V rámci projektu „Výtvarná výchova ve světě současného umění a technologií – využití ICT a dalších nových přístupů ve výtvarné výchově“ bylo vydáno celkem jedenáct publikací, z nichž tři se zabývají muzejní edukací.[1] Pozornost zaměříme na vybrané komponenty tohoto vzdělávacího procesu a možnosti jejich aplikace do výuky vybraných vzdělávacích oborů.
Úvodem však musíme připomenout alespoň dvě skutečnosti, které současnou scénu muzejní pedagogiky zásadně ovlivnily a ovlivňují. Především se jedná o publikaci Brána Muzea otevřená, které vznikla v rámci stejnojmenného programu Nadace open Society Fund v Praze v letech 1997 – 2002. Publikace vedle teoretického zázemí a kontextů mapuje a systematizuje okruhy činností a projektů, které vycházejí z podstaty muzeí a galerií a jejichž vzdělávací potenciál je využitelný nejen při školní výuce[2]. Další neopominutelnou platformou, která ovlivňuje dění na poli spolupráce Muzeí a škol, je činnost Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, které od roku 2003 uspořádalo celkem šest mezinárodních konferencí s názvem Muzeum a škola.[3]
Mohli bychom však jmenovat celou další řadu galerií a muzeí, které se s velkým nasazením věnuji edukační činnosti (jen o zlomku jejich záslužné činnosti svědčí i články na Metodickém portálu)[4].
Jen těžko si lze představit, že by děti a žáci v průběhu vzdělávání ani jednou nešli do muzea nebo galerie[5]. Výtvarný obor se vždy o systematické zařazování návštěv těchto institucí do výuky výrazně zasazoval, neboť to přímo vychází z jeho podstaty. Vnímání uměleckého díla v prostředí galerie je nenahraditelná a žádným jiným způsobem „nesuplovatelná“ zkušenost, která, pokud je pěstována, přispívá k rozvíjení vnímavosti i naší potřeby po kontaktu s uměleckým dílem[6].
A jen těžko si lze představit, že v současné době, kdy je ze všech stran vznášen požadavek na rozvíjení klíčových kompetencí, se i další vzdělávací obory bez návštěvy muzeí „obejdou“.
 |
| Obr. č. 1 |
Návštěva muzea pochopitelně nemůže nahradit bohatost světa ani různorodost informačních zdrojů, ale může při zprostředkování znalostí o určitých věcech sehrát zásadní roli. Teprve až když exponát vidíme „na vlastní oči“, dojde nám, že naše představa o něm odpovídala tomu, jako bychom "znali Rosettskou desku pouze zezadu" (obr č. 1)[7].
Pro naši pedagogickou činnost je však zcela nezbytné, abychom důsledně rozlišovali „muzejní edukaci“ a „školní edukaci v muzeu“, kdy se muzeum „…může stát jednou ze „školních učeben“, kde probíhá běžná školní výuka, jež na muzeálii pohlíží pouze jako na pramen oborového poznání a méně jako na kulturní faktum.[8]“ Muzeum a škola se mohou ve své činnosti podporovat pouze tehdy, pokud si přes všechnu požadovanou spolupráci zachovají svoje specifika. Jen tak může vzniknout nová kvalita, která vzdělávací proces obohatí. O kvalitě spolupráce vypovídá více to, co už neuděláme, než to, co „všechno“ uděláme.
Aby nás umělecké dílo oslovilo, nemusí být vystaveno jen v zavedené „kamenné galerii“. Umění bývá prezentováno nebo přímo vytvářeno i v netradičních a neoficiálních prostorách. A to, zda se k uměleckému dílu „přiblížíme“, se pravděpodobně nebude odehrávat podle předem stanovených metod[9]. „Školní“ návštěvy muzeí a galerií nám však mohou pomoci k tomu, abychom kontakt se současným uměním dokázali nejen občas zakomponovat do našeho života, ale abychom jej potřebovali a vyhledávali. „Pěstování“ schopnosti interakce s uměleckým dílem je na každém z nás a po většinu našeho života bude pravděpodobně probíhat nejvíce jako učení informální, tedy institucionálně nekoordinované. Muzejní edukace[10] je však dobrý a nutný předpoklad pro to, abychom se zorientovali a začali si hledat také vlastní oblasti zájmu v této sféře včetně svých vlastních „metod“ a cest k nim, pěstovali si zvědavost a odvahu – dobré společníky „učení se“. Projdeme-li zavčas „bránou“ muzeí a galerií, máme šanci procházet jimi i v budoucnu a mít radost z toho, že jdeme naším životem citlivěji a kultivovaněji.
Jedním ze zajímavých počinů byla „kurátorská výstava“ Nikoly Čulíka a Lenky Sýkorové s názvem „Kurace“, která se uskutečnila na podzim v roce 2012 na lodi kotvící na pražské Náplavce poblíž Železničního mostu. Jednalo se o výstavu kreseb sedmi autorů v útrobách lodi. Výstavní prostor byl doplněn autorskými texty kurátorů, které spíše diváka inspirovaly a emancipovaly, než aby mu určovaly „co má vidět“. Návštěvník tak měl větší prostor zkoumat i to, jak on sám sebe jako diváka vnímá a jak on „komunikuje“ s obrazy a tím výstavu „proměňuje“.
 |
 |
| Obr. č. 2 a 3 |
Komentář:
Pozornost diváka se zaměřila na proměnu netradičního galerijního prostoru změnou jeho osvětlení zapadajícím sluncem. I takto si lze uvědomit, co vše může ovlivňovat náš prožitek z výstavy.
 |
