Nejčastější výchovné problémy žáků ve školní družině a možnosti jejich řešení

Děti vyrůstají v různém sociálním prostředí a jsou ovlivňovány dalšími okolnostmi spojenými s vrozenými dispozicemi. Pokud některá z těchto jmenovaných skutečností selže ve své funkci, může být u dítěte diagnostikován určitý výchovný problém. Tato skutečnost nastává v případě, že někde nastal určitý problém, a ten je potřeba řešit.

Mezi výchovné problémy u dětí mladšího školního věku patří vzdorovitost (dítě se odmítá podřídit buď dospělému nebo jeho pokynu a lpí striktně na svém), neposednost (dítě si dělá, co chce), neposlušnost (dítě neuposlechne pokynů dospělých), různé zlozvyky (kousání nehtů, vlasů, točení si vlasů, apod.), lhaní (vědomé nemluvení pravdy), krádeže (odcizení věci někoho jiného bez jeho souhlasu), projevy agresivity (fyzické napadení druhého nebo rozbíjení věcí) apod. Tyto výchovné problémy je nutné řešit v co nejranějším stadiu. Je důležité dát dítěti najevo, že provedlo něco, co vychovatelka a společnost netolerují. S dítětem by se o daném problému mělo mluvit a dohodnout se s ním na určitých pravidlech. Pokud tato pravidla jedinec poruší, musí se připravit na to, že ponese i následky. Podle mého názoru, by se mezi nejčastější výchovné problémy dětí mladšího školního věku ve školní družině daly zařadit tyto: neposlušnost, lhaní a agresivita.

Neposlušnost

Neposlušné dítě většinou pochází z rodiny, kde se vyskytuje nějaký problém. Tímto problémem může být výchova rodičů, kteří nejsou schopni své dítě zvládnout, nebo syndrom ADHD či sociální postavení rodiny apod. Je nutné být ve výchově takového dítěte důsledný a ukázat mu, že neposlušnost se ve společnosti netoleruje. Dát mu jasná pravidla, podle kterých se bude chovat a která se bude muset snažit dodržovat. Pokud je poruší, bude muset nést i následky. Tato pravidla je dobré sestavit společně s dítětem, kde rozhodující slovo bude mít rodič nebo vychovatelka. Důležitá je spolupráce, jednotnost a důslednost rodičů a vychovatelky.

Dítě by se mělo vést k tomu, aby se samo naučilo dodržovat základní společenské pravidla chování (pozdrav, neskákání do řeči apod.). Pokud se mu to daří, tak ho nesmíme zapomenout chválit a podporovat ho. Pokud ovšem pravidla porušuje, musíme mu dát jasně najevo náš postoj a následně mu vysvětlit, že když dané pravidlo porušilo, tak bude muset nést i následky – trest, pokárání apod.

Lhaní

Dítě předškolního věku v mnoha případech nedokáže rozeznat realitu od své vlastní fantazie. Je nutné ovšem dítě upozornit na to, že nemluví pravdu, a nepodporovat ho v tom nadále. Již dítě předškolního věku by se i přesto mělo naučit, že lhát se nemá. V období mladšího školního věku je důležité ponechat dítěti alespoň kousek své fantazie. Pokud ovšem lhaní nadále přetrvává, je nezbytné tento stav řešit a vyhledat odbornou pomoc.

Je důležité rozeznávat pravou lež od běžné lži (která nikomu „neuškodí“). Pravá lež je uvědomělé lhaní, kdy se dítě chce vyhnout trestu nebo chce někomu ublížit či chce podvádět ve svůj vlastní prospěch. Příčinu můžeme hledat jak v sociální a emoční nezralosti, tak v rodinném zázemí, kde může být lhaní běžné. Je nezbytné dát dítěti jasně najevo nesmiřitelnost se lží. Mělo by se o tom s dítětem mluvit a zároveň se také domluvit na určitých pravidlech, které se musí dítě naučit dodržovat. Dítě by mělo mít pocit, že mu důvěřujeme. Ovšem i přesto by se měly vychovatelky na toto dítě zaměřit a více jej sledovat. Pokud již lhaní přerůstá tolerovanou hranici, je nutné danou situaci probrat společně s rodiči, popř. i s odborníkem. I u tohoto výchovného problému je velice důležitá spolupráce s rodinou.

Projevy agresivity

Agresivita je častější u chlapců, pravděpodobně z důvodu přijímání mužské role. Příčnou agresivity bývá nahromaděná energie, která není následně vhodně uvolněna (např. sportovní aktivitou). Dítě potřebuje tuto energii dostat ze sebe ven, a mnohdy tak volí nejjednodušší způsob, tedy agresivní chování. Dítě útočí, protože se tak brání pocitu úzkosti a strachu a samo neumí ventilovat tuto nahromaděnou energii jinak než útokem.

Podstatná většina dospělých lidí dokáže svou agresivitu korigovat. Stejně jako dospělí, tak i dítě se snaží svou agresivitu kontrolovat, a pokud možno ji udržet ve společensky tolerovaných mezích. „Mnozí z nich se přiklánějí k názoru, že agresivita rozvíjející se právě na základě vrozených instinktů je modelována v průběhu života a že velký vliv na rozvoj agresivního chování mají zejména první roky života dítěte.“ (Lazarová, 1998, s. 24–25). Agresivní chování by se nemělo v žádném případě přehlížet a mělo by se ihned vhodně zakročit. Je velmi důležité neodsuzovat dítě, ale prohřešek, který spáchalo. Trestat by se mělo ihned po incidentu a již se k tomuto více nevracet. Je dobré s dětmi o vzniklých situacích mluvit a pokusit se jim navrhnout, jak by se dala situace vyřešit jinak.

Výchovné problémy se u žáků ve školní družině objevují čím dál častěji. Proto by se měla vychovatelka jim snažit předcházet, a pokud již nastanou, umět je vhodně a efektivně řešit.

Řešení výchovných problémů ve školní družině

Všeobecně lze říci, že při řešení popsaných obtíží je vhodné nejdříve zjistit jejich příčinu, následně stanovit způsob nápravy a v neposlední řadě důsledně lpět na závěrech. Příčiny mohou být podle B. Hájka (2007, s. 16) dvě:

• vnější – rozumí se tím charakter dítěte, převážně se jedná o jeho temperament, emoční ladění, zda je dítě spíše extrovert či introvert, jeho odolnost v zátěžových situacích, jaké má schopnosti, jak dítě vnímá samo sebe a aktuální stav jeho organismu
• vnitřní – rozumí se tím rodinné zázemí dítěte (ať už dlouhodobé či krátkodobé), sociální vztahy ve třídě (jeho postavení mezi spolužáky), dále pak přístup učitelů k jeho osobě a v neposlední řadě jeho režim dne

Tyto příčiny se ve většině případů doplňují. Vychovatelka by měla k dítěti přistupovat objektivně a pokusit se zbavit tzv. „nálepkování“ neboli „škatulkování“. Jedná se o předčasné odsouzení dítěte, aniž by se ještě toto dítě stihlo jakkoliv projevit. Většinou je vychovatelka v kontaktu s ostatními vychovatelkami a učitelkami, se kterými si o dětech povídají. Pro jednu vychovatelku může být ono dítě „oříškem“, ale druhá vychovatelka v něm může objevit např. velice nadané dítě. Vychovatelka by měla být proto vnímavá a snažit se proniknout k dětem, aby pochopila, proč dítě reaguje na daný impulz právě takovým způsobem. Asi nejdůležitějším předpokladem by měla být u vychovatelky trpělivost a hlavně víra v možnost zlepšení u každého dítěte. Velice důležité je také neodsoudit dítě za prohřešek, který spáchalo, ale odsoudit onen prohřešek.

Pokud dítě poruší stanovená pravidla chování, musí očekávat, nejen ve školní družině, nějaký trest. Trestem se většinou rozumí, že se dítěti odeberou určité výsady, popř. se mu uloží speciální úkol. Trest se ukládá proto, aby si dítě uvědomilo, že to, co udělalo, bylo nesprávné, a aby příště již takové věci nedělalo. Dítě by se mělo trestat za čin, který provedlo, a neodsuzovat dítě jako takové. Mezi nejčastější druhy trestu patří:

• slovní pokárání – děti chtějí být autoritou chváleny, ne kárány, pokud je dítě slovně pokáráno, má tendenci se příště takové situaci vyhnout, aby se již neopakovala, nastalá situace je dětem krajně nepříjemná
• informovat rodiče neposlušného dítěte – tato varianta je pro děti velice nepříjemná, snaží se tedy za každou cenu o to, aby se rodiče o jejich nevhodném chování nedozvěděli
• „zákon přirozených následků“ – jedná se o nejlepší způsob trestu, dítě díky němu samo pochopí, co se stane, když udělá něco špatně, v běžné praxi ve školní družině je tato sankce ve většině případů prakticky nepoužitelná, a to z důvodu omezení časem a velkého počtu dětí

Dítě by mělo být potrestáno ihned po prohřešku, což vede k nejefektivnějšímu napravení. Nevhodné chování by se nemělo nikdy přehlížet.

Velice důležitá je pro dítě také odměna (pochvala, získání důvěry a sympatií, zlepšení pozice ve skupině apod.). Pokud vidíme, že dítě má snahu danou situaci řešit jiným způsobem, než jakým bylo zvyklé (nesprávným a společensky nežádoucím chováním) a za jaké jsme je trestali, je nezbytné dítě odměnit třeba jen pochvalou. Dítěti tak dáváme jasně najevo, že si všímáme změny k lepšímu v jeho chování. Stejně jako pro nás dospělé je i pro dítě větší motivací pochvala a odměna než kárání a výčitky. Pro dítě může být ona pochvala hnacím motorem pro změnu v chování.

Vychovatelka by v žádném případě neměla opomíjet chválit a odměňovat i sebemenší zlepšení dítěte. Pro předcházení nevhodného chování je dobré si dopředu stanovit pravidla, podle kterých by se děti měly řídit. „Většina badatelů se shoduje v jednom: výchova založená spíše na odměnách je efektivnější než výchova užívající převážně trestů“ (Čáp, 1993, s. 315).

Školní družina prošla dlouhým vývojem a řadou změn. Dítě mladšího školního věku v ní tráví podstatnou část svého volného času. Stala se tak nedílnou součástí života většiny dětí I. stupně základní školy. Školní družina by se měla řídit jasně stanovenými pravidly či řády a vychovatelky v ní by měly mít odborné vzdělání.

Ve školní družině si děti nejen hrají, ale osvojují si různé role, zkouší různé činnosti a situace. Děti se ocitají v různých skupinách, což ovlivňuje nejen jejich výkony, ale i chování. U stále většího počtu dětí je možné definovat celou řadu výchovných problémů, které by měla zkušená vychovatelka umět rozpoznat a vhodnou metodou se snažit napravovat. Velice důležitá je rovněž spolupráce vychovatelky s třídní učitelkou žáků a rodiči. Je nutné, aby všechny zmíněné strany byly důsledné a jednotné při řešení výchovných problémů. Při své činnosti ve školní družině, stejně jako ve škole, se musí děti naučit dodržovat daná pravidla chování.

Tento text je součástí Bakalářské diplomové práce KUCHARIČOVÁ, P. Chování dětí ve školní družině: tvorba a dodržování pravidel chování, Brno: Masarykova univerzita – Filozofická fakulta, 2008.