HUDEBNÍ ČINNOSTI pro předškolní vzdělávání: Nácvik písní

Zpěv a nácvik písní patří v MŠ k nejčastějším hudebním činnostem. Veškerý pěvecký úspěch dětí závisí na učitelce. Její zpěv by měl být pro děti vzorem. Aniž si to mnohdy uvědomujeme, děti po nás spontánně vše opakují, ať v pozitivním či negativním slova smyslu. Zpěv učitelky by měl být intonačně čistý, její tón by měl být tvořen lehce, s měkkým nasazením. Naší pozornosti by neměla uniknout ani správná artikulace a v neposlední řadě podání písně, tedy její přednes a citový výraz.

Nácvik písničky souvisí s udržením pozornosti dětí. Dětskou pozornost můžeme udržet nejen rozličnou motivací, ale i hudebními činnostmi. Jde např. o vhodnou kombinaci zpěvu s nástrojovým doprovodem, střídání zpěvu celého kolektivu s jednotlivci. K udržení dětské pozornosti slouží změna a obohacení činností. Ke zpěvu známé písničky si proto můžeme zatančit, můžeme ji doprovodit hrou na tělo, pochodem či ji zdramatizovat.

V MŠ nacvičujeme písničky tzv. nápodobou (náslechem). Znamená to, že děti se k našemu zpěvu postupně přidávají. Píseň zpíváme několikrát za sebou. Hudebně rozvinutější děti se k nám zpěvu připojí dříve, pomalejší později. Některé písně, respektive jejich rytmicky nebo melodicky obtížnější části, můžeme nacvičit formou hry na ozvěnu. Hudební fráze, kterou po nás děti jako ozvěna opakují, však nesmí být ani dlouhá, aby si ji děti stačily zapamatovat, ani příliš krátká – musí mít svoji logiku. Logika hudební fráze je většinou totožná s obsahovou stránkou písně. Zásadní chybou je učit děti text písničky samostatně, tedy odděleně od její melodie, tak jako říkanku. Text písně totiž dětem napomáhá při zapamatování její melodie. (Výjimkou může být např. místo v písni, které je rytmicky obtížnější. Zde můžeme text nacvičit samostatně, avšak pouze tzv. rytmickou deklamací, kdy rytmus deklamovaného textu odpovídá rytmu melodie písně.)

Při nácviku písničky je pro děti nejdůležitější opora o zpěvní hlas učitelky. Poloha a barva ženského hlasu je blízká poloze i barvě zpěvního hlasu dětí. Proto je zpěv učitelky mnohem důležitější než např. hra melodie písně na jakýkoliv hudební nástroj. Děti vnímají zpěv učitelky lépe a snadněji ho napodobují.
Pro zpěv dětí má velký význam jeho spojení s pohybem. Při zpěvu ukazujeme činnosti, o kterých se v písničce zpívá, nebo píseň doprovázíme různými krokovými variacemi či hrou na tělo (více viz pohyb). Ke zpestření vokálních činností využíváme i jednoduché doprovody hrané na nástroje Orffova instrumentáře (viz instrumentální hra).
K naučeným písním se často vracíme. Jedině tak si děti písničku osvojí, tzv. ji zažijí. Opakování nacvičované písničky se věnujeme ještě týž den, kdy jsme ji děti učili. V dalších dnech zpíváme novou písničku několikrát denně. Nezapomínáme ani na opakování naučené písně v pozdějších obdobích.
Je mnohem užitečnější naučit děti méně písní, ale zato kvalitně, než velké množství písniček pouze povrchně. Čím víc písní umí děti dobře zazpívat, tím snadněji se učí písním novým a složitějším.

Písničky neopomeneme využít v běžném životě MŠ. Neomezujeme se pouze na zpěv při tradičních besídkách, hledáme i jiné možné formy. Zpěvem můžeme udělat radost kuchařce, ředitelce, zazpívat i můžeme i v parku.

Příprava na nácvik písně:

1. Nejprve se věnujeme výběru vhodné písně (viz výběr písně). Řídíme se pěveckými možnostmi dětí, mimo hudební tematikou a ročním obdobím. Píseň vybíráme i s ohledem na další hudební činnosti. Jde např. o návaznost na pohybové činnosti či nástrojový doprovod.
2. Ke zpěvu zvolíme vhodnou tóninu (souvislost s rozsahem písně a se zpěvní polohou dětského kolektivu). V průběhu nácviku tóninu neměníme.
3. Podle rozsahu a obtížnosti písně zvolíme formu nácviku – nápodobou, formou hry na ozvěnu.
4. Předem určíme hudební fráze, místa nádechů.
5. Vybereme rytmicky či intonačně náročnější místo v písni. (Jeho nácviku se věnujeme před vlastním zpěvem samostatně.)
6. Pokud jde o píseň s více slokami, rozhodneme, zda děti naučíme jednu či dvě sloky – závisí na rozsahu a schopnostech dětí (učit více slok v jednom zaměstnání není vhodné).
7. Zjistíme význam neznámých slov.
8. Zvolíme vhodnou motivaci (viz motivace)

Metodický postup při nácviku písně:

Možností práce s písní je celá řada. Vždy však vycházíme z konkrétní písně, její melodiky, rytmu, obsahu a ze skupiny dětí, se kterými písničku nacvičujeme.

1. Vzbuzení zájmu dětí o písničku – (hudební, mimohudební motivace – pomůcky: obrázky, maňásek, pohádka, obdobná píseň, kterou děti znají).
2. Seznámení dětí s písní – kvalitní interpretace písně učitelkou.
3. Rozhovor o písni – vysvětlení nejasných slov, obsahu písně.
4. Nácvik obtížnějších míst v písni.
5. Vlastní nácvik písně – text i melodii nacvičujeme současně.

Při vlastním nácviku dbáme na příjemnou a klidnou atmosféru. Zpěv má dětem přinášet radost a uspokojení.
Před zpěvem udáme počáteční tón písně, u pěvecky zkušenějších dětí zahrajeme předehru. Při nácviku respektujeme pěvecké možnosti dětí. Tempo jejich zpěvu je vždy pomalejší než u dospělého člověka. Vždy zpíváme ve stejné hlasové poloze jako děti. Při zpěvu dodržujeme zásady hlasové výchovy, děti vedeme k přirozenému zpěvu ve střední síle, dbáme na to, aby nekřičely.
Každá písnička má svoji charakteristickou náladu. Věnujeme proto pozornost i provedení písně. S tím souvisí nejen pochopení jejího obsahu, ale i držení těla a zaujetí dětí pro zpěv.
Při nácviku se vyhýbáme jednotvárnosti. Volíme rozličné formy práce, není proto vždy nutné dodržet stejné schéma nácviku písně, které je uvedeno výše.
Nácvik písničky a kultivace zpěvního projevu souvisí i s množstvím dalších hudebních činností, kterým se věnujeme při opakování naučených písní. Pokaždé klademe větší důraz pouze na jednu z činností.

1. správné frázování písně – nádechy
2. správná výslovnost
3. vhodný přednes a výraz zpívané písničky
4. rytmická přesnost
5. spojení zpěvu s pohybovým doprovodem
6. spojení zpěvu s hrou na tělo, s nástrojovým doprovodem

Pohyb a poslech

Předchozí práce s jednotlivými hudebněvyjadřovacími prostředky celkem logicky vyúsťuje k vnímání hudební skladby jako celku. Pohyb a jeho spojení s hudbou je naprosto samozřejmý. Umělecké pohybové vyjádření – počínaje kejklíři a konče baletem, pantomimou, operou, či muzikálem – se bez hudební produkce neobejde. Hudba a pohyb se vzájemně ovlivňují. Hudba působí na člověka především svým rytmem. Rytmus podněcuje k podupávání nohama, pohupování, ťukání prsty apod.
Živá i reprodukovaná hudba vede děti k přirozenému a spontánnímu pohybu, je pro ně inspirací k pohybovým aktivitám. Rozličné hudební žánry probouzejí v dítěti celou škálu pohybů, které by se jinak nemohly rozvinout. Hudba jednoznačně přispívá nejen k pěstování pohybové kultury, ale i k tvořivosti dětí.
V raném věku potřebují děti přímý kontakt s hudbou, nestačí jim pouze sedět a hudbu poslouchat. K opravdovému hudebnímu prožitku potřebují i prožitek pohybový, který jim umožní lépe a rychleji hudbu pochopit.

•  Za zvuku rytmické, pochodové skladby děti pochodují po třídě. Pochodovat mohou jednotlivci, dvojice, či celý zástup – had.
• Když hudba zní, děti se procházejí po třídě. Když hudba přestane hrát,všechny děti zůstanou stát na místě. Jakmile se hudba znovu rozezní, děti v chůzi pokračují.
• Obměna předchozí hry: když přestane hudba hrát, děti vytvoří ze svého těla sochu. Socha zaujme pokaždé jiné postavení.
• Za zvuku hudby chodí děti po kruhu. Jakmile se hudba odmlčí, seběhnou se do jeho středu. Hra pokračuje tehdy, začne-li hudba znovu znít. Chůzi pak vedeme v opačném směru.
• Po poslechu krátké hudební ukázky se děti snaží zaujmout takovou polohu těla, kterou jim hudba připomínala (schoulení do klubíčka, stoj ve výponu, leh s rozpaženýma rukama atd.).
• Za zvuků hudby se děti procházejí po třídě. V duchu si říkají dvě čtyřslabičná slova, např. pampeliška, kopretina. Při vyslovení prvního slova dají paže do jedné polohy, při vyslovení druhého slova pozici rukou změní. Pozice se tak pravidelně střídají. (Možnosti: ruce připažené, předpažené, zapažené, upažené, v bok, v týl, na hlavě, za tělem, na ramenou, nad hlavou, křížené na prsou.)
• Při poslechu hudby se děti pohybují jednotlivě prostorem. Na hudební změnu – např. výšku melodie, tempo hudby – se seběhnou do kroužku. V pohybu pokračují při další hudební změně (místo kroužku mohou děti utvořit řadu či zástup).

Reprodukovaná hudba a hudebně-pohybová výchova mají mnoho společného s tělesnou výchovou. Mnohé cviky jsou totiž za zvuku hudby využívány v rámci rozcviček. V hudební výchově nám jde především o pravidelnou rytmičnost, s jakou jsou cviky prováděny.
K rozcvičce nemusíme vždy užívat hudbu moderní. Zajímavým zpestřením bude určitě cvičení i na tzv. vážnou hudbu.

Cviky, které lze spojit s rytmickou hudební výchovou:

• zvedání ramen nahoru a dolů – obě ramena zvedáme najednou, střídavěnebo jen jedno rameno
•  kroužení rameny, pažemi, zápěstím
• kroužení pažemi s ohnutými lokty – jako když jede vlak
• kroužení rameny a pažemi ohnutými v loktech, prsty jsou na ramenou
• kyvy a kruhy pažemi před tělem, vedle těla, nad hlavou
• úklony těla vlevo, vpravo (ruce v bok)
• přenášení váhy z levé nohy na pravou (lze doprovodit hrou na triangl)
• jízda na kole (lze doprovodit hrou na bubínek)
• krčení a natahování prstů – ruce dáme k sobě, spojíme je zápěstím, prsty rytmicky krčíme a napínáme
• náznak pípání ptáčka – krátké doteky palce s ukazováčkem a prostředníčkem