Předpokladem emoční konfrontace je vědomí vlastní identity a schopnost komunikace – obojí minimálně v základní podobě: Já jsem já a ty jsi ty. Už i malé dítě umí rozlišovat: Tato věc patří mně a tahle tobě. Tak se teď cítím já a ty se cítíš jinak. Této vývojové úrovně dosáhne dítě po odeznění fáze vzdoru, tzn. přibližně kolem třetího roku života. Tento věk je jistou hranicí ve vývoji – není náhoda, že mnohé kmeny a národy děti mladší tří let nosí a poté je „vypustí“, aby se na příkladu dospělých učily být velkými. V našich technicky vysoce rozvinutých společnostech lze zaznamenat trend nechat dítě v péči matky a v případě nutnosti je dát do jeslí, aby se posléze ve třech letech mohlo zapojit do systému školky. Naše dosavadní zkušenosti s emoční konfrontací potvrzují, že tato praxe „školkovým“ dětem vyhovuje – jejich rozum, jejich citové potřeby a jejich vůle po napodobování emoční konfrontaci dovolují.
Ovšem podpora základní emoční výbavy začíná mnohem dříve: Empatické zrcadlení pomocí hmatu a pohybů probíhá již v matčině těle, když matka cítí pohyby embrya a opětuje je hlazením břicha. Jak jsme již zmínili, tento kontakt pokračuje, když dítě přijde na svět: Matka a její novorozené dítě se setkávají tváří v tvář (zrak) a vnímají se všemi svými ostatními smysly (sluch, hmat, čich a chuť). Mohou-li se z tohoto setkání těšit, pak se jejich vazba díky empatii a lásce upevňuje. Budou se cítit dobře a v bezpečí. V tomto období je kojenci „zaseta“ schopnost jednat empaticky a láskyplně.
O tento dar se musí – jako o každou rostlinu – neustále a citlivě pečovat. Rostlinu je třeba zalévat, zbavovat plevele a chránit před chladem. Co to znamená v případě malého dítěte? Od prvního dne musí žít s pocitem náklonnosti, jinak nemůže prospívat. Na rozdíl od jiných savců přichází lidské mládě na svět jako nesamostatný tvor vyžadující úzkou symbiózu s matkou, jinak by se nemohlo dále rozvíjet. Matka musí být v jeho bezprostřední blízkosti. Nebo jej musí při jeho prvních krůčcích doprovázet jiná mateřsky pečující osoba, neboť všechny jeho projevy musejí dojít potvrzení skrze zrcadlení. Dítě nesmí být ponecháno samotné, jestliže se necítí dobře. Právě v tomto momentě mu musí být dopřána zkušenost pozornosti a náklonnosti.
V druhé polovině prvního roku života se u dítěte schopnost komunikace zásadně zlepšuje. Samozřejmě mu ještě nelze vysvětlit, co to je emoční konfrontace – něco takového není ještě s to rozumově chápat. Ale emočně ano. Malé dítě vše pozoruje a prožívá. Proto je důležité žádný z projevů dítěte neignorovat, nýbrž je komentovat, pojmenovávat, potvrzovat a zrcadlit – mezi námi a dítětem by to mělo neustále rezonovat. Má-li dítě radost, radujeme se také. Zlobí-li se, utěšíme je: „Ó, musíš tak dlouho čekat, než tě budu moct vzít na klín. Hned přijdu.“ Je-li dítě emocionálně rozrušené, rozčílené, potřebuje pevný tělesný kontakt – jako by bylo v šátku. Argumentování se zcela mine účinkem, smysluplná je nanejvýš potvrzující emoční rezonance, která má utěšit: „Ó jé, to bolí! Tak moc se musíš zlobit! Vyplač se! Jsem u tebe. Zase bude dobře.“ Dítěti potvrdíme, že může svůj vztek projevit: „Zlobíš se? Vykřič se. Ano.“ Pokud projeví vůči matce agresivitu a bije ji, měla by jeho ruku zadržet a jednoznačně dát najevo, že zašlo moc daleko: „Ne! To bolí. Bít mě nesmíš. Vykřič svoji zlost! To můžeš.“ Zatímco mluví, pořád dítě pevně drží. Pro udržení pozornosti dítěte a umožnění vnímání a radosti z obnovující se lásky matka laskavě nabídne hry, které je mají rozveselit. Jakmile se dítě opět uklidní natolik, že nabídku rádo přijme, je třeba se ještě dlouho těšit z obnovení láskyplného kontaktu.
 |
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Jen v lásce přežijeme. |
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
