Účelem kapitoly je vysvětlit základní pojmy potřebné ke správnému pochopení zásad profesní etiky v informatice a k orientaci mezi různými pravidly chování. Profesní etika je především etika. Proto kapitola začíná vysvětlením základních pojmů, aby student správně rozlišil etické postoje od pouhých zvyklostí nebo dokonce od osobních nebo skupinových zájmů a aby odlišil pravidla slušného chování od zásad etického jednání. Profesní etika má navíc kromě obecných etických zásad ještě také svoje zvláštní zásady. Zásady profesní etiky v informatice čerpám především z klasické Wienerovy knihy Kybernetika a společnost [1].
Etické zásady jsou ideál, ale ve všedním životě lidé prosazují protichůdné osobní nebo skupinové zájmy. Studenti by měli chápat, že lidé sice mají lidské a občanské svobody, ale že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. A hranici mezi oprávněnými nároky jednotlivců nebo skupin stanovuje zákon. Ta hranice byla stanovena jinak mezi feudálem a jeho nevolníkem a posouvá se jinam, když jde o dva svéprávné občany. Hranice práva autorského byla jinde v době analogového přenosu a záznamu děl, a posunula se jinam v době přenosu a záznamu digitálního. A zase ještě jinam posouvá tuto hranici internet. Aby studenti pochopili, proč mají dodržovat zákony, musím jim napřed vysvětlit, k čemu zákony ve společnosti slouží, že zákony mohou být i nespravedlivé a že zákony je sice možné porušovat, ale správnější je nespravedlivé zákony měnit.
Než se pustím do přehledu zákonů, které omezují lidská práva [2], považuji za potřebné napřed vysvětlit, které svobody se v souvislosti s informatikou musí omezovat. Pak teprve mohu uvést přehled právních omezení těchto svobod. Kdo chce fotografovat, filmovat nebo nahrávat zvuk, měl by znát svoje práva a měl by se umět účinně bránit proti neoprávněným nárokům osob, které se mu/jí snaží ve fotografování, natáčení nebo nahrávání bránit (v zásadě smíme fotografovat nebo nahrávat všechno, co vidíme nebo slyšíme z veřejně přístupných míst, kromě podobizen osob – ale např. bez svolení smíme pořídit podobiznu osoby, která porušuje práva jiných osob). Obecně je vše stanoveno v Listině základních práv a svobod [3] a podrobněji v Občanském zákoníku [4]. Ještě podrobněji pak uvádím zejména ustanovení různých zákonů, které se týkají ochrany osobnosti, zejména Autorského zákona [5] a Zákona o elektronických komunikacích [6]. Za pomoc se správným výběrem právních norem a s jejich správným výkladem musím poděkovat zejména pánům JUDr. Tomáši Boháčkovi, Ing. Ivo Fišerovi, Mgr. Jiřímu Juránkovi a Mgr. Pavlu Křížovi.
Závěr kapitoly jsem věnoval několika poznámkám o kodexech profesní etiky, o zásadách správného citování a o zdvořilosti při používání ICT.
Za prvé: V RVP pro gymnázia (i v článcích o informační etice a právu na Metodickém portálu RVP.CZ) nacházím hrubou chybu věcnou, didaktickou a metodickou: studenti jsou poučeni o tom, co jim zakazuje Autorský zákon (např. nelegálně kopírovat software) a o právech jednotlivců při zpracování osobních údajů, ale nejsou poučeni o ostatních právech – a to dokonce ani o základních lidských právech, která jsou zákony na ochranu osobnosti omezována. Zejména se jedná o svobodu projevu – o právo na získávání a šíření informací. Domnívám se, že redukovat učivo na „ochranu autorských práv a osobních údajů“ překračuje hranici profesní etiky učitele. Je potřeba vysvětlit alespoň principy „informační etiky a legislativy“ v souvislostech s „ochranou před zneužitím a omezováním osobní svobody člověka“.1 Především je nutné napřed zdůraznit, že každý člověk (nejen občan) má svoje práva. Teprve pak mohu vysvětlit, že tato práva jsou nějak omezena.
Za druhé: student gymnázia se musí ptát, nejen co mu zákony zakazují, ale také proč mu to zakazují. Jako člověk má právo na takové vysvětlení a já jako učitel od něj musím vyžadovat, aby takové otázky kladl – v případě, že student nepoloží takové otázky mně, položím je já jemu a budu od něj vyžadovat odpověď.
A za třetí: redukovat etiku na dodržování zákonů je další hrubá chyba. To bychom pak etiku vztahů mezi etniky mohli redukovat třeba na dodržování norimberských zákonů – ty u nás svého času také platily.
Pokud jde o metody a formy výuky, jedná se o tvrdý oříšek. Nalévat studentům do hlav znění zákonů asi není to pravé – nejen proto, že zákony se mění snad ještě rychleji než vzdělávací programy škol. Jenže je potřeba, aby se studenti seznámili se zákony alespoň rámcově, orientačně. Stručný přehled učiva si říká o frontální výklad podložený heslovitými poznámkami, které pak studentům zůstanou k dispozici k plnění dalších úkolů. Témata etických kodexů, netikety a jednotlivých zákonů či paragrafů mohou studenti zpracovat např. formou referátů, ale to snad ani není nutné. Hlavní důraz bych kladl na řešení konkrétních vzorových poblémů, např.:
Smíte vyfotografovat z chodníku mozaiku na fasádě budovy?
Jako vhodné formy mne napadají: samostatný esej nebo společná diskuse. Další témata k diskusi uvádí např. Michal Černý ve svém článku [8]. Když studenti budou hledat řešení takovýchto úloh, měli by mít k dispozici všechny potřebné zdroje: internet, texty zákonů, učebnici, poznámky z výkladu, texty referátů, prezentace k jednotlivým tématům (pokud je vypracují).
Téma práva, etiky a etikety v informatice přesahuje zejména do společenských věd. Dříve než se pustíme do informační etiky, potřebujeme, aby studenti chápali základní pojmy, aby dokázali posoudit, jaké jednání je správné a jaké je nesprávné, aby věděli, proč se má člověk chovat ohleduplně a zdvořile a aby měli alespoň základní představu o lidských právech (konkrétně o svobodě projevu). Měli by vědět, co mohou dělat, když považují některý zákon za nespravedlivý a nechtějí se s tím smířit. Pak teprve můžeme studentům vysvětlit zvláštní případy jako je profesní etika nebo zákony, které se týkají specificky informatiky a ICT.
Domnívám se, že právo je potřeba chápat v jeho proměnlivosti a zákony v historických souvislostech. Dějiny autorského práva patří jak do dějepisu, tak do historie literatury a do dějin výtvarného umění. Např. středověký sochař z Parléřovy hutě byl považován prostě za kameníka a žádná osobnostní práva k jeho dílům mu nikdo nepřiznal.
Komunikace na internetu a netiketa zase vyžaduje vyjadřovací schopnost a různé jazykové dovednosti. Ke komunikaci na internetu patří i schopnost rozumět textu téměř ve kterémkoli jazyce (byť s pomocí internetových překladačů) a schopnost písemně se vyjadřovat přinejmenším v angličtině.
Kapitola o informační etice a právu je zveřejněna v mém digifoliu. Prosím o komentáře a připomínky.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Učebnice informatiky pro gymnázia.
Ostatní články seriálu:
