„Každý starý člověk, který zemře, je jako knihovna, která shoří.“
Amadou Hampate Ba
Když se řekne historie, většina lidí si představí tlusté knihy, stohy dokumentů v archivech, případně hrady a zámky. Ve skutečnosti je historie všude kolem nás, v našich vlastních rodinách a komunitách, v živých vzpomínkách a zkušenostech starých lidí. Stačí se jich pouze zeptat a oni nám budou vyprávět tolik příběhů, že bychom jimi naplnili celé knihovny. Takovým vyprávěním říkají historikové orální historie (oral history).
Každý člověk může vyprávět jedinečný příběh svého života. Někteří lidé prožili během svých životů důležité události „velkých dějin“, například druhou světovou válku, někteří nikoli. Bez ohledu na to však máme všichni zajímavé zážitky, o které se můžeme podělit.
Navíc, historické dokumenty a knihy nám nemohou říci o minulosti vše. Často se totiž soustřeďují na důležité osobnosti a velké události a mají tendenci zapomínat na obyčejné lidi, kteří žijí své každodenní životy. Také často zapomínají na lidi na okraji společnosti – národnostní menšiny, invalidy nebo nezaměstnané. Jejich hlasy a příběhy v těchto knihách často nezazní.[1]
Pozn. Pracovní materiál č. 1 (tabulku) najdete v příloze.
Co si lidé pamatují? Každý z nás časem zapomíná, každý si pamatujeme něco jiného a nějak jinak. Vzpomínky jedněch jsou přesnější než druhých a z důvodů, které nám nejsou zcela jasné, si lidé často lépe pamatují své mládí, než pozdější události. Všechny vzpomínky jsou směsí faktů a názorů. Obojí je důležité. Způsob, jakým lidé rozumí historických událostem a jak na ně vzpomínají, je sám o sobě historicky velmi důležitý. Když děláme rozhovor s pamětníkem, je důležité ujistit ho, že nás zajímá právě jeho pohled na minulé události, jeho historická zkušenost, že stojíme o to slyšet a zaznamenat jeho příběh.
Dříve než budete s někým dělat rozhovor, je dobré se teoreticky připravit. Měli byste o tématu, období nebo problému, o kterém bude pamětník mluvit, něco vědět. Prostudujte literaturu, internetové stránky, novinové články apod. Pomůže vám to klást doplňující otázky a lépe chápat někdy poněkud nesourodé vzpomínky pamětníků.
Je dobré mít v zásobě několik otázek, používejte je však opatrně. Např. v případě, že budete chtít pamětníka vrátit, pokud příliš odbočí od tématu, případně pokud vás bude zajímat něco konkrétního. Neměli byste však rozhovor příliš řídit. Pamětníkovi to nemusí být příjemné a navíc nejcennější informace jsou často neočekávané, překvapivé a vynoří se samovolně. Dopřejte pamětníkovi dostatek času a dovolte mu, aby vám sdělil, co on pokládá za důležité. Na druhou stranu jste to vy, kdo dělá rozhovor, nenechte pamětníka zcela opustit téma nebo rozhovor řídit tam, kam vy nechcete.
Používejte jednoduché a srozumitelné otázky. Nevkládejte do otázek odpovědi, nepodsouvejte své názory a očekávání. „Jaké bylo Vaše dětství?“ je lepší otázka než „Asi jste měl těžké dětství, že?“
Budete také potřebovat otázky, kterými si ujasníte, ve které části příběhu právě pamětník je. Například „Dokázala byste si vzpomenout, ve kterém roce k tomu došlo?“
Také se vám hodí otevřené otázky, ve kterých se budete zajímat o pocity, hodnocení a názory pamětníka. Například „Jak jste se při tom cítil?“.
Nepřerušujte pamětníka necitlivě. Neklaďte příliš mnoho otázek. Vaším záměrem je nechat ho mluvit, případně ho k tomu povzbudit. Pozorně poslouchejte a udržujte oční kontakt, občas přitakejte, přikývněte. Buďte uvolnění, nespěchejte. V žádném případě se nepouštějte do sporu! Cílem rozhovoru není polemika s pamětníkem, jeho poučování a přesvědčování.
Na druhou stranu nemějte strach klást doplňující otázky. Pokuste se šikovně odkrýt motivy jednání pamětníka v zajímavých životních situacích. Někdy může být šikovné zeptat se na zdánlivě bezvýznamné věci, které mohou vyvolat další vzpomínky, například: „Vzpomínáte si, co jste dělal 15. března 1939?“ „Vybavujete si – z té či oné situace – nějaké zvuky či vůně?“ Atd. Pokud bude pamětník trpět předsudky, můžete se jemně pokusit je odkrýt, je to ale obtížný úkol, jakmile vycítíte, že by mohlo dojít ke konfliktu, ustupte. Například: „Nemohla jste v té chvíli něco udělat?“ je lepší méně nebezpečná otázka, než „Proč jste něco neudělala?“.
Pamatujte, že jste pamětníkovým hostem a pokud je starý, jste možná první lidé, se kterými o svých vzpomínkách po dlouhé době mluví. Bude jistě zpočátku nervózní a nejistý, proto buďte laskaví a trpěliví. Pro dobrý rozhovor je třeba, aby mezi pamětníkem a dotazovatelem panovala důvěra a abyste pamětníkovi vysvětlili, proč jeho příběh nahráváte a jak nahrávku budete používat.
Když rozhovor skončí, poděkujte, ujistěte pamětníka, že to pro vás bylo zajímavé setkání. Možná bude pamětník chtít dozvědět se něco o vás. Je slušností odpovědět, i on vám o sobě hodně řekl. Pokud ze setkání s pamětníkem má vzniknout nějaký výstup (nahrávka, referát, rozhovor do školního časopisu apod.), sdělte mu, jak a k čemu výstupy použijete. Ujistěte ho, že pokud bude mít zájem, svou práci mu poskytnete.[2]
V posledních letech učitelé dějepisu a společenských věd stále častěji využívají ve školní výuce vzpomínky pamětníků. Do školy jsou zváni pamětníci druhé světové války nebo politických procesů 50. let dvacátého století apod. Tato metodika se zabývá jedním z možných způsobů, jak zapojit žáky do přípravy takového setkání:
Josef Novák se narodil v roce 1920 v Chrudimi. Jeho otec zde provozoval malý obchod s drogerií. Josef studoval obchodní akademii a poté nastoupil do obchodu svého otce.
Za druhé světové války se otec i syn zapojili do odboje proti okupantům. Celá rodina válku přežila. V roce 1952 přišla rodina o obchod. V roce 1969 Josef emigroval a do roku 1991 žil v Rakousku. Nyní žije částečně v Chrudimi a v rakouském Grazu.
Vyzvěte žáky, aby využili mini-medailonu pamětníka a do levého sloupce tabulky zapsali co nejvíce událostí z jeho života. Ať také počítají a domýšlejí: Kdy chodil pamětník do základní školy? Kdy byl plnoletý? Kdy mu bylo 30, 40, 50…?
Nyní je vyzvěte, aby využili své paměti, svých poznámek, učebnic a jiných zdrojů informací a do pravého sloupce tabulky zapsali události tzv. „velkých dějin“. Nemusí jít pouze o notoricky známé události jako je druhá světová válka, byť ty by tam neměly chybět.
Až budou tabulky zaplněné událostmi, žáci by měli zformulovat několik tvrzení typu: „Když vypukla druhá světová válka, panu Josefu Novákovi bylo devatenáct let.“ Tato tvrzení mohou žáci napsat na tabuli nebo flipchart.
Dále ať zformulují vhodnou žádost o návrat k tématu, neboť pamětníci někdy příliš odbočí nebo se nechají unést a začnou moralizovat a kritizovat současnost apod.
[1] Making Oral History, (Úvodní článek webu 20th Century VOX na vzdělávacím portálu BBC Education, http://www.bbc.co.uk/education/20cvox, [2. 8. 2008]. Upraveno, kráceno.
[2] Making Oral History, (Úvodní článek webu 20th Century VOX na vzdělávacím portálu BBC Education, http://www.bbc.co.uk/education/20cvox, [2. 8. 2008]. Upraveno, kráceno.
Materiál vznikl v rámci projektu Židovského muzea v Praze v partnerství s Institutem Terezínské iniciativy s názvem Naši nebo cizí?
 |
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Naši nebo cizí?.
Ostatní články seriálu:
Článek je zařazen v těchto kolekcích:
