Pokud je dítě nuceno jedním nebo oběma rodiči k tomu, aby se přiklonilo na jednu stranu, je tím na ně kladen požadavek, aby ignorovalo osobu, kterou předtím respektovalo, nebo aby dělalo něco, o čem ví, že to bude druhým rodičem vnímáno a možná opětováno jako projev nepřátelství. Tím se poškozuje jak vztah ke klíčovému dospělému člověku, tak i pocit vlastní hodnoty dítěte. V mysli dítěte se vytváří defektní „pracovní model“, který řídí očekávání týkající se i jiných lidí, než jsou rodiče. V rámci takového modelu je nesnadné se na někoho spolehnout, je naopak logické očekávat další zranění a předem se proti nim bránit.
Jakýkoli konflikt rodičů ovlivňuje děti přímo, a to tím, že vyvolává stres, strach a úzkost. Ovlivňuje děti také nepřímo: tím, že zhoršuje výchovné schopnosti rodičů a zhoršuje vztahy mezi dítětem a rodiči (Emery, Otto a O’Donohue, 2005). Podle výzkumných studií shrnutých těmito autory je rodičovský konflikt pro děti nejméně škodlivý v případě, kdy:
- je spor udržen mezi rodiči,
- spory nejsou časté,
- spor není doprovázen silnými emocemi a násilím,
- spor je vyřešen,
- spor se netýká dětí a výchovy,
- do sporu nejsou vtaženy děti jako svědci, ani jako prostředníci, ani jako oběti, ani jako ti, kdo mají rozhodnout a tím na sebe přebrat odpovědnost dospělých.
Naopak děti, jež jsou svědkem rodičovských konfl iktů doprovázených přímou agresí, a děti, které jsou popouzeny jedním rodičem proti druhému, se s rozvodem rodičů vyrovnávají nejhůře (Trnka, 1974).
Běžnou reakcí na rozvod rodičů je u dětí smutek, pocity vlastní viny za rozvod, poruchy spánku, poruchy soustředění, agresivní zlobení v přítomnosti i v nepřítomnosti rodičů, odmítání poslušnosti domnělému viníkovi rozvodu, různé psychosomatické obtíže i zhoršení prospěchu a chování ve škole. U větších dětí se vyskytují různé „únikové reakce“, jako je záškoláctví, požívání alkoholu, drog, útěky z domova, sebepoškozování, delikventní chování.
Rozvod je situací, v níž se potřeby dětí sice stávají argumentem ve sporech dospělých, vlastní potřeby dětí však bývají tímto sporem zakryty. V této vysoce stresující situaci se děti uchylují ke strategii přežití, kterou pak rodiče i zainteresovaní profesionálové mohou zaměňovat za projev skutečných potřeb. Pro dítě je relativně nadějnou strategií ztotožnit se s postoji lépe dostupného rodiče a tím si pojistit jeho náklonnost. Protože tradiční soudní praxe spočívá ve svěřování dítěte do péče jednoho z rodičů, soudy tak určují, kdo bude dostupným (a tím pádem preferovaným) rodičem a kdo bude z života dítěte odsunut na okraj. Jinou adaptivní strategií, kterou uplatňují spíše větší děti, je stáhnout se do sebe, zabývat se jinými záležitostmi a čekat, „až se bouře přežene“. Zůstat zcela mimo spory rodičů je ale pro většinu dětí nadlidský úkol, zvláště když jsou rodiči a jinými blízkými lidmi do sporů různými ne vždy průhlednými způsoby vtahovány.
Nejlepším prediktorem toho, jak dítě rozvod zpracuje a jaký bude jeho psychický stav po rozvodu rodičů, je podle přehledu prací shrnutých Emerym a kolegy (2005) kvalita vztahu mezi dítětem a tím rodičem, který má dítě v péči. Optimální kvalita rodičovského vztahu k dítěti je koncipována jako kombinace přiměřeného uplatňování autority a dostatečné vřelosti. Tato kombinace je označována v současné americké odborné literatuře jako autoritativní rodičovství (authoritative parenting). Na rozdíl od rodičovství autoritářského, v němž chybí vřelost, na rozdíl od rodičovství permisivního, v němž chybí uplatňování disciplíny, a také od rodičovství nevšímavého, při němž dítě strádá nedostatkem vřelosti a současně není dostatečně vedeno k respektování pravidel. V českém prostředí nemá výraz „autoritativní rodičovství“ pozitivní konotaci, proto by bylo možné jej volně překládat jako rodičovství láskyplně usměrňující.
Krátkodobé negativní účinky ve smyslu zvýšení úzkosti, strachu, zlosti, nedůvěry a stavu „šoku“ má rozvod na řadu dětí, do dvou let po rozvodu rodičů však u většiny z nich jsou tyto symptomy stresu významně slabší nebo mizejí (Hetherington a Kelly, 2002). Když Hetheringtonová shrnuje své vlastní tři empirické longitudinální studie k tématu, shledává, že 25 % dětí z rozvedených rodin má v dospělosti psychické problémy (nejčastěji deprese) a problémy s fungováním ve společnosti, kdežto v kontrolních skupinách to bylo pouze 10 % dětí. Otázka, zda je uvedených 25 % znepokojivě mnoho, nebo ne, štěpí v současnosti severoamerickou odbornou debatu.
Dlouhodobější účinky rozvodu na děti popsaly Wallersteinová a Blakesleeová (1996) ve své studii jako prodloužené dospívání (děti pomáhají rodičům, kteří jsou v nesnázích), nedostatek příležitosti osvojit si role dospělých (týkající se zejména role dospělého, který v rodinném soužití chybí, což je obvykle otec), menší naději na vysokoškolské vzdělání, častější problémy s návykovými látkami na prahu dospělosti a častější potíže ve vztazích s blízkými lidmi. Hlavními tématy dětí z rozvedených rodin zůstávají podle těchto autorek dlouho do dospělosti důvěra a bezpečí.
Nežádoucí role dítěte v rozvodové situaci bývají popisovány jako role prostředníka, role důvěrníka jednoho nebo obou rodičů, role hendikepovaného (jehož hendikep má přivolat odešlého rodiče zpět do rodiny, kterou opustil, případně má hendikep dramatizovat utrpení opuštěného rodiče), role spolubojovníka (v koalici s jedním rodičem a jeho původní rodinou proti druhému rodiči), role zpravodaje (jenž má informovat o novém partnerovi druhého rodiče), role rozmazlence (zejména v interakci s rodičem, který dítě nemá ve své péči), dokonce i role viníka rozvodu. Jedno dítě může být dospělými obsazováno do více než jedné z těchto rolí.
Děti se samozřejmě liší ve schopnosti vyrovnávat se se stresem, který jim a jejich rodičům rozvodová situace přináší. Děti nadané vysokou nezdolností mohou projít rozvodem rodičů relativně dobře, i když se rodiče snaží zaplétat je do vyřizování svých účtů. Naopak je tomu u děti vulnerabilních. Zvýšená zranitelnost dítěte může být dána jeho temperamentovou výbavou, nižšími rozumovými schopnostmi, vážnou nemocí, předchozími traumaty apod.
Pro profesionály asistující rodině v průběhu rozvodu je klíčovou otázkou, jak napomoci tomu, aby byly potřeby dětí v popředí pozornosti všech zúčastněných a aby byly pokud možno včas neutralizovány případné nežádoucí účinky chování rodičů a jiných dospělých k dětem.
Posilovat pozici malých dětí je možné pouze tak, že se profesionál zaměřuje na chování rodičů k dětem.
Posilovat pozici větších dětí je obecně možné ještě dvěma dalšími způsoby: komunikovat přímo s dětmi a vysvětlovat jim, na co mají právo. Minimální práva dětí v rozvodové situaci se dají formulovat následovně:
- právo na kontakt s rodiči, prarodiči a dalšími blízkými lidmi, k nimž
má vztah,
- právo být vyloučen/a ze sporů dospělých,
- právo neposlouchat negativní hodnocení druhého rodiče ani dalších členů rodiny a nebýt nucen/a toto hodnocení s nikým sdílet,
- právo komunikovat s oběma rodiči a dalšími blízkými lidmi kdykoli (např. pomocí telefonu, internetu),
- právo mít u sebe věci připomínající druhého rodiče a jiné blízké lidi(např. fotografie, knihy, hračky),
- právo na bezpečný domov u obou rodičů (včetně vlastního místa na spaní),
- právo na to, aby rodiče spolupracovali při předávání mezi dvěma domovy,
- právo na to, aby lidé, s nimiž je dítě ve styku, nebyli pod vlivem alkoholu nebo jiných drog,
- právo mít své věci (včetně oblečení, telefonu) a užívat je v prostředí obou domovů.
Takto formulovaným právům dokáže rozumět již předškolní dítě. Poučené dítě ale může rodičům nanejvýš sdělit, na co má právo. Vymáhání těchto práv už je nad možnosti dítěte.
Pokud rodiče tato práva nerespektují, je také jim nutné vysvětlit, co svým dětem dluží. Pokud rodiče dále zaplétají děti do věcí, které jim nepříslušejí, je nutné konfrontovat rodiče všemi prostředky s odpovědností za jejich chování.
Je také žádoucí podporovat kontakt dětí s těmi členy rodiny nebo jinými blízkými lidmi, kteří nejsou do sporů rozvádějících se dospělých vtaženi.
