Rodiče určují hranice: Důslednost není totéž co trestání!

„Není důslednost vlastně také trestáním? Nesrážíme děti formulacemi ‚jestli, pak...‘? Při takové důslednosti nemají přece děti šanci rozhodnout se. Všechno určují dospělí!“

Robert

Michaela G. si celé odpoledne hrála se svým pětiletým synem Robertem a intenzivně se jim zabývala. Všechno bylo krásně harmonické, a nakonec se dohodli, že za pět minut skončí. Robert souhlasil, ale když Michaela chtěla hru ukončit, žebral dál a neustále oddaloval ukončení plačtivými prosbami a smutkem.

Matka byla čím dál tím podrážděnější. Hrozilo, že její výborná nálada se změní ve špatnou. Když pak Robert znovu naléhal slovy „ty mě nemáš ráda“, přetekl pohár její trpělivosti.

„Cos to řekl?“ zvolala přeskakujícím hlasem. Robert v odpověď vyplázl jazyk a zamumlal jakási slova, jimž nebylo rozumět. Pak se na matku opět podíval a prohlásil: „Nikdy si se mnou nechceš hrát! Nemáš mě ráda!“

V tu chvíli Michaela vyskočila a vyzdvihla syna ze židle. Byla dočista bez sebe. „Dobře, tak si najdi jinou matku! Já už tě tu nechci vidět! Táhni! Táhni! Vypadni!“ Křičela a táhla ho do jeho pokoje.

„Dělej, spakuj si věci!“ Michaela zahlédla v rohu pokoje Robertův batůžek, zvedla ho, otevřela šatník a víceméně bez výběru z něj začala vytahovat svetry, kalhoty, ponožky a trička a cpát je do dětského batůžku. Robert stál po celou dobu jako zkamenělý, neschopen říci jediné slovo. Byl úplně ztuhlý hrůzou. Matčina reakce ho šokovala.

„Mami!“ ozval se přece jen po chvíli váhavě.

„Mlč,“ tvrdě zareagovala matka. „Tak jdeme!“ zvolala po chvíli a táhla mlčícího syna za ruku.

„Odvedu tě na zastávku. Pojedeš do děcáku!“

„Ne! Ne! Ne!“ Robert ztuhlý hrůzou si sedl na podlahu. Pak si lehl a chytil se oběma rukama okraje postele. Matka ho táhla, cloumala jím a křičela: „Dělej, pojď! Vyhodím tě!“

„Já budu hodný! Nechci do děcáku! Já už budu vždycky hodný! Nechci do děcáku! Maminko, prosím, já nechci do děcáku!“ Robert úpěnlivě prosil, ale matka neměla slitování. Čím pevněji se držel, s tím větší prudkostí a silou se ho snažila odtáhnout, až nakonec Robert začal křičet bolestí. Levá ruka mu bezvládně zůstala viset přes okraj postele – jak se později ukázalo, matka mu ji vykloubila.

„V tu chvíli jsem se konečně vzpamatovala. Jak jsem ho tak viděla bezmocně ležet, zhroutila jsem se a řvala a řvala.“

Trest

Tato situace, jistě dosti drastická, nám ozřejmuje, co je principem trestu.

1. Mnozí dospělí čekají se stanovením hranic příliš dlouho, přestože cítí, že pro vyjasnění situace je více než nutno být pevný a zřetelný.
2. „Rozumná“ slova hranice nevymezuji. Je třeba jednání zaměřené na dítě a jeho možnosti. Dokud dospělí nejednají, děti si jejich činy vynucují tím, že pokračují ve svém zlobeni. Jestliže dospělý nezasáhne včas, může ze shovívavosti a tichého snášeni dlouhotrvajícího rušivého jednání povstat impulzivní trestající čin, jehož následkem bývají někdy fyzická i psychická poškozeni.
3. Na závadném chování dítěte trest nic nezmění.

Hrozby trestem mohou krátkodobě ukončit určitou situaci („Jestli okamžitě nepřestaneš, rozzlobím se!“) nebo vyvodit důsledky („Jestli si hned neuděláš domácí úkoly, nebudeš se dívat na televizi!“). Je to však úspěch nakrátko. Tresty totiž neukazují dětem žádnou možnost, jak by se příště mohly pokusit vyřešit své špatné chování jinak – především samostatněji.

Rodičovské tresty, které dítě vnímá jako ponižující, vyvolávají buď touhu pomstít se rodičům dalším zlobením, nebo přehnanou poslušností, jíž se dítě snaží chránit před impulzivními trestnými akty rodičů.

V knize Děti potřebuji hranice jsem na mnoha každodenních situacích (loudání, uklízení, odchod do postele, situace při jídle atd.) ukázal, jak je nutné být důsledný, jestliže jsou překročeny dohodnuté hranice.

Nikol

Nina K. měla stále trápení s nepořádkem v pokoji své desetileté Nikol. Jasnou dohodou dosáhla toho, že se chaos alespoň neroznášel do ostatních částí bytu. Navíc matka ušila „čarovný pytel“ a oznámila dceři: „Cokoli ráno uvidím poházené po bytě, zmizí v čarovném pytli, který otevřu až za týden. Pak teprve dostaneš zpátky své věci. Ne dřív. Není mi sice jedno, jak to vypadá v tvém pokoji, ale nebudu se tam vůbec dívat.“ Nikol akceptovala čarovný pytel a příští den měla všechno uklizeno. Den nato už se ovšem válely po bytě její oblíbené džíny a svetr. Matka nechala obojí zmizet v čarovném pytli. A třetího dne hledala Nikol marně své zamilované oblečení.

Matka jí vysvětlila, jak to je. Nikol vyskočila a křičela, že nepůjde do školy. Nina byla důsledná, a stejně důsledná byla i ve dnech následujících.

Když Nikol poznala, že matčino předsevzetí je nezvratné, rychle změnila své chování.

Součástí vzájemné dohody bylo, že ve svém pokoji si bude Nikol udržovat takový pořádek, jaký je jí milý. To však z pohledu matky znamenalo naprostý chaos. Nikol svou anarchii milovala, pro ni to byla útulnost. Matka to nějakou dobu akceptovala, ale jednoho dne to pro ni bylo příliš „Nikol nechávala válet věci včetně oblečení úplně všude. Všechno se mačkalo, trhalo a špinilo, a já abych pořád jenom prala a žehlila.“ A tak si s Nikol sedla a oznámila ji: „Nikol, chtěla bych, abys i ve svém pokoji aspoň s oblečením zacházela pořádně. Já nejsem tvoje pradlena. Oblečení, které se ti válí po zemi, se hned zašpiní a zmuchlá a ty si ho pak nemůžeš obléct. Ale já už ti to prát a žehlit nebudu!“

Nikol vehementně odporovala matčinu pohledu na věc, ale nakonec se spolu přece jen dohodly.

Dva týdny Nikol dohodu dodržovala a pečivě se starala o své kalhoty, trička a svetry. Pak začal opět nepořádek. Zmačkané a zašpiněné věci strkala Nikol do prádelního koše, aby je matka vyprala a vyžehlila.

Nina její věci vybírala, neprala je a upozorňovala dceru, na čem se spolu dohodly.

Jednou ráno přišla Nikol za matkou a postěžovala si: „Já nemám co na sebe!“

„Vem si to, co máš na sobě,“ bez rozmyšlení ji uzemnila matka. Nikol ztuhla.

Dalších čtrnáct dni chodila do školy a ven v jedněch a týchž „hadrech“, jak říká matka. S úsměvem dodává: „To bylo nejtěžší. Co tomu řeknou lidi?! Nejsem krkavčí matka? A snad už moje Nikol i zapáchá?“

Nikol navíc celou tu dobu matku svým vzezřením provokovala. „Myslela si, že to nevydržím, ale já jsem byla pevná jako skála. Intuitivně jsem cítila, že to vydržím, a proto to taky klaplo.“ Tolik Nina.

Po čtrnácti dnech Nikol vybrala z prádelního koš své špinavé svršky a vyprala je.

„Nechceš mi trochu pomoct s žehlením?“ obrátila se Nikol na matku s vysvětlením: „To moc neumím.“

„Pomůžu ti!“

„Tak jsme to společně vyžehlily,“ vzpomíná Nina, „při tom jsme ještě mluvily o tom, co se dělo.“

„Byla jsi přísná, mami. To bych do tebe nikdy neřekla.“

Tento příběh nám pěkně ukazuje, jaký je rozdíl mezi důsledností a trestáním.

Trest

• směřuje k přizpůsobivosti a snaze zalíbit se;
• činí změnu vzorců jednání závislou na přítomnosti druhé osoby;
• vytváří u dětí pocit viny, pocit „jsem špatný“, a u rodičů pocit „špatně vychovávám“;
• vede k racionalizaci pedagogické agrese ze strany rodičů: „Kdyby mé dítě bylo hodné a správné, taky bych byl hodný.“;
• má u dětí často za následek fantazie o pomstě a odplatě.

Naproti tomu důslednost úzce souvisí s činy dítěte. Jde tu o důsledky, které dítě může nahlédnout a pochopit:

• Důsledky musí být dítěti jasné před překročením hranic. Zaleží pak na něm samotném: bude-li vytyčené meze respektovat a dodržovat dohody, nenastanou ani důsledky; jestliže hranice překročí, přijdou důsledky, o nichž předem vědělo.
• Jazykově se důslednost vyjadřuje podobně jako hrozba trestem. I důsledky jsou formulovány způsobem „jestli, pak...“ U důsledků má ovšem spojeni „jestli, pak...“ jiný význam. Důsledek předpokládá, že dítě chce spolupracovat na odstranění rušivých projevů. Při důslednosti nejde o vinu a trest. Je založena na partnerském vztahu mezi dospělými a dětmi, který ovšem nezaměňuje svobodu a rovnost s bezmezností a rovnostářstvím.
• Důslednost vychází ze vzájemného respektu, chce, aby řešení problémů vycházelo z vlastního náhledu. Je výrazem pozitivní představy o dítěti: předpokládá, že dítě „zlobí“ jen proto, že mu nikdo nenaznačil žádnou možnost konstruktivního jednání.
• Důsledky jsou pronášeny klidným hlasem. To je možné díky tomu, že byly domluveny předem.

Důsledky lze ve spolupráci s dítětem formulovat v následujících krocích:

1. Dítěti se vyloží problém, popíše se mu situace. Při tom vzpomeňme na to, že je třeba formulovat, co si skutečně přejeme. Obviněním jako „Jsi špatný!“ nebo „Jsi zlý!“ je nutno se vyhnout, rovněž tak nepřípustnému zevšeobecňovaní typu „Ty nikdy neděláš..“.
2. Je důležité, aby si dítě mohlo situaci představit ze svého pohledu. Ale pozor: porozumění pro postavení a postoj dítěte neznamená akceptovaní. Takže: stejně jako dětské obviňovaní, výčitky a vynucování nás nesmějí od cesty důsledností odvrátit ani dětská vysvětleni jako „Ten a ten za to může...“ nebo lítostivé sliby „Já už to nikdy neudělám!“.
3. Důsledky se vyhlašují důrazně. Dospělí se při tom musí přesvědčit, že jsou dítěti opravdu jasné. Základním principem je to, že dospělí musí důsledky provádět. Proto je třeba se předem přesvědčit o tom, že případné důsledky předkládané dítěti jsou pro ně snesitelné prakticky i pocitově. V opačném případě se musíme pokusit určit jiné důsledky tak, abychom jimi po dítěti nepožadovali vice, než je schopno unést.

Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Rodiče určují hranice.