Ochrana člověka za mimořádných událostí: 3. díl - Metodika simulací

Plánování simulace

Rozmyslíme si, jaký je vlastně konkrétní cíl dané simulace, co chceme žáky naučit, tedy které dovednosti si mají procvičit ve stresujících podmínkách. Na základě těchto cílů (a dostupných zdrojů) volíme konkrétní situaci, účastníky, druh a rozsah zranění a případné další okolnosti, které lze vymyslet ještě před začátkem učebního bloku. Ušetříme tak drahocenný čas samotné výuky a zajistíme plynulost realizovaných činností. Zvolené cíle sledujeme během všech následujících fází, od přípravy až po závěrečný rozbor. V situacích uvedených v příručce už jsou možné cíle navrženy.

Příprava simulace

Nejdříve žáky seznámíme se smyslem simulace, s jejím průběhem a s následujícími pravidly:

• Úkolem žáků je simulovanou mimořádnou událost co nejlépe vyřešit.
• Nestačí jen říkat, co bych dělal, je třeba to udělat.
• Vše, co žáci vidí a slyší, je pravda, pokud jim někdo (učitel nebo dost zkušený figurant) výslovně neřekne, že je to jinak.
• Zranění se mají do situace vžít - představit si, jak by se chovali, kdyby se v podobné situaci opravdu octli.
• Zachránci se v situacích, které se předtím neprobíraly, nelekají (ani bezradně nezastavují s tím, že asi zrovna chyběli) – ať udělají to, co si myslí, že je v daném případě nejlepší.
• Simulace bude probíhat asi 15 minut do doby, dokud ji učitel neukončí ("jako" příjezdem záchranky).
• Stručně jim popíšeme místo a okolnosti, kde se následující mimořádná událost stane (např. školní zahrada, kde se zrovna nacházíme, hypotetická silnice s velkým provozem atp.).

Následně žáky rozdělíme na dvě skupiny: zachránce a zraněné. Dbáme na dostatek zachránců, aby vůbec měli šanci situaci vyřešit. Na dobu přípravy simulace (5–10 minut) je zaměstnáme. Neměli by vidět přípravu simulace, která je čeká.

Příprava raněných (instrukce a maskování):

Skupinku zraněných si odvedeme stranou, sdělíme jim instrukce, vysvětlíme situaci, podle potřeby namaskujeme utržená zranění a naaranžujeme na konkrétním místě. Maskování pomáhá navodit věrnější atmosféru (a zabere často většinu času přípravy). Podrobněji se o něm rozepisuje příslušná příloha metodické příručky.

• Každému popíšeme, co se mu stalo (spadl z kola, uvízl v hořícím domě atd.).
• Popíšeme mu příznaky (bolí tě ruka, nemůžeš s ní hýbat, chce se ti zvracet atd.), nakonec shrneme ještě jednou ty nejdůležitější. Nepojmenujeme přesnou diagnózu (zlomená předloktí, otřes mozku atd.).
• Vysvětlíme mu, jak se jeho stav bude vyvíjet (na které ošetření reaguje zlepšením stavu, na které jeho zhoršením).
• Upozorníme, které informace má sdělit zachránci sám a které má uvést až po cíleném dotazu zachránce.
• Všem připomeneme, že pro kýžený výukový efekt je třeba vše co nejvěrněji zahrát (úpění a nářek doporučujeme vyzkoušet nanečisto předem a případně jít příkladem).

Příprava zachránců (instrukce a materiál):

Skupinku zachránců poté uvedeme do nastávající situace (hořící dům, havarované auto...), sdělíme jim instrukce a rozdáme případný materiál (lékárničku, pokud není zakomponována do prostředí apod.). Neřekneme, co se přesně stalo, to by měli zjistit sami.

• Popíšeme jim, jaké mají prostředky k záchraně (co mají s sebou, veškeré vybavení auta atd.).
• Připomeneme, že pokud chtějí někam telefonovat, řeknou to nahlas (včetně čísla) a budou simulovat rozhovor s učitelem.
• Zdůrazníme vážnost situace, snažíme se navodit přiměřenou atmosféru.

Průběh simulace

Na náš pokyn zachránci zahájí samotnou akci. Dorazí na místo, zjišťují situaci a podnikají potřebné kroky k záchraně zraněných. Samotná simulace trvá 10–15 minut dle vývoje situace (a včasnosti zavolání o pomoc). Mezitím bychom měli plnit následující úkoly:

• Necháváme simulaci volný průběh – zasáhneme pouze v případě, že se žáci budou vzájemně ohrožovat, nebo pokud bude třeba (z logiky věci) ovlivnit chování některého zraněného (např. dlouho neošetřený krvácející ztratí vědomí – a to nejlépe tak, že mu to pošeptáme).
• Sledujeme průběh a popřípadě si zapisujeme informace o chování žáků k následnému shrnutí simulace – podnětů bude opravdu spousta.
• Hrajeme operátora při simulovaných tísňových telefonních hovorech. Ukázky dobře vedených hovorů jsou uvedeny na konci metodické příručky.
• Ukončíme simulaci buď příjezdem záchranky, nebo po uplynutí limitu.
• Jestliže byla přivolána pomoc, simulace končí jejím příjezdem (po 6–15 minutách, dle zvoleného prostředí a obtížnosti). Hrajeme její personál, každého zraněného si jednotlivě převezmeme – necháváme si postupně ukazovat nejvážnější případy a ptáme se na základní informace k jejich stavu). Zranění tím zároveň vystupují ze svých rolí.
• Jinak oznámíme konec simulace po vypršení časového limitu (a při následném shrnutí neopomeneme zjistit, proč ta pomoc nepřijela).

Navíc sledujeme:

• Zajišťování bezpečnosti zachránců (např. použití rukavic atd.).
• Včasné zavolání pomoci.
• Udržování alespoň trochu rozumného pořadí ošetřování raněných.
• Zjišťování okolností události od jejích účastníků.
• Základní plánování (dost místa na stabilizovanou polohu, shlukování raněných pro lepší přehled atp.).
• Práce v týmu – komunikace, rozložení sil (např. střídání u resuscitace).
• Důvěryhodné herecké výkony (abychom mohli vyzdvihnout ty příkladné).
• Zapojení lehce raněných do řešení situace, pokud jsou k užitku.

Reflexe

Po skončení akce je naprosto klíčové se k průběhu simulace vrátit a vše si znovu projít a vyjasnit (všichni zúčastnění se postupně vyjadřují k prováděným činnostem a jejich důsledkům při záchranné akci). Podstatným aspektem reflexe (zpětné vazby) je také uklidnění emocí.

Reflexe zvyšuje výchovný a vzdělávací vliv simulace – bez tohoto zastavení by se výuka OČMU mohla snadno stát jen mělkou zábavou pro žáky. Napoprvé může průběh reflexe působit dost beznadějně, ale stejně jako v případě simulací, i tohle je otázka zkušenosti a cviku.

Bezprostředně po skončení simulace se s žáky posadíme do kroužku v příjemném prostředí bez hluku nebo jiných rušivých podnětů. Vysvětlíme, co se chystá a jaký to má smysl – že by si žáci měli z celé akce odnést poučení (a dobrý pocit, přinejmenším z toho poučení). Stručně stanovíme vhodná pravidla, přiměřená vyspělosti kolektivu (mluví jen jeden, slušně a bez osočování nebo posmívání, kritika je na místě, ovšem konstruktivní, nehodnotí se emoce druhých apod.).

Při reflexi simulace máme neustále na zřeteli její následující cíle:

• Věcný cíl – žáci by si měli upevnit správný postup při záchraně, shodnout se na něm a chápat ho v rámci postupu jak ZÁPOLÍM.
• Žáky pozitivně motivovat k pomoci sobě i druhým v nebezpečných situacích (neměli by se bát udělat první krok k záchraně a alespoň zavolat IZS).
• Žáci by měli odcházet s přesvědčením, že důležitých věcí, které je třeba udělat, je málo, a že jsou jednoduché.
• Prevence (zjistit, jak se dalo události předejít).
• Posílit sebedůvěru žáků.
• Vzbudit v žácích pocit zodpovědnosti.
• Žáci by měli pochopit, že ne každého zraněného zachráníme (někteří lidé umírají), my pouze zvyšujeme jejich šanci na přežití.

Ukázky vhodných otázek a další náměty pro vedení účinné reflexe jsou uvedeny v příručce. Zásady vedení reflexe jsou stejné jako při každé jiné vzdělávací aktivitě. Jen je třeba brát v úvahu, že téma (zranění a umírající lidé) může působit poněkud silněji, než např. obvyklé hry „na rozvoj týmové spolupráce“.