Originální dílo lze vytvořit s dětmi jakéhokoliv věku. Není třeba se lekat soudobých trendů ve výuce VV, byť třeba nepracujeme s dětmi na základní škole. Nic není nemožné – ani návrh a plán vzdělávací jednotky pro děti ve věku 2,5–4 roky.
Hlavní cíl: Vyrobit s dětmi originální dílo, mít radost ze společného tvoření a uvolnit se prostřednictvím výtvarného vyjádření.
Cílová skupina: děti ve věku 2,5–4 roky dle docházky
Organizace: třída a herna MŠ
Pomůcky:
Úvodní motivace:
Prohlížení obrázku Stavění sněhuláka od Josefa Lady – děti sedí v kruhu na předem připravených pěnových podložkách. Každé dítě obdrží do ruky obrázek od J. Lady, který si má prohlédnout. Po uplynutí určité doby vyzve učitelka děti k odložení obrázku do kruhu lícem k zemi. (Kruh vytvořený z pěnových podložek, na kterých děti sedí, ještě využijeme v jiné činnosti.) Děti, jedno po druhém mají říct jednu „věc“, kterou na obrázku viděly… Učitelka si slova dětí zapisuje a zjišťuje nejčastější odpověď. Poté otočí velký obrázek na magnetické tabuli a společně s dětmi „kontroluje“ jejich odpovědi.
(Pokud by se nejčastěji v odpovědích dětí objevil sněhulák, byla by to ideálně připravená půda pro motivaci v jiné části „hodiny“. Pokud ne, nic se neděje.)
„Každý obrázek, který jste kdy děti viděly, musel někdo namalovat. Tedy i tenhle obrázek někdo namaloval. Já tu mám tři fotografie – dva pány malíře a jednu paní malířku…“
Učitelka ukazuje dětem fotografie a říká jim jména malířů (Helena Zmatlíková, Josef Lada a Adolf Born). Portréty poté rozmístí v herně na předem připravené stojany ve výšce očí dětí. Úkolem dětí je si všechny tři malíře prohlédnout a postavit se k tomu, o kterém si myslí, že namaloval zimní obrázek se sněhulákem. Ve chvíli, kdy už děti stojí rozhodnuté a rozmístěné podle svých domněnek, prozradí učitelka, kdo je tím správným malířem, který obrázek skutečně namaloval. Fotografii Josefa Lady pak učitelka přemístí k velkému obrazu na magnetické tabuli.
„Děti, chtěly byste se jít do toho obrázku podívat? Chtěly byste jím projít a ocitnout se v tomhle zasněženém kraji mezi dětmi a pomoct jim třeba postavit dalšího sněhuláka?“
Předpokládá se kladná odpověď dětí. Učitelka vyndá pohlednici se stejným motivem „sněhuláka“ od Josefa Lady a ukazuje jim, jak je malá. Nabádá děti k přemýšlení, zda (případně jak) bychom se do pohlednice vešli – ponechává dětem prostor pro fantazii a pro řešení „problému“.
Po uplynutí určité doby vyndá učitelka „kouzelné“ nůžky a jimi rozstříhá pohlednici tak, že vytvoří dostatečně prostorný kruh, kterým se bude dát prolézt.
Děti jedno po druhém prolezou pohlednicí. Učitelka po obvodu herny rozmístí bílá prostěradla a nechá tichounce znít hudbu (A. Vivaldi, Zima), kterou během následující hry postupně zesiluje a zeslabuje.
Pohlednice se přehne a rozstříhá podle přiloženého nákresu:
 |
| Autor návodu: Lenka Prášilová |
Děti se na pokyn učitelky promění ve sněhové vločky (pohybová improvizace). Učitelka znázorňuje foukáním vítr. Kam foukne, tam vločky letí (procvičení prostorové orientace).
Poté učitelka upozorní na obrazec/tvar na zemi vytvořený z pěnových podložek v první části „hodiny“. Děti jej mají pojmenovat a následně vyhledat v prostoru herny a třídy, co má ještě tvar kruhu nebo je kulaté. Učitelka děti chválí, případně povzbuzuje k dalšímu hledání. Následně přidá na zem ke kruhu z pěnových podložek ještě druhý kruh (menší) vytvořený z rozstříhané pohlednice (připevní jej lepítky). Děti se mají zamyslet nad tím, co jim dva kruhy na sobě připomínají. Padne-li odpověď, že sněhuláka, pak učitelka dotvoří obručí další, třetí a poslední kruh, čímž upevní domněnku, že by se mohlo opravdu jednat o sněhuláka. (Nepadne-li očekávaná odpověď, učitelka sama přidá na zem obruč jako třetí kruh a nechává děti znovu přemýšlet, vymýšlet asociace…)
Učitelka narychlo rozdělí děti do tří skupin a každá skupina dostane za úkol procházet se po určitém kruhu (po větším, menším a nejmenším). Skupiny se podle pokynů na kruzích střídají. Děti si uvědomují tvar kruhu i prostřednictvím vlastního pohybu.
„Když jsme, děti, prolézali pohlednicí, tak jsem vám říkala, že bychom tam mohli třeba pomoct vyobrazeným dětem postavit dalšího sněhuláka… Tady na zemi už ho skoro máme, ale přeci jen mu pár drobností ještě chybí. Podívejte.“
Děti mají za úkol společnými silami a za pomoci a rad učitelky dotvořit na zemi sněhuláka tak, aby mu nic nechybělo – tedy sněhuláka jako na obrázku Josefa Lady. (K dotvoření poslouží jakékoliv hračky, co koho napadne – oči z talířků, mrkev z kostek nebo „opravdová“ plastová z dětské kuchyňky atd. Fantazii se meze nekladou.)
Děti si s učitelkou prohlédnou dílo vzniklé společným úsilím. Následuje pochvala a radostné odříkání již dříve naučené říkanky s jednoduchými pohyby na místě. (Válíme největší kouli, pak menší = prostřední a nejmenší = hlavu, ruce, knoflíky, hrnec na hlavu = vytahujeme se na špičky…)
„Kuli, kuli, kulilá,
to je koule sněhová,
kuli, kuli, kulilá,
už je koule hotová.
Aj tak tak, aj tak, tak,
tak se staví sněhulák.
Místo nosu mrkvičku,
v ruce drží metličku.
Hrnec místo čepice,
ten mu sluší nejvíce.“
(lidová říkanka)
Poté učitelka sezve děti ke „kulatému“ stolu, kde si každý sám (jen za případné pomoci učitelky) sestaví a slepí z vatových tamponů svého vlastního sněhuláčka. Detaily děti dokreslí fixem a hrnec vystřihnou z vybraného barevného papíru. (Během pobytu venku si každý v blízkém parku najde či odlomí malou větvičku jako košťátko pro svého sněhuláka.)
„Když se, děti, podíváme na obrázek pana Lady, tak vidíme, že všude kolem je krásně nasněženo a další sníh se ještě snáší na zem… a na střechy domů, na čepice dětí i na hrnec sněhuláka. Asi tam bude opravdu mrznout, když tam mají děti rukavice a teplé čepice. I sněhulákovi se tam dobře daří. To u nás ve třídě by dlouho nevydržel…“ Děti přemýšlí proč.
„… napadlo mě, že by bylo hezké, kdybychom vykouzlili stejně chladivou krajinu, jako je na obrázku, i našim sněhuláčkům, aby se měli stejně tak dobře jako sněhulák pana Lady…“
(Opět se předpokládá zájem dětí, ale nemusí chtít všichni. Kdo chce, může tvořit, kdo nechce, může přihlížet apod.)
Učitelka odstrčí stranou stoly a na lino umístí dlouhý arch balicího papíru, sklenice s vodou, štětce, barvy ve studených tónech, tácky na barvy, hadry na utírání rukou a znovu tichounce pustí hudbu (A. Vivaldi - Zima). Následuje společné tvoření, technice malby se meze nekladou – děti mohou nanášet barvu štětcem, prsty i rukama, mohou vytvářet čáry, kruhy i otisky, barvu mohou roztírat i nakapávat. Vše dle libosti, neboť jedním z cílů této práce je:
společná radost z tvoření a uvolnění vnitřních tenzí prostřednictvím výtvarného vyjádření.
 |
|
Foto: Lenka Prášilová |
 |
|
Foto: Lenka Prášilová |
 |
|
Foto: Lenka Prášilová |
Opakování:
Během zasychání výtvarného díla si učitelka znovu svolá děti do kruhu na pěnové podložky. Znovu každému rozdá obrázek s motivem zimy od pana Lady jako v úvodu „hodiny“, znovu je nechá po určitou dobu si obrázek prohlížet a pak jej odložit před sebe lícem na zem. Znovu vybízí děti k tomu, aby řekly jednu věc z obrázku, kterou si z něj pamatují, znovu vše zapisuje a s dětmi kontroluje na velkém obrázku z magnetické tabule.
(Pro sebe a pro zajímavost si učitelka porovnává původní odpovědi dětí z první části „hodiny“ s těmi současnými. Co bylo původně ústředním „motivem/postavou/věcí“, kterou si děti nejčastěji vybavovaly v souvislosti se zakrytým obrázkem? Co bylo nyní nejčastější odpovědí? Ovlivnily nějak činnosti motivované ponejvíce sněhulákem odpovědi dětí?)
„Jak se, děti, říká tomu, kdo maluje obrazy? Už jsme si to říkali.“ – „Ano, malíř.“ „… a vzpomenete si ještě, kdo namaloval tenhle obrázek se sněhulákem?“
Učitelka vyzve děti k tomu, aby se znovu jako v úvodu „hodiny“ prošly po třídě, prohlédly si fotografie s portréty malířů a stouply si k tomu, o kterém si myslí, že obraz namaloval. Následuje vyhodnocení, opětovné pojmenování správného malíře a pochvala.
Opakování slouží jako zpětná vazba pro učitelku.
Pokračování:
Každé dítě si na arch balicího papíru nalepí svého sněhuláčka.
Výtvarné dílo dětí bylo následně vystaveno v šatně třídy a svou výrazností a originalitou upoutalo i ty nejméně všímavé rodiče. Děti se tak těšily z dalších pochval, které jim dodaly chuť k dalším výtvarným hrátkám.
Z mého pohledu byl cíl dne vycházející (a teď již prozradím) z DBAE splněn a originální výtvarné dílo, díky dětskému nadšení a chuti, spatřilo světlo světa.
 |
|
Foto: Lenka Prášilová |
 |
|
Foto: Lenka Prášilová |
DBAE není originální teorie, ale spíše koncepční rámec, který obsahuje prvky z mnoha dalších vzdělávacích teorií (jako např. VTS).
DBAE se snaží předat ucelený pohled na umění tím, že studuje dané práce nebo typ práce s využitím čtyř různých disciplín šitých na míru konkrétním věkovým kategoriím a úrovním:
DBAE bylo původně vyvinuto pro použití s výtvarným uměním a pak se vyvinul a zahrnul studium více oborů – tanec, drama a hudba. (zdroj: http://esu4artcadre.wikispaces.com)
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
