Dan chodil do třetí třídy. Byl to tichý kluk, který měl rád zvířata, bavilo ho kreslení a nadšeně hrál nohejbal. Ale jednoho dne Dan tátovi k jeho úžasu sdělil, že už nechce chodit do školy. Schválně si nechal ujet školní autobus a táta ho musel do školy odvézt. Druhý den i ten další to probíhalo stejně. Dan nedokázal tátovi vysvětlit, proč nechce chodit do školy. Tvrdil jenom, že tam nechce být. Jeho třídní učitelka říkala, že se nestalo nic neobvyklého. Dan má prý hodně kamarádů a ve škole si vede dobře. Trochu se potýká s pravopisem a psaním, ale paní učitelce to starosti nedělalo. Danův táta si promluvil s ostatními učiteli, kteří Dana znali. Jeden z nich navrhl, že Dan by měl možná projít vyšetřením na poruchy učení. Jeho táta usoudil, že je to dobrý nápad. V testech vyšlo najevo, že Dan má specifickou poruchu psaní. Dan se rozplakal, když mu to psycholožka s tátou sdělili. Nechtěl, aby někdo věděl, jak obtížné pro něj psaní je. Ale když začal ve škole dostávat zvláštní pomoc, hodně se v psaní zlepšil. A protože měl možnost promluvit si o svých problémech s lidmi, kteří to chápali, začal se cítit lépe. Sice se mu vůbec nelíbilo, že má SPU, ale už věděl, jak si opatřit pomoc, kterou potřebuje. A přestal školu tolik nesnášet.
Proč děti s SPU mívají tyto pocity
Hodně dětí s SPU je ve škole nešťastných. Připadá jim, že se neučí dost rychle a dobře. Některým dělá potíže vycházet se spolužáky nebo s učiteli. Anebo prostě nevydrží klidně sedět. Ostatní děti se jim posmívají kvůli tomu, co dělají a říkají. Pak se děti s SPU cítí smutné, ukřivděné a mají vztek.
Přečti si, co říkají tyhle děti s SPU:
„Vadí mi, že mám SPU. Rozčiluje mě to. Nelíbí se mi, jak mluvím.“ Jan, 11 let
„Děti se mi posmívají, protože neumím sčítat čísla. Každý den ve škole brečím.“ Renata, 10 let
Spolužáci se ke mně chovají hnusně. Nadávají mi do blbců. Bratři se mi pořád posmívají kvůli tomu, jak mluvím. Hrozně mě štve, že mám problém. Nelíbí se mi to. Chtěla bych být jako ostatní.“
Radka, 11 let
Když jsou děti smutné, ublížené a naštvané, někdy říkají, že nechtějí chodit do školy. Nebo se „schválně“ snaží onemocnět. Některé děti se zlobí na rodiče, učitele, sourozence či spolužáky. Jiné začnou zlobit, jsou samý malér nebo se úplně přestanou ve škole snažit. Někdy mají pocit, že nikdo nechápe, co se děje, a nikoho to nezajímá. Ostatní děti, učitelé a rodiče ničemu nerozumějí.
Děti s SPU často ani nevědí, proč se pořád cítí smutné, ukřivděné a naštvané. Učitelé nebo rodiče se ptají: „Proč jsi hodil tou učebnicí?“ Dítě s SPU odpoví: „Já nevím.“ A mluví pravdu. Pro děti je někdy těžké vysvětlit, proč se cítí tak, jak se cítí. Když se děti se svými pocity smutku, křivdy a vzteku nemůžou nikomu svěřit, ty pocity se v nich hromadí. (To platí pro všechny lidi, nejen pro děti.) A tak jsou děti dál smutné, ukřivděné a naštvané. Je pro ně těžké opravdu se bavit. Je pro ně obtížné soustředit se na školní práci. Je pro ně těžké myslet na něco jiného než na svoje pocity. Takovému stavu říkáme deprese.
Deprese znamená „cítit se smutně pořád“.
Šest způsobů, jak si zlepšit náladu
Máš někdy pocit, že podléháš depresi? Tady je šest věcí, které můžeš udělat pro zlepšení nálady.
1. Zkus pár cvičení „Mám se rád“. Když posiluješ paže, svaly na nich ti zesílí. Když procvičuješ tu část mozku, která říká: „Mám se rád“, taky bude silnější. Tady je několik cvičení, která můžeš vyzkoušet.
Ráno
Podívej se do zrcadla a zkus přijít na pět věcí, které se ti na sobě zamlouvají. Řekni každou z nich nahlas: „Líbí se mi moje ____________________.“
Najdi pět věcí, o kterých si myslíš, že by se měly zlepšit. Taky je řekni nahlas.
Večer
Podívej se do zrcadla a řekni si, jak se ti ten den dařilo. Řekni: „Dneska se mi daleko víc povedlo __________________.“
Trénuj tahle cvičení každé ráno a večer, dokud se nezačneš cítit líp. Jestli zjistíš, že ti pomáhají, můžeš je dělat i dál.
2. Nakresli si svoje pocity. Pokud ti dělá potíže mluvit o tom, jak se cítíš, zkus kreslit obrázky, které vyjadřují tvoje pocity. Pro hodně dětí s SPU je to snazší než mluvení. Obrázky pak můžeš ukázat některému z rodičů nebo jinému dospělému, kterému důvěřuješ.
3. Popovídej si s terapeutem.
Terapeut je „někdo, kdo lidem pomáhá tím, že je vyslechne a poradí jim“.
Hodně škol má výchovné poradce či školní psychology, kteří jsou vyškolení k tomu, aby pomáhali dětem v depresi. Nebo můžete s rodiči najít specializovaného terapeuta, který má ordinaci blízko tvého bydliště.
Svěř se rodičům s tím, že by ti možná pomohlo poradit se s odborníkem. Tvoji učitelé nebo ředitel školy by mohli někoho doporučit. Anebo můžeš o radu, kam se obrátit, požádat svého lékaře. I když nevíš jistě, co a jak říkat, terapeuti často dokážou děti rozmluvit. Většinou je třeba navštívit terapeuta několikrát, než se začneš cítit líp.
4. Vytvoř o sobě knihu. Můžeš knihu o sobě napsat. Nebo ji můžeš nakreslit. Anebo můžeš vytvořit knihu, kde bude text i obrázky.
Tvoje kniha může obsahovat následující části:
- věci, které se mi na mně nejvíc líbí;
- věci, které si na sobě přeju změnit;
- věci, které mi dělají radost;
- věci, které ve mně vyvolávají pocity smutku, křivdy nebo hněvu;
- kde se vidím za deset let.
5. Ber život jeden den po druhém. Máš někdy pocit, že škola NIKDY neskončí? Děláš si starosti s tím, jaké to bude na střední? Přemýšlíš někdy o tom, jestli dokážeš v budoucnu vést nezávislý život? Strachovat se o budoucnost ničemu nepomáhá. Zkus tyhle obavy hodit za hlavu. Místo toho si každé ráno slib, že se budeš snažit se všech sil DNESKA.
6. Neztrácej trpělivost. Když tě něco rozruší a máš chuť se na všechno vykašlat, pomysli na tohle: Je hodně lidí s SPU, kteří to v životě nevzdali. (Vzpomínáš na seznam osobností, které to nevzdaly?) Uvědom si, že do školy nebudeš chodit celý život. Uvědom si, že většině tvých učitelů na tobě záleží a chtějí, aby se ti učení dařilo. Většina rodičů taky miluje svoje děti a chce jim pomáhat. Ale nejvíc ze všeho měj na paměti vlastní jedinečnost. Nikdo jiný není úplně stejný jako ty. Podívej se do svého nitra a najdi tam všechny ty dobré věci. Neber se moc vážně. Nauč se smát se i sobě. A neztrácej trpělivost!