Je antika stále jedním ze základů naší civilizace?

Domnívám se, že stále platí sdělení z nadpisu. Proto je škoda, když se setkáme s tím, že i lidé vzdělaní či dokonce překladatelé neumějí antická jména správně psát a skloňovat. Potom se můžeme setkat např. s těmito odstrašujícími případy *Zeusova milenka, *Perseuse apod.

Přejatá řecká a latinská slova jsou samozřejmě plně integrovanou součástí české slovní zásoby a jediným problémem jsou boje o tom, zda tam či onde psát -s-, či -z-. U vlastních jmen to již není tak jednoduché. V některých případech si čeština jejich pravopis přizpůsobila obvyklé české výslovnosti (podobně jako to činí třeba francouzština, zatímco např. angličtina píše antická jména v původní podobě, byť je Anglosasové vyslovují dle vlastních pravidel výslovnosti), mj. proto, aby tato jména mohla bez obtíží skloňovat: Eskulap (Aeskulap), Domicián (Domitianus), Chalkida (Chalkis), Eneáš (Aeneas), Atlant (Atlas)

V jiných případech sice antická jména píšeme počeštěně, avšak skloňovat je musíme dle zvyklostí původního jazyka (např. odtrhnout původní koncovku od kořene slova a připojit dále pádové přípony příslušného českého vzoru). V těchto případech již musíme znát nebo si ověřit kořen slova: Herakles (Herakla, Heraklea), Peisistratos (Peisistrata), Koloseum (Kolosea), Eros (Erota)

Zde spočívá ta největší potíž při skloňování antických vlastních jmen. Z nepočeštěných (a občas i počeštěných) tvarů totiž nepoznáme, jak dané jméno skloňovat. Je třeba si tedy kořen slova ověřit v dané příručce či si jej zapamatovat. To se ostatně hodí, pokud nechceme ve společnosti působit jako nevzdělanci: Hellas (Hellady), Cicero (Cicerona), Dido (Didony), Styx (Stygu), Salamis (Salaminy), Ceres (Cerery)

V některých případech jsou možné i tvary, které původní kořen slova nerespektují (Paris: Parida i Parise, Kreon: Kreonta i Kreona). V případě nejvyššího olympského boha je situace mnohem složitější, jelikož se v jeho případě skloňovaný kořen jména podstatně liší od tvaru prvního pádu. To je sice případ i jeho latinského ekvivalentu Jova, avšak v jeho případě je čeština tolerantnější (můžeme tedy říci i Jupitera, ačkoli to bude klasicky vzdělaného Čecha asi bolet). Řecký Zeus a česká mluvnice nic takového nepřipouští: Zeus: Dia, Diovi, Dia...

Není to tedy zase až tak složité (podobně jako výslovnost), stačí mít případně po ruce dobrou příručku, jako jsou např. Pravidla českého pravopisu Lingea , kde najdete vedle dalších příloh i seznam antických vlastních jmen s uvedením jejich správného českého pravopisu a skloňování. 

Antická jména