Sluch nás spojuje se světem. Jeho prostřednictvím svět prožíváme, prociťujeme, nasloucháme mu, komunikujeme s ním. Zprostředkovává nám komunikaci s ostatními lidmi a tím umožňuje navazovat vztahy, poskytuje nám zprávy o okolním dění, varuje nás před nebezpečím, podporuje orientaci v prostoru a je zodpovědný za naši rovnováhu. Sluchově postižený jedinec, v našem případě dítě, je svým postižením omezován v různém rozsahu a komunikační bariérou oddělován, což může mít za následek potíže v sociální i psychické oblasti. Z tohoto důvodu je potřeba sluchově postiženým členům společnosti vytvořit optimální životní podmínky, díky kterým nebudou pociťovat izolaci a umožní jim co nejlépe vstupovat do života.
Zařazování postižených dětí a jejich integrace do kolektivu běžného školského zařízení je žádoucí, neboť umožňuje nejpřirozenější způsob začlenění postižených jedinců do společnosti. Zvláště integrace postiženého dítěte předškolního věku do mateřské školy je vhodná, neboť dítě zatím neplní školní povinnosti a kolektiv dětí jej v tomto věku dokáže přijmout bez předsudků. Zařazování postižených dětí do běžných vzdělávacích zařízení je upravováno řadou zákonů, prováděcích právních předpisů a vyhlášek, vymezujících pravidla a podmínky vzdělávání na všech vzdělávacích stupních školské soustavy.
Úkoly a cíle vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami jsou vymezeny Rámcovým vzdělávacím programem pro předškolní vzdělávání (dále RVP PV) a uskutečňovány Školním vzdělávacím programem, který je upraven podle speciálních potřeb dětí (RVP PV, 2004). Speciální vzdělávací potřeby dětí jsou zajišťovány formou individuální integrace, vzdělávací proces se uskutečňuje ve třídě mateřské školy a vzdělávání probíhá podle individuálního vzdělávacího programu (dále IVP). Vzdělávání je třeba přizpůsobit potřebám, které vyplývají ze zdravotního oslabení dítěte, které jsou důsledkem jeho dlouhodobější nemoci, nebo které jsou dány lehčími poruchami učení.
Integrací se rozumí snaha o začlenění postiženého člověka do společnosti, v našem případě zařazení postiženého dítěte do běžného kolektivu. Pro integraci je potřeba vytvořit vhodné podmínky: psychosociální (překonávání předsudků), schopnost vzájemné bezbariérové komunikace, ekonomické (nákup pomůcek), vytvoření vhodného prostředí právního a legislativního.
O přijetí postiženého dítěte do MŠ rozhoduje ředitelka, po dohodě s rodiči či zástupci dítěte, na základě lékařského a speciálněpedagogického vyšetření, který určuje postižení dítěte. Nejúspěšnější zařazení se dá očekávat u dítěte nedoslýchavého, naopak nejproblematičtější u dítěte zcela neslyšícího. V úvahu se berou možnosti školky (architektonické řešení, finance, asistent, počet žáků ve třídě, zkušenosti a vzdělání učitelek, zabezpečení kompenzačními či edukačními pomůckami, odborná podpora, spolupráce s rodiči atd.), okolí (dopravní obslužnost, dostupnost zdravotně sociální péče, atd.). Úzká spolupráce s rodiči je nezbytná.
Je nutné zajistit, aby děti s postižením či znevýhodněním byly od počátku vzdělávání přijímány stejně jako jiné děti a nedostávaly od okolí častěji než ostatní negativní zpětnou vazbu (RVPPV, 2001). Problematickou skutečností nezačlenění může být nepřipravenost učitelů na přítomnost postiženého dítěte ve třídě, odmítání dítěte spolužáky, chudá komunikace v rodině, způsob komunikace, které dítě nerozumí (rychlá řeč), v nedostatku specializovaných poradců. Dítě je pak osamělé.
Výchova sluchově postižených dětí se řídí stejnými pravidly jako u dětí slyšících. Dítě vrůstá do společenství, socializuje se a je potřeba mu k tomu pomoci. Postižením omezené spontánní učení je nutné vykompenzovat učením za pomoci prostředníka. Vzhledem k tomu, že takto postižené děti mají tendenci trpět poruchami chování a nesprávným sebepojetím, je potřeba stanovit přesné, jasné a pochopitelné hranice, aby rušivé projevy chování (vztekání, agresivita) nerušily možnost socializace.
Dítě se sluchovým postižením se potřebuje naučit nezávislosti, aby získalo schopnost samostatně se rozhodovat a nést následky svých činů a dále je potřeba zaměřit se na podporu soustředění. Pravidla určují rodiče a jak oni, tak učitelka MŠ je dodržují. Dětem nepomáháme ani lítostí nebo přehnanou tolerancí, ale důsledností a pevností, s láskou, porozuměním a trpělivostí. Dítě musí mít jasnou představu o chování a dospělí musí správné chování důsledně vyžadovat (Roučková, 2006). Pokud situace dovoluje, necháme dítěti možnost samostatně se rozhodovat.
Děti se sluchovým postižením mají rády neměnné, opakující se, stále stejné postupy (stereotypy). Čerpají z nich jistotu a také záruku, že se nedostanou do komunikačních potíží způsobených neznámou situací. Je potřeba je respektovat a zároveň zlehka měnit, aby měly možnost se naučit, že se vše může být také ještě jinak. Stereotypy mají pozitivní účinky a podporují rozvoj paměti. Důležité je rozeznat, který stereotyp vede k úspěšnému vývoji a naopak. Zkušenosti dětí slyšících a neslyšících se odlišují. V průběhu dalšího vývoje se rozdíly zvětšují a mohou se stát limitující ve vzdělávání i v sociální oblasti. Důležitá je dobrá diagnostika sluchu pro dobré určení vhodné kompenzace. Je potřeba přihlédnout k věku, kdy k postižení došlo.
Každé ráno se setkávají děti v kroužku u skřítka Raníčka a po společném přivítání přichází dvacetiminutový blok rytmických her, kruhových tanců, říkadel. Všechny písně, básničky zároveň zobrazujeme pohyby rukou, což vede k tomu, že si děti přes pohyby těla pamatují básničky a písničky velmi snadno. Hráváme také na nástroje Orffovy školy.
Po rytmické části následuje hygiena, dechová cvičení, prstové a artikulační hry a svačina. Po ní pravidelné umělecké a řemeslné činnosti. Kdo netvoří, hraje si. Po úklidu jdeme na zahradu nebo do nedalekého lesoparku Cibulka. Chodíváme za každého počasí minimálně na hodinu a půl. Piaget uvedl, že základy emocionálního, sociálního a myšlenkového vývoje dítěte se skrývají v jeho pohybu (Lang, Puehler, 2000) a zároveň pohybem se vytváří řeč (Steiner, Wegmanová, 2007). Děti mají příležitost vydovádět se, lezou po stromech, běhají, hrají si na písku.
Sluchová výchova je tak doplněna souběžným rozvojem pohybových dovedností.
Po návratu do školky, převléknutí a hygieně následují prstové hry, nebo artikulační cvičení, pohádka, oběd a odpočinek.
Takto rytmicky je uspořádán každý náš den s dodržování rytmu nádechu a výdechu střídáním aktivních a odpočinkových fází (rovnovážné rozložení volné hry a tvůrčí řízené činnosti). V naší školce nemáme intermediální techniku, neboť vede dítě k pasivnímu přístupu k životu a ubírá prostor pro volnou hru a pohyb. Celým dnem nás provází zpívání, což stimuluje aktivně sluchovou percepci. Zcela běžně se setkáváme s dětmi s poruchami řeči, především chlapci, a zcela vědomě zařazujeme cvičení (hry) na podporu rozvoje řeči a cvičení dechová. Všechna tato cvičení stimulují sluchovou percepci.
Níže uvedené příklady jsem čerpala převážně z letité příručky s názvem Jazyková výchova v mateřské škole II, která si klade za cíl rozvoj spisovné výslovnosti a zřetelné řeči. Mým cílem je spokojené dítě, které se vyvíjí a koná podle svých momentálních možností a daností.
Jak jsem již uvedla, rytmickou část máme každý den, pravidelně ve stejném čase. Podle metod waldorfské pedagogiky je tatáž rytmická část praktikována celý týden, je tedy prostor pro upevnění nového.
Hry pro sluchové vnímání a sluchovou paměť. Poznávání zdroje, intenzity a směru zvuku, rozlišování zvuků, slov ve větě, délky slova, slova lišící se samohláskou a souhláskou. Na telefonování: Učitelka šeptá krátkou zprávu dítěti, které je k ní v určité vzdálenosti otočeno zády. Dítě má jedno ucho zakryté dlaní. Ptáčku, jak zpíváš? Hádající je odvrácený od skupiny. Hru navozuje otázkou: Ptáčku, jak zpíváš? Zvolené dítě (buď učitelkou, nebo jiným dítětem) zapípá melodii.
Dechová cvičení: krátkodobá (2–3min). S pohybem celého těla (chůze, běh), s pohybem paží (kroužení, úklony, protahování). Při větší námaze dýcháme nosem i ústy, významné pro zpěv i řeč. V uvolněném stoji se zaměříme na správný nádech – výdech. Dbáme, aby byl nádech i výdech nosem. Výdechový proud jako nositel řeči. Cvičení nádechu: Navozujeme správný prodloužený nádech nosem. Motivace: Jak voní svěží vzduch, květiny, ovoce atd.? Cvičení výdechu: Plynulý výdech přes otevřené rty s měkkým nasazením hlasu s vyslovením -á. Cvičení nádechu a výdechu: Nádech, výdech přerušovaný fu-fu-fu.
Cvičení na rozvoj motoriky mluvidel: prevence vad výslovnosti. Cvičení rtů: Rty otevřené – vtahování rtů dovnitř rtů (přímo). Cvičení jazyka: Rychlé vysouvání a zasouvání jazyka do úst (čertíci). Cvičení dolní čelisti: Spouštění čelisti, krouživý pohyb oběma směry (kravička).
Artikulační cvičení: správná výslovnost. Hry s napodobováním zvuků, říkadla, rozpočítadla, prozpěvování si různých slabik. Výslovnost souhlásek: Kůzlátka na sebe volají mé, mé! Kravičky bučí mů, mů! Výslovnost samohlásek: Jíme malé knedlíčky, sníme si je všecičky. Jeden knedlík, druhý..., Elen se vesele veze, s jetelem přes celé meze.
Hry s přechodem do poloh s různou intenzitou hlasu: motivované dle situace. Př. Při přecházení do pohádkového pokojíčku jdeme jako myšky.
Rytmizace: záměrný rozklad slov na slabiky (podle věku), důraz kladen na dobrou výslovnost, rytmus. Rytmizování říkadel, rytmická sluchová a řečová cvičení. Řeč má svůj charakteristický rytmus, prostřednictvím sluchových a řečových cvičení rozvíjíme vnímání rytmu.
Analyticko-syntetické hry se slovem, rozvoj fonematického sluchu: pro předškoláky. Rozklad slov na slabiky, skládání slov ze slabik. Sluchové rozeznávání dlouhých a krátkých slabik. Sluchové rozlišování hlásky na začátku slova, potom na konci. Př. na jména: Děti se pokouší zvukově znázornit své jméno pomocí krátkých a dlouhých zvuků, podle délky ve slabikách svého jména.
Osvojování a zdokonalování gramatické správnosti mluvených projevů a rozvoj povědomí dětí o gramatické stavbě jazyka.
Zaměřeno na podstatná jména: Hra na vránu: děti požívají spontánně 4. pád. Říkadlo: Byla jedna černá vrána, nad zahradou letěla, povězte mi, milé děti, co tam vrána viděla?
Zaměřeno na slovesa: Paleček a jeho kamarádi. Otázky: Co dělají? Co dělali? Co budou dělat? Tvoření časů.
Zaměřeno na přídavná jména: Papírová pohádka. Bylo jednou jedno království a tam vám bylo všechno z papíru... Úkol: Učitelka říká podstatná jména, děti spontánně doplňují přídavná jména.
Jazykolamy: Občas zařadit jako osvěžení a rozcvičku.
Pohybová cvičení: Vnímání zvuku vzniklého vlastním pohybem, činností, má zpětnou vazbu na utváření řeči dítěte, je tu vazba na řečovou a tělesnou motoriku.
Problematika integrace sluchově postižených dětí osob mne velice zaujala. Zvlášť když jsem přečetla názory neslyšících mladých lidí v knize Marie Vágnerové „Psychopatologie pro pomáhající profese“, jsem si uvědomila, jak dokážeme my, „nepostižení“, ztrpčit „postiženým“ život tím, že nepřijímáme jejich odlišnost. Pak se nabízí otázka, kdo je tady vůbec postižený.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
