Následující náměty jsou strukturovány podle výše uvedených témat okruhu „komunikace“. Vycházejí ze tří textů věnovaných didaktice a metodice výuky komunikace v rámci OSV (Valenta, 2000; Valenta, 2004; Valenta, 2010). Z nich jsou u každého tématu vybrány ukázkové techniky
Poznámka: Níže uvedené ukázky jsou skutečně jen náměty. Způsobů práce a technik může být neskonale více.
Dílčí téma (výklad obsahový a didaktický/jak se téma má/dá učit):
Rétorika učí obvykle dovednostem pro následující kroky monologického vystoupení:
– stanovení cíle vystoupení – úvodní kontakt s posluchači – motivační začátek výkladu tématu (vzbuzení zájmu) – vlastní výklad (od jednotlivin k zobecnění nebo od obecného k jednotlivému problémový přístup – vystoupení je založeno na otázce po řešení určitého problému apod. – závěr ve vztahu k tématu – diskuse, získávání zpětné vazby – závěrečný kontakt s účastníky.
K tomu se pak přidružují témata jako technika a výraz řeči a obrany proti trémě (obsažené v tematickém okruhu OSV „psychohygiena“).
Monologické formy se nejlépe trénují tím, že se používají. I zde lze ale pro učení nalézt techniky, které jsou monologické, i když nepatří k běžným formám, jako je prezentace či referát atd.
Příběh věci – monolog věci
Technika směřuje k dovednosti (vymyslet a) vyprávět poutavě příběh.
Učitel nashromáždí různé předměty (pantofel, prstýnek, umělá květina apod.). Pak si každý žák vybere předmět a s přípravou (nebo zkušenější bez přípravy) postupně každý poutavě a v logické dějové struktuře vypráví příběh, s nímž je tento předmět spojen. Příběhy můžeme případně tematizovat (např. tak, že každý z těchto předmětů způsobil nepřátelství mezi dvěma lidmi apod.).
Varianta: Žáci mohou připravit a pronést monolog věci, kterou si vybrali. Opět na téma, které sami najdou či na téma určené.
Po reflexi můžeme zkorigované příběhy převyprávět znovu v nové kvalitě.
Reflexe: Jste spokojeni s vyprávěním? Co byste při opakovaném vyprávění změnili? Jaké dovednosti máte pro vyprávění příběhů? Jak se dařilo říkat monology věcí? V čem je rozdíl od běžného vyprávění? Co mi v této oblasti jde a co bych se ještě mohl/a naučit? Jak konkrétně hodnotíte vyprávění? Jak srozumitelnost, jak zajímavost, jako osobní zaujetí vypravěče apod.? Co můžeme zdokonalit? Zkus to …
Tento námět je samozřejmě vhodný i pro realizaci ve vyučovacích předmětech. Průběh rétorských učebních aktivit závisí na tom, jakou formu výstupu v rámci výuky předmětu potřebujeme (referát, prezentace, přednáška, instruktáž, vyprávění, vysvětlování apod.) U přednášky dbáme na úvodní partie, navození kontaktu s posluchači, formulaci cíle či smyslu a struktury přednášky, uplatnění různých typů argumentů a řečnických prostředků, vyvrcholení přednášky a náležité ukončení. U referátu pak na odbornost, logiku a věcnost. U prezentace je důležitá jasnost, důkazní „údernost“ a stručnost (můžeme postupovat např. podle schématu „řekni, co je tvým cílem při prezentaci; popiš to, pro co chceš lidi získat a předlož argumenty; zopakuj, o čem prezentace byla“).
Poznámka: Využití této techniky může být rozloženo do celého školního roku (každou druhou hodinu někdo prosloví přednášku či bude cosi prezentovat).
Reflexe: Jak na vás vystoupení zapůsobilo? Co si z výkladu pamatujete? Co vás zaujalo? V čem byly problémy? Které složky přípravy a procesu sdělování při monologu vám jdou dobře, a kde byste se potřebovali ještě zdokonalit? Kde a kdy v životě používáte podobné monologické formy, jako byly tyto? Jak uplatníte v životě nové dovednosti? Co hodnotíte na tomto vystoupení kladně? Hodnotíte něco záporně? Co můžeme zkusit znovu?
Dílčí téma (výklad obsahový a didaktický/jak se téma má/dá učit):
Dialogické komunikační formy mají za účel obecně výměnu informací – názorů, napomáhají učení, jsou prostředkem sdílení, pomoci, řešení problémů, zjišťování informací, vyjednávání apod. Jejich obsahy jsou tedy rozmanité. Interakce není na rozdíl od monologů jednosměrná, ale dvou- či vícesměrná (více osob hovoří i naslouchá). Efektivní dialog závisí na dobré organizaci (prostor pro vyjádření pro každého, únosný čas trvání, dobré řízení dialogu apod.) a na etice dialogu (respektovat právo na názor a na prostor v diskusi, právo na „být slyšen“). Pokud se jedná o dialogy účelové či nastolené chodem instituce (např. učební dialogy ve škole; řešení problémů), pak jejich efektivita závisí ještě na vědomí cíle; sdělnosti (jasnosti, příp. i přesnosti) promluv; dovednosti orientovat se v obsahu dialogu, v obsahových souvislostech jednotlivých promluv a udržet se u tématu.
Dialogu lze tedy ve škole učit při mnoha příležitostech.
Pravidla dialogu
Technika směřuje k definování dovedností pro efektivní dialog.
* Žáci mají samostatně (nebo ve dvojicích) vymyslet a zaznamenat pravidla dialogu, která považují za významná. Mají možnost je seřadit podle jejich důležitosti a významu. Následuje diskuse učitele nad pravidly dialogu s celou skupinou a případné porovnání s pravidly následujícím desaterem: – Nahlížejte na druhého v dialogu jako na partnera při hledání pravdy; – Snažte se druhému porozumět; – Za argument vydávejte jen tvrzení podložená věcnými důkazy; – Držte se tématu; – Pokud o to partner stojí, umožněte mu mít poslední slovo; – Respektujte osobní důstojnost druhé strany; – Mějte na mysli, že dialog vyžaduje kázeň (i vaši); – Rozlišujte, kde končí dialog a začíná monolog; – Sledujte neverbální projevy partnera; – Nabízejte vstřícné signály.
Reflexe: Která pravidla uvádíte nejčastěji? Která by bylo možno ještě doplnit? Proč jsou tato pravidla dobrá pro vedení dialogů? Jak působí dodržování těchto pravidel na účastníky dialogu? Jak napomáhá řešení problémů dialogem? Probíhala tato diskuse v souladu s pravidly dobrého dialogu? Pokud bylo něco sporné, jak jinak bychom to měli komunikovat? Zkusme to prakticky …
Dodržování pravidel dialogu
Technika směřuje k reflexi respektování dohodnutých pravidel při jakékoliv dialogické činnosti (viz výše).
Reflexe: Která pravidla byla dodržována? Která ne? Jak se projevovalo doložování/nedodržování pravidel v průběhu dialogu? Jako to dialog ovlivnilo? Jaké osobní zpětné vazby můžeme dát ve vztahu k používání pravidel dialogu jeho jednotlivým účastníkům? Jak to udělat, abychom pravidla dodrželi?
Dílčí téma (výklad obsahový a didaktický/jak se téma má/dá učit):
Sociální komunikace (a jde nám především o komunikaci tváří v tvář) probíhá v situacích. Sociální situaci lze definovat jako souhrn vzájemných vztahů mezi lidmi v daném čase a prostoru, jejich motivací a zájmů a z toho všeho vyplývající jejich jednání. Jednání lidí v situacích má tedy i (někdy snadněji a někdy – hůře) rozpoznatelné účely. Podstatnou složkou jednání v situacích je většinou komunikace. Situace jsou jakési základní formy či „organizační jednotky“ našeho života. Ne náhodou se tedy často lidé hledající radu, pomoc či vzdělání v oblasti komunikace dožadují informací a návodů typu „Co mám dělat? Co mám říct? Jak mám jednat v situaci, když…?“.
Předmětem takového zájmu bývají obvykle problematické situace (konfliktní apod.) a situace, v nichž chceme něčeho dosáhnout. Mezi takové situace patří:
Jejich společným jmenovatelem může být to, že se snažíme něco/někoho (příp. i sebe) obhájit nebo získat za ztížených podmínek. Těmi je myšleno to, že „druhá strana“ buď nesdílí to, co my, nebo to odmítá a/nebo má pro ni hodnotu něco úplně jiného, než pro nás.
Vedle toho můžeme ale věnovat pedagogickou pozornost i dalším typů situací, které nemusejí být vždy situacemi se „ztíženými podmínkami“. Jde např. o výše zmíněné informování, odmítnutí, omluvu, pozdrav, prosbu, žádost, zpětnou vazbu (ve formě komplimentu nebo ve formě poukázání na to, co ve mně jednání druhého vyvolává). Některé tyto situace jsou dílčími součástmi situací „ztížených“.
Pro všechny tyto situace existují určité „funkční modely“ komunikace ‒ efektivní způsoby komunikace v(ý)hodné pro právě ten či onen typ situace. Výzkumem se např. zjistilo, že poděkování nabývá pro adresáta díků větší váhy, když k prostému „děkuji“ přidáme ještě „za co“ a „proč“ („Dík, že jsi mi půjčil tvou tužku. Stihl jsem to ještě rychle dopsat v časovém limitu a mám zápočet.“) Pro situaci konfliktu je ale struktura komunikace obvykle složitější (obsahuje řadu kroků: vyjádření zájmů obou stran; vyjádření vlivu situace na zúčastněné osoby; zklidnění emocí; navrhování řešení; hledání průniků řešení apod.
Alej pochval
Technika směřuje k dovednosti dávat druhým pozitivní zpětné vazby nebo jim nabízet jiné formy pozitivních výroků a současně učí dovednosti tyto formy komunikace přijímat.
* Skupina se rozdělí na dvojice, dvojice pak na „áčko“ a „jedničku“. Dvojice procházejí prostorem a zastavují se spolu. Při setkání dvou dvojic se rychle dohodne, kdo z jedné dvojice (zda áčko nebo jednička) dají zpětnou vazbu áčku nebo jedničce z druhé dvojice. Pokud z „levé“ dvojice bude mluvit áčko k áčku „pravé“ dvojice, pak se jednička z levé dvojice mění na pozorovatele obou áček a stejně tak se pozorovatelem stává jednička z pravé dvojice. Po pronesení komplimentu oba pozorovatelé zhodnotí způsob jeho vyslání i přijetí. Pak se mohou role obrátit.
S hráči je možno předem probrat, co je pozitivní zpětná vazba, co pochvala či kompliment, co povzbuzení, co vyjádření důvěry, co nabídka pomoci apod. a zabývat se i doporučeními pro jejich sdělování např.:
– navázat oční kontakt – dbát na soulad slov a řeči těla – hovořit za sebe (ne obecně) – být stručný, dávat pozor na nesoulad slov a těla – faleš – přehánění – ironii – manipulativní podtext užití komplimentu (předřazení komplimentu před následnou kritikou, negativní zpětnou vazbou apod.).
– udržet zrakový kontakt a vstřícnost v postoji – reagovat stručným „děkuji“ – případně přidat informaci o pocitu („Mám radost.“) – nezlehčovat kompliment (možno se i zeptat na upřesnění: „Co se ti konkrétně líbilo?“).
Reflexe: Jaké typy pozitivních výroků se vám říkají snadno a jaké hůře? Hledají se vám snadno pozitiva na druhých? Jak často dáváte druhým pozitivní zpětné vazby? Jak přijímáte pozitivní zpětné vazby? Co komu šlo při vysílání/přijímání zpětné vazby dobře? A co naopak nešlo dobře? Co jste museli překonávat sami v sobě při dodržení instrukce? Jaké chyby se nejčastěji objevovaly? Můžeme je napravit? Co zkusíme znovu?
Hra na konflikty
Technika směřuje k postupnému osvojování dovedností řešení konfliktů prostřednictvím efektivní komunikace.
* Průběh aktivit:
a) Hráči vytvoří dvojice. Každá dvojice připraví scénku, v níž zahraje „dobře rozvinutý“ konflikt. Čím více komunikačních faulů a nectností se objeví, tím lépe. Scénky se přehrají a podrobí se reflexi:
Reflexe: O co v konfliktu šlo? Jaké způsoby jednání byly patrné u jednotlivých postav? Jak konkrétně postavy mluvily a jak se tvářily apod.? Jak jednání „prvého“ působilo na „druhého“? Jak toto jednání zhoršovalo či zlepšovalo průběh konfliktu a jak napomáhalo/nenapomáhalo k jeho řešení?
b) S žáky probereme kroky efektivního řešení konfliktu, které se pak pokusíme vtělit do opakovaných scén. Jedná se například o následující kroky:
Co se mne na tomto konfliktu zvlášť dotýká?
Jaký to má vliv na mé myšlení, pocity a jednání?
Mám vůči druhé straně nějaké předsudky?
Co by pro mne bylo „dobrým průběhem situace“?
Vyjádři kladné úmysly („Toto je pro mne důležité…“; „Chci se dohodnout…“);
Oceň ochotu druhého komunikovat („Jsem rád, že o tom chceš se mnou mluvit…“).
Každý vyjádří své pocity v pojmech emocí („Mrzí mne…“; „Zlobí mne…“);
Každý definuje svůj zájem („Chci se domluvit…“; „Chci, aby se dělo to a to…“).
Navrhuj řešení;
Poslouchej návrhy řešení;
Hledej průniky řešení;
Vyjednávej (nehádej se!) o řešeních;
Vybírejte společně řešení vhodné pro obě strany.
Naplánujte, jak budete řešení uskutečňovat.
c) Scény se znovu přehrají v tomto duchu. U jednotlivých kroků se žáci mohou zastavovat a zkoušet v nich lépe komunikovat. Účelem již není ukázat konflikt, ale zkoušet si efektivní způsoby komunikace.
Reflexe: Co mi šlo? A co ne? Nakolik je i vlastní takový způsob komunikace? Co se potřebuju naučit, abych ho mohl využívat? Co si potřebuji vyzkoušet znovu?
Tento námět je vhodný i pro samostatný předmět. Efektivní komunikaci v určitých situacích můžeme „učit“ prakticky „kdykoliv a kdekoliv“. Žádání, děkování, vysvětlování, ale i přemlouvání či řešení sporu a další situace vznikají v různých podobách stále.
Může jít o:
Podstatné je, aby učitel
a) rozpoznal podstatu právě této situace;
b) usoudil, zda právě v daném okamžiku je možno se „u“ situace zastavit;
c) znal komunikační naukou popsané osvědčené způsoby jednání právě v takové situaci (tedy aby nepostupoval podle laického principu „jak JÁ řeším takovouto situaci …“).
Klíčová je tu reflexe!
Reflexe: Otázky pro reflexi je těžké stanovit jednotně, závisejí na tom, jakou konkrétní situaci žáci řešili (zda poděkování kamarádovi nebo konflikt mezi žáky). Může se jednat např. o následující otázky: O jakou situaci tu vlastně šlo? Co se dělo? Stalo? Jak kdo z vás jednal v této situaci? Co si o tom jednání myslí/myslíte? Jak na vás toto jednání působilo? Jak ovlivnilo jednání spolužáka vaše jednání? Lze stanovit pro tuto situaci nějaké pravidlo „dobrého“ jednání? Jaké? Zkusíme pravidlo použít?
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu OSV: Konkretizace obsahu TO Komunikace.
Ostatní články seriálu: