Na brandýském gymnáziu se už stalo tradicí, že v rámci AFS (Mezinárodní programy ČR) každoročně hostí několik zahraničních studentů. Studenti prakticky z celého světa stráví v Čechách jeden školní rok; bydlí u české hostitelské rodiny a navštěvují nejbližší školu podobného typu, jakou studují doma.
Třebaže jsem neměla možnost sledovat průběh studia těchto zahraničních studentů detailně a systematicky, přece jen mi jako češtinářce vrtalo hlavou, jak dlouho např. trvá, než nám cizinec rozumí, co je pro něj snadné a co naopak, po jak dlouhé době pobytu mezi Čechy je schopen aktivně jazyk používat a hlavně – jaké faktory tento proces ovlivňují. Jeho vlastní snaha? Úsilí okolí, jež studenta bezprostředně obklopuje, nebo existuje nějaká ověřená strategie, jak naučit cizince rychle a dobře česky?
Ve školním roce 2011/12 jsem se proto poprvé a spíš ze zvědavosti (nikdy jsem totiž cizince česky neučila) snažila trochu důkladněji a v určitých etapách sledovat nejen pokrok v češtině u tří zahraničních studentek, ale také to, co jejich úspěch, či naopak nezdary během učení ovlivnilo.
Lara přijela ze severu Itálie, používala kromě své rodné italštiny také angličtinu, němčinu a francouzštinu, měla základy latiny. Jak jsem později zjistila, právě její dobré (ve srovnání s našimi studenty výborné) jazykové vybavení jí nejvíce usnadnilo zvládnutí alespoň základů češtiny. Díky tomu, že v určité chvíli mohla využít znalosti toho či jiného jazyka, nebylo pro ni nikterak těžké prolomit počáteční komunikační bariéry.
Navštěvovala převážně hodiny jazyků a matematiky. Instituce, pod jejíž záštitou probíhal studijní pobyt, Laru vybavila pro výuku češtiny učebnicemi, které jí posloužily zvlášť v počátečním období velmi dobře. Vycházím z jejího vlastního hodnocení, kde uvádí především to, že se nejprve sama orientovala v českém gramatickém systému za pomoci přehledných tabulek. Zpočátku prý zvolila jakousi komparativní metodu, jež se jí osvědčila i při učení jiných cizích jazyků; zkrátka porovnávala to, co už zná, s tím, co měla zvládnout v češtině. V této fázi učení jsem jí přímo v hodinách poskytovala jen něco jako metodickou pomoc při výběru vhodných cvičení a posléze jsem cvičení opravovala a hned komentovala, popř. vysvětlila. Musím podotknout, že i tato vcelku minimální činnost v průběhu běžné hodiny českého jazyka, kdy jsem se snažila s Larou na začátku na září domluvit německy či anglicky, a zároveň jsem chtěla se svými českými studenty pracovat v tempu, na jaké jsme zvyklí, pro mě byla poměrně náročná.
Později jsem záměrně používala už jen češtinu, Lara rozuměla a pracovala podle pokynů. V listopadu se dokázala vyjádřit v jednoduchých větách a od ledna už za pomoci slovníku vytvářela souvislé texty, třebaže bylo stále nutné trpělivě opravovat zejména tvary slov a kvantitu hlásek.
Lara mi na konci pobytu potvrdila to, co jsem vnímala jen instinktivně: česky se neučila z učebnic, ale hlavně poslechem („Nestudovala jsem gramatiku dobře, ale poslouchat jsem si zvykla správně konce a časovat sloveso.“). Byla hodně mezi ostatními studenty, snažila se vše komentovat česky a většinou byla iniciativa právě na její straně.
V rodině, u které byla Lara ubytována, komunikovala hlavně s „bratrem“, jak ho sama nazývala, tedy se synem hostitele. Z toho pravděpodobně pramenila její tendence, kterou jsem sledovala od začátku Lařina pobytu až do odjezdu, a to vyjadřovat se o sobě v mužském rodě.
Nejúčinnější metodou učení byla zároveň metoda pro Laru ta nejzábavnější: s „bratrem“ poslouchali písně z české písňové tvorby, on české texty překládal do angličtiny a Lara opět srovnávací metodou přepisovala text do „své “ češtiny. Sama Lara se o tomto zábavném způsobu vyjádřila takto: „To je opravdu dobrý systém.“ Trochu mě překvapilo, že v české rodině, kde by měla dobrou možnost učit se neinstitucionální formou, prakticky nemluvila česky, nýbrž téměř výhradně anglicky. Lara mi to vysvětlila tak, že si hostitelská hodina tímto způsobem upevňuje své znalosti angličtiny.
Na přelomu května a června se Lara zúčastnila zájezdu do jižní Francie. Využila zde své poměrně dobré znalosti francouzštiny, dokonce se v Cannes setkala se svými italskými spolužáky, které už mi dokázala docela obratně (a správně) představit česky. Cestou domů, když jsme v noci míjeli italské město Trento, mi přišla pošeptat: „Pani profesorka, tady můj domov.“
Pouhé tři měsíce strávila na naší škole druhá italská studentka, Irene. Postupovala podobně jako Lara, na samém začátku tedy s učebnicí; protože však byla navíc výtvarně nadaná, vytvářela si sama jakési názorné obrazové slovníky, a dokonce tuto metodu pohotově využívala u tabule, kde bleskurychle nahradila chybějící český výraz výstižnou kresbou. Myslím, že to je výborná metoda, kterou jsem ocenila i jako výtvarnice – Komenský by jistě jásal!
Jen několik vyučovacích hodin jsem měla možnost sledovat japonskou studentku Marinu; byla podle mého názoru nejvíce motivovaná a také nejpilnější. I v jejím případě byla spojovacím článkem – tentokrát mezi češtinou a japonštinou – angličtina. Věnovala učení více času než výše zmiňované Italky; podobně jako ony měla učebnici češtiny, ale postupovala daleko rychleji. V závěru pobytu už mluvila ve velmi jednoduchých, ale gramaticky i syntakticky téměř správně vytvořených větách („česká gramatika je hrozně těžká!“). Český text dokázala přečíst bezchybně, ale tištěný, tvrdila totiž, že psací písmo jsou pro ni jen „klikyháky“, jak je sama označila.
Zejména na začátku studijního pobytu Marině velmi dobře posloužila učebnice Step by step 1, druhý díl téže učebnice už prý tolik nevyužila, zato jí pomáhal slovník iPhone App („nejvíc pomáhal“) a rovněž překladač Google. Pokud se týká praktické konverzace, nejvíce pomohly kamarádky ve škole, a češtinu navíc trénovala během intenzivních soukromých hodin. Oceňovala i pomoc domovské rodiny, zvláště co se týká běžných každodenních konverzačních obratů.
Metodiku výuky jsem byla nucena přizpůsobit praxi, hlavně tomu, že na mé hodiny chodily studentky nepravidelně v rámci svého individuálního rozvrhu. Mým soukromým cílem bylo to, aby studentky rychle a efektivně zvládly největší obtíže plynoucí ze specifických vlastností češtiny.
V oblasti hláskosloví jsem se je snažila upozornit hlavně na významotvorné rozdíly ve výslovnosti některých hlásek a uplatnila jsem systém uspořádání hlásek spíše vzhledem k jejich morfologické platnosti. Zjednodušila jsem pro ně systém pádů, uvědomila jsem si totiž, že frekventované jsou v češtině jen čtyři pády. Při skloňování se mi osvědčila metoda učení tvarů adjektiv se substantivy zároveň. Problematické bylo časování sloves a dobře jsem tušila, že pravděpodobně společně nezdoláme nástrahy slovesného vidu. To se nám opravdu nepodařilo, až na některé pracně naučené vidové dvojice. Kapitola sama pro sebe byl i český slovosled, přízvuk a intonace, tedy to, co souvisí s aktuálním větným členěním.
Snažila jsem se zjistit, zda a jak zahraniční studentky využijí základní znalost češtiny do budoucna. Lara si je jistá, že češtinu využije i doma v Itálii; žije v horách, kam v zimě míří mnoho českých milovníků zimních sportů, a tak uvažuje o brigádě v nějakém hotelu, kde lze její schopnost dorozumět se česky prakticky využít. Japonka Marina mi vyprávěla o festivalu u nich doma, kam každoročně zavítá parta Čechů, s nimiž se teď bude moci dorozumět, popř. jim dělat průvodkyni a překladatelku.“
V mnoha ohledech probíhalo učení spíše poslechem než klasickou vyučovací metodou s učitelem či s učebnicí, a tak se zahraniční studentky vyjadřovaly převážně obecnou češtinou, dokonce poznaly něco ze studentského slangu. Opakovaly vše „doslova“, a tak jsem od nich slýchala třeba roztomilé „nasnou“ (ano, takhle zní uchu cizince naše na shledanou při nedbalé výslovnosti). Z dotazů studentek bylo jasné, že vnímají jakousi dvojí podobu češtiny – spisovnou a nespisovnou –, avšak rozlišit je pro ně bylo prakticky nemožné. Je ovšem samozřejmé, že jsem ve výuce používala důsledně spisovnou formu jazyka.
Co všechno tedy přispělo k získání relativně dobrých základů češtiny i ke spokojenosti s celým studijním programem?
Dalo se očekávat, a tedy nepřekvapí, že zahraniční studentky musely překonávat tradiční nástrahy – již zmíněné časování a skloňování, systém pádů a koncovek, tři gramatické rody, slovesný vid, výslovnost některých hlásek, slovosled atd. V tomto ohledu se toho nedá moc ošidit, a nejlepší výsledky měla tedy studentka, která byla nejpilnější a navštěvovala hodiny češtiny navíc.
Co je však podle mě nejdůležitější? Stručně řečeno – motivace a aktivita studentů, kteří přicházejí studovat na naše školy a prožijí rok studia v úplně odlišném kulturním a společenském prostředí, než na jaké jsou zvyklí. Sebekvalitnější učebnice sama o sobě neznamená nic, pokud studenti ze zahraničí nejsou obklopeni vstřícným a aktivním prostředím a spolužáky, kteří s nimi mluví a prožívají s nimi volný čas i mimo „povinné“ školní hodiny, v jiném prostředí.
Česky se naučí jen ten, kdo opravdu chce!
Školní rok s našimi zahraničními studentkami končil a ony se s námi loučily. Lara odjížděla se slovy: „Jsem si jistý, že se do Brandýs vrátím“ a Japonka Marina mi řekla: „Jsem moc ráda, že vybrala vaši zemi. Kamarádi a učitelé jsou ohromně hodný, i když nemluvím česky dobře. Pokud můžu, já bych chtěla tu zůstat ještě na rok hrozně moc. Všechno bylo super!“
Tak tedy za rok na shledanou?
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.