavbou Spojených států amerických je socha Svobody, která se nachází v městě se jménem New York. Platí se zde americkým dolarem a hlavním městem je Washington.
V Kanadě se platí kanadským dolarem a také se jí říká země javorového listu, protože má ve svém znaku list z javoru. Původní obyvatelé byli zejména indiáni a Eskymáci. Eskymáci žijí daleko na severu, kde je zima, velkou část roku je zde také sníh. Obyvatelům Kanady se říká Kanaďané. Nejoblíbenějším sportem je zde hokej, který také v Kanadě vznikl, proto se říká, že je Kanada kolébkou hokeje. Hlavním městem je Ottawa a největším městem Montreal. Ve Spojených státech amerických a v Kanadě jsou velká naleziště zlata, uhlí, železné rudy a jiných nerostných surovin.
Za polárním kruhem, na severu Kanady je půl roku den a druhých půl roku noc. Když je zde noc, krajinu zahalí tma. Můžeme si teď, děti, vyzkoušet, jak se Eskymáci v této tmě pohybují. V přírodním prostředí nebo na zahradě mateřské školy natáhneme mezi stromy provaz. Dětem zavážeme oči a po jednom je postavíme na začátek „dráhy“. Děti se poté chytí provazu a snaží se po jeho vláknu projít celou trasu. Důležité je v tomto ohledu volit takový terén, aby zde nedošlo ke zranění dětí (zakopnutí, prošlápnutí do prohlubeniny apod.). Osvědčilo se, že děti měly mezi sebou rozestup cca dvou až tří metrů tak, aby rychlejší děti nenarazily do těch pomalejších. Pokud máme větší počet dětí, je vhodné, vytvořit více „drah“ tak, aby prodlevy v nečinnosti byly co nejkratší.
Tuto činnost je vhodné situovat do zimního období, kdy je dostatek sněhu. Na zahradě mateřské školy, popřípadě v rovinatém přírodním prostředí, společně s dětmi vyšlapeme do sněhu cca 30 centimetrů široké chodníčky, které se různě prolínají. Když máme chodníčky do sněhu vyšlapány, určíme jedno dítě (popřípadě více dětí, avšak s ohledem na velikost herního prostoru), které bude honič, a jeho úkolem je předat „babu“ jinému dítěti (Eskymákovi). Jediným pravidlem je to, že se všechny děti mohou pohybovat pouze po vyznačených chodníčkách. Tuto hru můžeme také namotivovat například na indiánské téma, bude se tedy jednat o indiánskou honičku. Hru lze hrát i v jiném než v zimním období za předpokladu, že si chodníčky vyznačíme jiným způsobem, například křídou na chodník či betonové hřiště. Důležité je také děti poučit o možných rizikách, které spočívají zejména v možné srážce dětí či zakopnutí.
V dřívějších dobách zasáhla území Spojených států amerických a Kanady tzv. „zlatá horečka“. Lidé se dozvěděli, že nějací zlatokopové (zlatokopům se také říkalo prospektoři) objevili na západě Spojených států amerických a na severu Kanady obrovská naleziště zlata. Řekli si tedy, že by mohli zkusit nějaké zlato také objevit. Než se však prospektoři (děti) k nalezišti zlata dostanou, musí splnit jeden požadavek. Každý zlatokop totiž s sebou musel mít nářadí, určené ke kopání zlata. Pokud toto nářadí s sebou neměl, pak mu úředníci neudělili povolení k těžbě zlata.
V herním prostoru (školní třída, zahrada MŠ, přírodní prostředí) rozmístíme obrázky s nářadím a náčiním (kladivo, pilka, krumpáč, lopata aj.). Obrázků bych volil maximálně 7 (vždy je nutné přihlížet k věku dětí). Děti (prospektoři) mají za úkol zapamatovat si všechny obrázky, které v prostoru najdou, a poté je všechny správně vyjmenovat úředníkovi (paní učitelce). Pokud je prospektor všechny správně vyjmenuje, dostane od úředníka povolení k dolování zlata.
Děti se posadí po obvodu kruhu. Paní učitelka dětem řekne pravidlo, že bude mluvit pouze ten prospektor, který bude v ruce držet valounek zlata (kámen či nějaká zástupná věc). Paní učitelka se pak začne ptát dětí, co by si koupily nebo pořídily za vydolované zlato. Snažíme se také děti směrovat tak, že není správné myslet v tomto ohledu pouze a jen na sebe a své potřeby, ale že prostřednictvím zlata můžeme pomoci třeba někomu, kdo by naši pomoc velice potřeboval.
Původní obyvatelé Ameriky byli indiáni. Lidé, kteří do Ameriky připlouvali zejména z Evropy a Asie (některým z nich se říkalo kovbojové), postupně zabírali jejich území a často tedy docházelo k potyčkám a různým bojům. Indiáni se obávali, že je kovbojové vyženou z jejich lovišť, tím by mohli přijít o základní zdroj potravy. Herní prostor rozdělíme na dvě stejné poloviny. Na každou polovinu umístíme cca 50 papírových koulí. Na jedné polovině budou kovbojové a na druhé polovině indiáni. Polovina, na které jsou kovbojové, je územím indiánů, a naopak. Každá skupina tak musí na svoji polovinu naházet co nejvíce potravin (papírových koulí). Po uplynutí časového limitu paní učitelka koule spočítá. Poté se děti posadí po obvodu kruhu a paní učitelka se jich zeptá, zda by našli nějaké jiné řešení (kompromis), jak by se mezi sebou mohli kovbojové a indiáni domluvit, aniž by museli bojovat.
Socha Svobody
Děti rozdělíme do několika skupin zhruba po pěti až šesti. Každá skupina se domluví, jakou sochu bude vytvářet (nejlépe takovou, aby korespondovala s daným tématem). V každé skupině určíme jedno dítě, které bude sochař, ostatní děti budou materiál k sochání. Nejprve vytvoří sochu první skupina (například bizona, loď, indiánský totem apod.). Ostatní skupiny se snaží uhodnout, co socha nebo sousoší znázorňují. Poté nastupuje další skupina.
V dřívějších dobách, kdy se v Evropě neměli lidé příliš dobře, se mnoho z nich rozhodlo, že zkusí své štěstí v Americe. Doufali totiž, že se jim tam bude dařit lépe. Těmto lidem se říkalo přistěhovalci. Tito přistěhovalci se plavili do Ameriky na obrovských lodích a po připlutí do nějakého z velkých amerických přístavů (New York, Philadelphie aj.) museli projít pohovorem u úředníků, kteří pak rozhodli, zda tito přistěhovalci mohou zůstat v Americe a pracovat zde.
Zpočátku paní učitelka, později dítě, bude představovat imigračního úředníka. Ostatní děti budou přistěhovalci. Po jednom budou předstupovat před úředníka a verbálně se ho budou snažit přesvědčit o tom, proč by právě je měl na území Spojených států amerických vpustit. Rozehrává se tedy situační rozhovor, který by mohl vypadat asi takto:
Úředník pak na základě argumentů rozhodne o tom, zda přistěhovalci vydá povolení k pobytu, či nikoli.
Všechny prezentované hry a činnosti se mi v praxi učitele mateřské školy velmi osvědčily. Děti činnosti bez problémů zvládají. Vždy je nutné přihlížet k věkovému složení třídy a také k počtu dětí. Děti byly velice kreativní a projevily vysokou dávku vlastního uvažování. Konkrétní daný problém vždy řešily tak, aby došly k určitému kompromisu a konsenzu. Velice významným výchovným aspektem byl fakt, že děti nejednaly sobecky a konzumně a při hrách a činnostech byly vždy ohleduplné.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
