Sociální inkluze národnostních menšin je v současné době velice diskutovaném pedagogickým problémem. Na všech stupních našeho institucionálního vzdělávacího systému se setkáváme s faktem, že edukační prostředí je velice etnicky, kulturně i národnostně rozmanitým prostorem. Práce s dětmi a žáky, kteří jsou do určité míry sociálně handicapovaní, není jednoduchá. Na druhou stranu je možné toto brát jako výzvu. Jedním z primárních problémů, které se týkají inkluze národnostních menšin, je fakt, že vzhledem k rozdílným kulturním zvyklostem mají minority také mnohdy odlišnou hodnotovou orientaci. Například děti a žáci ze sociálně vyloučených lokalit často školu ani nenavštěvují a komunikace s jejich rodiči takřka neexistuje. Odlišné kulturní hodnoty zkrátka v určitých komunitách nestaví vzdělávání dětí a žáků na nikterak vysoké příčky ve své hierarchii. Již v preprimárním vzdělávání se můžeme setkat s tím, že dítě mateřskou školu navštěvuje velice zřídka a nepravidelně. Zde je vhodné zmínit také faktor ekonomický. Rodiče dětí z vyloučených lokalit zpravidla nemívají příliš vysoké příjmy, které by mohly plně uspokojit jejich životní potřeby, a tak platba školného nepatří mezi jejich priority.
Zcela jiná situace nastává v momentu, kdy dítě školu navštěvuje. Zde je pak také několik faktorů, které do značné míry ovlivňují sociální inkluzi. Významným faktorem je spolupráce mezi rodinou a školou spočívající zejména v efektivní komunikaci. V těchto případech může být komunikační bariérou neznalost jazyka majoritní části společnosti. Tedy zejména u cizinců, kteří nežijí v bilingvním prostředí, kde se hovoří cizím a českým jazykem, může nastat problém, který školní komunikaci do značné míry negativně ovlivní. Dalším faktorem je nezájem o komunikaci ze strany rodičů. To se může týkat zejména již zmiňovaných sociálních skupin s rozdílnými kulturními hodnotami. Z pohledu těchto skupin je splněna povinnost, že se dítě či žák účastní edukačního procesu, tedy i se vzdělává. Nikterak podstatným aspektem však není zájem o to, jak se jejich dítě vzdělává.
V souvislosti s inkluzí národnostních menšin se Průcha s Veteškou zmiňují o podstatném aspektu sociální inkluze, kterou je interkulturní komunikace. Tato komunikace spočívá v procesech sdělování informací a také v interakci mezi rodinou a školou. Interakce probíhají v různých typech situací, společným znakem je fakt, že komunikačními partnery jsou příslušníci nejrůznějších sociálních skupin, národnostních menšin a multikulturních společenství. Cílem efektivní interkulturní komunikace je přispívat k řešení nejrůznějších otázek v oblasti sociálně-kulturní inkluze. Pro dosažení cíleného konsenzu je nezbytné, aby komunikující strany byly vybaveny určitými kompetencemi, jejichž jádro spočívá zejména ve znalosti konkrétní problematiky. (Průcha, Veteška 2012)
Zastavme se teď u vzdělávání romských dětí a žáků. Jedním z klíčových problémů jejich vzdělávání v inkluzivním prostředí jsou mnohdy nedostatečné komunikativní kompetence a nedostatečná znalost vyučovacího jazyka. Častá neúčast v předškolním institucionálním vzdělávání se odráží také v primárním vzdělávání. Mateřská škola nabízí dětem předškolního věku celou řadu aktivit pro rozvoj komunikačních kompetencí, čímž se rozvíjí také znalost českého jazyka. Tyto aktivity se uskutečňují jak v rámci každodenní vzdělávací nabídky, tak také v rámci nadstandardních aktivit každé konkrétní školy. Účast dítěte v mateřské škole se tedy jeví v tomto ohledu jako podstatný a neopomenutelný element, který zcela logicky ovlivňuje také jeho povinnou školní docházku. Pokud se v dobré víře snažíme o sociální inkluzi, je nezbytným předpokladem úspěchu participace všech zúčastněných stran. Bez vůle ke vzdělávání z jedné či druhé strany nikdy nedosáhneme kýženého konsenzu.
„V procesu vzdělávání romských žáků můžeme identifikovat řadu příčin školní neúspěšnosti. Účinné vzdělání, které přináší edukační efekty, předpokládá jejich identifikaci a důkladné poznání. Jedním z dominantních problémů již od počátku vstupu žáků do školy je nedostatečná znalost vyučovacího jazyka, což je příznačné pro většinu romských dětí. Především před rokem 1989 přicházely do škol s nízkou jazykovou vybaveností, velmi brzy selhávaly a byly přeřazovány do zvláštních škol s odůvodněním, že jejich intelekt je příliš nízký. Smyslem současné školské politiky je zařadit co nejvíce dětí do tzv. hlavního vzdělávacího proudu. (Průcha 2009, s. 459.)
Významným faktorem, ovlivňujícím sociální inkluzi národnostních menšin a etnik je také výchova k hodnotám společnosti. Předškolní vzdělávání, ale také samotná výchova v prostředí primární sociální skupiny vede dítě k osvojování pravidel a norem chování, zaujímání sociálních postojů a v neposlední řadě také k tomu, aby socializace dítěte byla efektivní a v souladu se společenskou poptávkou. Důsledná a plánovaná výchova je podmínkou sociální inkluze, ale je nezbytně nutné, aby probíhala ve vzájemné kooperaci mezi rodinou a školou. To může být v tomto ohledu významný problém. Jiná hodnotová orientace a také odlišné socio-kulturní prostředí menšinových etnik se zdají být mnohdy velice těžce zdolatelnou bariérou.
Vágnerová se ve své publikaci zmiňuje o poměrně liberální a volné výchově dětí v sociálně vyloučených společenstvech, což evokuje negativní faktory, jako je minimum omezení a povinností, dostatek volného času aj. Toto má za následek nerozvíjení potřebných kompetencí a prosociálních způsobů chování. Tyto nedostatky pak zcela logicky negativním způsobem ovlivňují i školní vzdělávání v podobě nevhodného chování či nerespektování norem a pravidel, která jsou obecně platná v edukačním prostředí. (Vágnerová 2005)
V oblasti sociální inkluze je velmi mnoho faktorů, které ji zejména v negativním slova smyslu ovlivňují. Jako jedno z řešení se jeví zvýšené úsilí v oblasti motivace jedinců ze sociálně znevýhodněných lokalit k tomu, aby stavěli vzdělávání na vyšší stupínek v hierarchii hodnot, než je tomu doposud. Většina těchto jedinců žije takříkajíc přítomností, a investice do budoucnosti, zejména v oblasti vzdělávání dětí a žáků, není pro ně nikterak aktuální tématem. Nízká vzdělanost zejména romského etnika do značné míry ovlivňuje také jejich budoucí produktivní život. Důležité je tedy přijmout vzdělání jako určitou hodnotu, která do jisté míry může pozitivním způsobem ovlivnit pozdější profesní i osobní život a tím přispěje k dosažení určitého životního standardu.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.