Orální historie umožňuje velice přirozeným způsobem vnášet do výuky dějepisu silně narativní prvky, které – především kvůli malému odstupu od současnosti – mohou žáky silně zasáhnout a aktivizovat je. Právě zajímání se o to, jak se v daném historickém kontextu zachoval soused, dědeček nebo pamětník obce je jednou z důležitých pedagogických rovin, které je možné při aplikování pravidel orální historie sledovat.
V předchozím díle jsme se věnovali určitým obecným východiskům orální historie a naznačili jsme, jakým způsobem lze tuto metodu historického výzkumu naučit (alespoň v prvním přiblížení) studenty. V dnešním díle se zaměříme na několik českých existujících projektů, které se problematice orální historie věnují profesionálně a dlouhodobě a jejichž obsah lze ve školním prostředí mnohostranně využívat. Předně jako vzor, podle kterého lze v práci žáků postupovat. Lze si vytipovat podobné rozhovory, které lze čekat, že budou provádět oni a dát jim je k dispozici jako určité vodítko či návod. Tím se na jednu stranu může poněkud unifikovat metoda a mnohotvárnost této metody, na druhou stranu je zřejmé, že jde o rychlou a snadnou cestu k lepším výsledkům. Čím více záznamů uslyší, tím lepší budou mít jak orientaci v době a způsobu jejího prožívání, tak také představu o tom, jak má výsledek orálně historického výzkumu vypadat.
Druhou velkou možností, jak tyto záznamy využívat je jejich samotná aplikace do edukačního procesu. Je zásadní rozdíl hovořit o pronásledování v padesátých letech čistě „akademicky“ a pustit autentická svědectví některých stíhaných osob, a to jak z hlediska historické věrohodnosti, tak také z hlediska didaktického i výchovného. V tomto ohledu lze říci, že projekty nabízejí pro učitele nepřeberné možnosti, kterých lze vděčně využívat.
V neposlední řadě lze pak svědectví používat k syntéze s vlastními výsledky. Ať již se o vědecké shrnutí snaží žáci sami nebo jde o psaní odborného článku pedagogem, jsou profesionální záznamy velice dobrým zdrojem poznámek, svědectví a historického materiálu vůbec, který lze pro doplnění, evaluaci či komparaci jednotlivých rozhovorů využít.
V následující části si proto ukážeme několik českých projektů, které – především s ohledem na lokální prostředí – mohou pedagogové pro práci s orální historií používat.
Paměť národa (http://www.pametnaroda.cz/) je asi největším projektem svého druhu u nás a stojí za ním sdružení Post Bellum. Jde o projekt, který je součástí celoevropského díla Společenství evropské paměti a mapuje vzpomínky lidí na dvacáté století. Obsahuje jak vzpomínky válečných veteránů, disidentů či pronásledovaných duchovních, tak také například funkcionářů či dozorců. Cílem není hodnocení činnosti jednotlivců, ale vytvoření materiálu pro další badatelskou činnost. Uživatelé jsou dvojího typu – pro lepší práci s archivem je třeba se registrovat a uživateli dojde poštou osvědčení o tom, že se stává badatelem. V záznamech lze různě vyhledávat a filtrovat je podle toho, co člověk aktuálně potřebuje najít. V databázi je nyní asi tři a půl tisíce pamětníků, přes deset tisíc klipů a téměř sedmnáct tisíc fotografií.
S Pamětí národa souvisí ještě dva zajímavé portály, které má z důvodu školního využití smysl zmínit samostatně. Prvním je Místa paměti národa (http://www.mistapametinaroda.cz/), který ukazuje místa na mapě, která jsou spojena s nějakými událostmi dvacátého století u nás. Samozřejmě s přímou návazností na historické materiály, záznamy a svědectví pamětníků. Mimo webového rozhraní je k dispozici také aplikace pro Android a iOS, která umožňuje realizovat hromadné i individuální procházky do míst, která jsou s moderními dějinami spojená. Tento projekt ocení především obyvatelé větších měst. Opět jde o snahu více spojit osobní příběhy a místa, která žáci znají s konkrétní narativní rovinou, která je může více emocionálně i intelektuálně zasáhnout.
Druhým je My jsme to nevzdali (http://myjsmetonevzdali.cz/), což je metodický a pedagogický portál. Na tomto místě jsou k dispozici pracovní listy, možnost vyhledávání konkrétních příběhů, které jsou zpracovány formou dostupnou žákům – například pomocí krátkého animovaného filmu či komiksu. K dispozici jsou také zajímavé nahrávky, videa a sekce, která se snaží vyprávět dějiny na příběhu „obyčejných“ lidí. Jde o výborný zdroj pro učitele, kteří dostávají téměř celé hodiny připravené v rámci jednoho výkladového zpracovaného celku.
Moderní dějiny (http://www.moderni-dejiny.cz/) představují důležitý a užitečný rozcestník pro každého, kdo se zabývá dějinami od první světové války po současnost. Mimo zajímavých článků odborného i pedagogického charakteru lze najít celou řadu materiálů, které s orální historií souvisí. Možnou výhodou oproti předchozím projektům je zpracování, které očekává více než badatele obyčejného čtenáře, který se o dobu zajímá. Server lze využít také pro dodávání řady zajímavých reálií, které budou orální historii doplňovat.
Orální historie nepochybně představuje nejen používanou historickou metodu, ale také cestu, jak moderní dějiny učit aktivizačním, narativním a zajímavým způsobem, který bude přínosný jak pro žáky samotné, tak také pro obec, kde škola působí. V případě zájmu o zapojení se do mezinárodních projektů či navázání spolupráce s dalšími subjekty, lze doporučit především stránky Oral History Society (http://www.oralhistory.org.uk/index.php) nebo Internacional Oral History Association (http://www.iohanet.org/index.php), na jejichž stránkách lze nalézt kontakty jak na významné projekty a instituce, které se touto metodou zabývají, tak také na odborné časopisy a další publikace.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Orální historie jako inovace k výuce moderních dějin.
Ostatní články seriálu:
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
