S lidmi s poruchami komunikace (angl. communicative disorders) se setkáme napříč všemi věkovými kategoriemi, ekonomickými, kulturními, etnickými i jazykovými skupinami.
Poruchy komunikace v naší odborné logopedické terminologii označujeme obvykle termínem narušená komunikační schopnost (NKS), který vymezil Lechta (1990; 2003a,b; 2013, s. 13) takto: „O narušené komunikační schopnosti člověka mluvíme tehdy, když se některá rovina jeho jazykových projevů (případně několik rovin současně) odchyluje od zažitých norem daného jazykového prostředí do té míry, že působí interferenčně vzhledem k jeho komunikačnímu záměru. Může jít o foneticko-fonologickou, morfologicko-syntaktickou, lexikálně-sémantickou, pragmatickou rovinu nebo jejich kombinace.“
Jak uvádí Lechta (2013), termín NKS (communicative disability) odpovídá i nejnovější klasifikaci Světové zdravotnické organizace (WHO) – International Classification of Functioning, Disability and Health = ICF (= MKF – Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, 2008).
Klasifikujeme-li NKS podle Lechty (např.2003a,b; 2013), sledujeme, zda se NKS týká produkce (sdělování, vysílání informací), nebo percepce (porozumění, přijímání informací). Objeví-li se porucha v oblasti porozumění řeči, sekundárně se obtíže promítnou i do oblasti produkce (např. receptivní porucha jazyka). NKS se může týkat verbální nebo neverbální komunikace, mluvené nebo grafické podoby komunikace. Kritérium geneze rozlišuje NKS vrozenou nebo získanou. Z hlediska trvání může být NKS trvalá (obvykle při těžším orgánovém postižení, např. při dysartrii) nebo přechodná (např. porucha artikulace). Kritérium etiologie rozlišuje příčiny NKS, které mohou být orgánové (krvácení do mozku při afázii) nebo funkční (nesprávná hlasová technika, přemáhání hlasu, funkční svalová dysbalance v orofaciální oblasti, obtíže ve sluchové analýze a syntéze slov). Podle klinického obrazu může být NKS hlavním příznakem (specificky narušený vývoj řeči) nebo může být symptomem jiného dominujícího postižení, onemocnění či narušení, potom hovoříme o symptomatické poruše řeči. Kritérium rozsahu třídí NKS na částečné neboli parciální (obtíže dyslektického charakteru) nebo o úplné narušení komunikační schopnosti (globální afázie).
Mezinárodní společnost pro logopedii a foniatrii (International Association of Logopedics and Phoniatrics – IALP) se sídlem v Lausanne definovala v roce 1995 logopeda takto: „Logoped je odborník, jehož hlavní angažmá spočívá v prevenci, posouzení, intervenci a organizaci zajištění péče v oblasti poruch lidské komunikace, včetně příslušného vědeckého bádání. Lidská komunikace v tomto kontextu zahrnuje všechny procesy a funkce sdružené s produkcí a rozuměním řeči a psanému jazyku, stejně jako všech forem nonverbální komunikace. V současnosti se úloha logopeda rozšiřuje a zahrnuje rovněž i péči o osoby s poruchami polykání.“ (Peutelschmiedová, 2001) Posláním IALP je zlepšit kvalitu života jedinců s poruchami hlasu, řeči, jazyka, polykání a sluchu (www.ialp.info).
Logoped pracuje rovněž v oblasti alternativní a augmentativní komunikace (dále též AAK). Snaží se najít vhodné způsoby komunikace pro osoby se závažnými poruchami komunikace. Vrozené těžké poruchy komunikace můžeme zaznamenat u osob s těžším mentálním, sluchovým postižením, s kombinovaným postižením, při dětské mozkové obrně, při pervazivních vývojových poruchách. Podkladem závažných získaných poruch komunikace mohou být cévní mozkové příhody, úrazy mozku, nádory na mozku, získaná těžká sluchová postižení, získaná kombinovaná postižení. Těžké poruchy komunikace mohou být důsledkem progredujícího onemocnění mozku neboli demence. Demence řadíme do kategorie neurogenních poruch komunikace, které vznikají v důsledku organického poškození mozku a nervové soustavy.
Augmentativní systémy komunikace (z lat. augmentare – rozšiřovat) mají podporovat již existující, ale pro běžné dorozumívání nedostatečné komunikační schopnosti. Jejich cílem je zvýšit kvalitu porozumění a usnadnit vyjadřování. Alternativní komunikační systémy se používají jako náhrada mluvenéřeči. Do AAK řadíme např. komunikaci cíleným pohledem, výrazy obličeje, držením těla, manuálními znaky (znakovaná čeština, prstová abeceda); netechnické pomůcky – předměty, fotografi e, piktogramy, písmena, psaná slova, komunikační tabulky. Uplatňují se elektronické pomůcky s hlasovým, zrakovým výstupem, počítače a pomůcky usnadňující ovládání počítače – velkoplošné klávesnice, dotekové monitory, alternativní myši, spínače, hlavové ukazovátko (více viz Laudová, 2003; www.petit-os.cz; www.alternativnikomunikace. cz; www.mentio.cz).
Podle holistického pojetí je komunikační schopnost chápána v celé šíři, zahrnuje všechny jazykové roviny: foneticko-fonologickou, lexikálně sémantickou, morfologicko-syntaktickou, pragmatickou i všechny způsoby komunikace (např. mluvený, grafický, neverbální způsob komunikace).
Praktická příručka Přehled speciální pedagogiky provází čtenáře speciální pedagogikou, seznamuje s oborem jako takovým a provází jednotlivými dílčími obory. Čtenáři v ní naleznou základní přehled psychopedie, logopedie, surdopedie, tyflopedie, somatopedie a etopedie. Dále se mohou seznámit s konceptem speciálně-pedagogické péče o osoby ohrožené sociálně patologickými jevy a se speciálně-pedagogickou andragogikou a gerentogogikou. Nechybí přehled specifických oborů, jako jsou alternativní a augmentativní komunikace, bazální stimulace a Feursteinova metoda instrumentálního obohacování.
 |
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Přehled speciální pedagogiky. |
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
