Astrologie je nauka s hlubokými historickými kořeny sahajícími do doby několika tisíciletí před naším letopočtem, zvláště k "mudrcům od východu" v krajinách na jihovýchodním pobřeží Středozemního moře (zejména k Babyloňanům, Chaldejcům, Sumerům, Egypťanům i Židům). Astrologie však kvetla i v antice, kdy získala jistý filosofický podklad, ale už tehdy se zřetelně vynořovaly pochybnosti o jejím smyslu. Proti astrologii ostře vystupovali velcí křesťanští myslitelé sv. Augustin i sv. Tomáš Akvinský. Rozhodující úder jí zasadili průkopníci moderního vědeckého myšlení v 17. stol. v čele s astronomem a matematikem Janem Keplerem (1571 - 1630).
Proto je poněkud překvapující, že ještě na počátku XXI. stol. má astrologie své zastánce nejenom v málo znalé části laické veřejnosti, leč i mezi některými filozofy, ba i přírodovědci nebo techniky (u nás např. Prof. RNDr. et PhDr. Z. Neubauer, CSc.; Doc. Ing. A. Baudyš, CSc.; RNDr. Milan Špůrek, CSc.). Přitom je zcela zřejmé, že obhajoba údajného fungování astrologie je přímým popřením zásad kritického vědeckého myšlení, které se tak výborně osvědčuje při rozvoji moderní přírodovědy právě od zmíněného 17. stol. Zasvěcený rozbor slabin a blamáží astrologie podali v minulých letech v češtině Prof. RNDr. V. Vanýsek a Ing. M. Grün.
Zkušenosti z debat se zastánci astrologie ukazují, že je téměř nemožné přesněji vymezit, co vlastně dnešní astrologie je. Pochopitelně i její akademičtí zastánci se víceméně snaží distancovat od zcela pokleslé bulvární astrologie, která naplňuje stránky mnoha novin a časopisů, ale i komerční elektronická média, případně vede k takovým úletům, jako je pověstná pražská Astrologická apatyka Emila Havelky. Není jistě náhodou, že za propagaci bulvární astrologie udělil Klub českých skeptiků v posledních šesti letech plnou pětinu Bludných balvanů Sisyfa jednotlivcům, redakcím novin a časopisů i elektronickým médiím.
Nicméně ani akademičtí pěstitelé astrologie nedokáží objasnit, čím se vlastně "solidní" astrologie od té bulvární odlišuje; pouze tvrdošíjně opakují, že si osobně ověřili, že astrologie funguje.
Obecně lze snad vymezit základní astrologické tvrzení tak, že z okamžitého úhlového rozestavení význačných astronomických objektů (Slunce, Měsíce, planet) vůči horizontálním souřadnicím na daném místě na povrchu Země lze předpovědět např. osud člověka, jenž se v tom okamžiku na daném místě narodil (horoskop-radix), případně že podobně lze předvídat i osudy států, lodí, letadel atd., což by v dnešní době teroristických a jiných hrozeb mohlo mít velký praktický význam. Proti tomuto tvrzení lze vznést nesmírné množství závažných námitek, z nichž alespoň tři chci nyní podrobněji rozvést.
Soudobí astrologové se rádi odvolávají na zmíněné dávnověké zkušenosti svých předchůdců uložené do hermetických astrologických spisů. Starověká astrologie však nutně narážela na dva problémy: nepřesnost v měření času a nepřesnost v měření úhlových poloh. Chyby v určení času pomocí slunečních či vodních hodin dosahovaly desítek minut za den a chyby v určení úhlové polohy hvězd či planet na obloze asi 1 úhlový stupeň. Při těchto nepřesnostech nelze objasnit paradox dvojčat, která se obvykle narodí v několikaminutových intervalech, takže mají v rámci zmíněné nepřesnosti nutně týž horoskop, a přesto v naprosté většině případů zcela odlišné osudy.
Další problém spočívá v tom, že starověká astrologie mohla v principu počítat pouze s pěti planetami viditelnými očima, kdežto pokrok astronomie od 18. stol. přidal další čtyři planety, které proto nemohly být součástí oné historické zkušenosti.
Konečně pak starověcí astrologové netušili, že zemská rotační osa opisuje precesní kružnici v periodě přibližně 260 století. Jelikož zvěrokruh je rozdělen na 12 znamení, přibližně za 22 století se rozejde poloha souhvězdí zvířetníku a astrologického znamení o jeden úsek. Jelikož astrologie je mnohem starší než počátek křesťanského letopočtu, činí tento posuv v současnosti už téměř dva úseky (tzv. jarní bod, který v dobách počátků astrologie spadal do souhvězdí Berana, byl v křesťanské éře v souhvězdí Ryb a brzy přejde do souhvězdí Vodnáře; věk Vodnáře je ostatně známou rekvizitou hnutí New Age). Není jasné, jak tedy mohou astrologické poučky odvozené pro polohy planet v tehdejších souhvězdích platit i pro současnost, kdy se planety v téže konfiguraci vyskytují v úplně jiných souhvězdích.
Pro ilustraci uvádím, že když současný astrolog napíše, že Slunce se nachází ve znamení Střelce (22. 11. - 21. 12. běžného roku), ve skutečnosti se Slunce mezi 22. a 29. 11. promítá do souhvězdí Štíra, od 29. 11. do 17. 12. do souhvězdí Hadonoše (které astrologové vůbec mezi souhvězdí zvířetníku nepočítají!), a teprve od 17. do 21. prosince je v onom Střelci! V r. 2002 se k tomu přidala ještě další komplikace, když Saturn vstoupil 31. srpna do souhvězdí Orionu (rovněž nepatřícího mezi zvířetníková souhvězdí) a setrval tam až do 21. listopadu.
Připusťme na chvíli, že starověcí astrologové zjistili ze zkušenosti, že navzdory všemu určité postavení planet opravdu jednoznačně ovlivnilo osudy konkrétních lidí, a tudíž opakování téže polohy by mohlo případně vést k téže předpovědi pro osudy dnešních lidí. Moderní výpočty na výkonných superpočítačích však prokázaly, že v rámci zmíněné starověké přesnosti poloh planet se tatáž konfigurace může znovu vyskytnout v průměru teprve za deset tisíc trilionů let (10^22 let), což je doba nesrovnatelně delší než stáří vesmíru řádu 10 miliard roků (10^10 let) resp. doba trvání sluneční soustavy. Jinými slovy, každá poloha planet, Slunce a Měsíce pro daný okamžik je nová, a nelze proto při výkladu horoskopu použít jakoukoliv předešlou zkušenost.
Fyzikální zkušenost učí, že jakékoli silové působení mezi tělesy klesá se vzdáleností. Gravitace i elektrická síla dokonce s druhou mocninou vzdáleností a tzv. slapové síly (např. příliv a odliv na moři vlivem Měsíce či Slunce) dokonce s třetí mocninou vzdálenosti, čili tato závislost je ve všech případech velmi výrazná. Starověká astrologie mlčky předpokládala geocentrismus v tom smyslu, že veškerá kosmická tělesa se otáčejí kolem Země po ideálních kružnicích, tj. že jejich vzdálenost od Země je neměnná, a proto lze při výkladu horoskopu tento faktor bez následků zanedbat. Dnes však víme, že situace je naprosto odlišná; ve sluneční soustavě platí heliocentrismus, přičemž dráhy planet jsou více či méně výstředné elipsy, v jejichž jednom ohnisku se nachází Slunce (přesněji těžiště sluneční soustavy, ale to je zanedbatelný rozdíl).
To znamená, že vzdálenosti planet (zejména Merkuru, Venuše a Marsu) od Země se během doby mění ve značných mezích (např. u Marsu od 56 do 400 milionů km, čili v poměru 1:7,14, tj. gravitační působení kolísá v poměru 1:51!), očekávali bychom, že to astrologové vezmou v úvahu. Každý astrolog však takovou námitku důrazně odmítá, protože tvrdí, že ono tajemné astrologické "působení" vůbec nezávisí na vzdálenosti planety od Země, nýbrž pouze na již zmiňovaných úhlových roztečích mezi příslušnými astrologickými tělesy. To jsou ty proslulé trigony, kvadratury, domy, aspekty, "vědra" a další zvýrazněné stupně ekliptiky, které astrologové s pozoruhodnou umíněností počítají a jimiž pak argumentují ve svých předpovědích.
Jakkoli je to z fyzikálního hlediska absurdní, připusťme na chvíli, že tento nedokázaný astrologický předpoklad o nezávislosti "působení" na okamžité vzdálenosti planety od Země platí. Pak se lze ovšem ptát, proč mezi planety astrologové nezařazují taková tělesa, jako tři největší družice Jupiteru Ganymed, Kallisto a Io, které jsou vesměs větší než náš Měsíc, což platí též pro Titan u Saturnu, Titanii a Oberon u Uranu a Triton u Neptunu. Mimochodem, všechny tyto družice jsou podstatně větší než planeta Pluto, jež je naopak o polovinu menší než Měsíc (astrologická Luna).
Ještě větší komplikaci však astrologii způsobil nedávný pokrok astronomie, když se podařilo v r. 1995 objevit první extrasolární planetu u hvězdy slunečního typu 51 Pegasi. Hmotnost této tzv. exoplanety je dokonce vyšší než hmotnost Jupiteru. V tuto chvíli známe již na 125 exoplanet o hmotnostech až několikanásobku hmotnosti Jupiteru a minimálně alespoň 2/3 hmotnosti Saturnu - a na tyto objevy astrologie vůbec nezareagovala! Jak lze potom věřit horoskopům založeným na sledování pouhých 9 planet s relativně nízkými hmotnostmi? Znovu připomínám, že dle základní astrologické teze na vzdálenosti "planet" od Země prý vůbec nezáleží, takže není žádný důvod, proč bychom měli upřednostňovat pouze planety naší sluneční soustavy.
Je přitom zřejmé, že astronomové zatím objevili pouze pověstnou špičku ledovce - je jisté, že v Mléčné dráze (a to je pořád relativně blízké kosmické okolí Země!) se ve skutečnosti nacházejí miliardy planet, které by podle astrologických zásad měly rozhodující měrou ovlivňovat vše, co se děje na Zemi. Astrologie je zkrátka už téměř čtyři století mrtvá a úsilí jejích příznivců o jakousi postmoderní resuscitaci je marné a popravdě poněkud směšné.
AKVINSKÝ, T.: Jsou nebeská tělesa příčinou lidských skutků? Universum 10/1993, str. 47.
GRÜN, M.: Je astrologie věda? Horizont, Praha 1990.
GRYGAR, J.: Soumrak astrologie? Zpravodaj Sisyfos 9 (2003), č. 2 - 3, str. 1.
JELÍNEK, O.: Středověký vědec a filozof o astrologii. Universum 10/1993, str. 44.
VANÝSEK, V.: Co nám může říci astrologie? In: Věda kontra iracionalita (vyd. J. Heřt a L. Pekárek);
Academia, Praha (1998), str. 9 - 35.
Vyšlo v časopise DINGIR 7 (2004), č. 3.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.