Není pohádka jako pohádka – I. část

Poslechu jaké literatury dají dnešní předškolní děti přednost? Nabízejí se dvě odpovědi. První z nich staví na klasických knihách osvědčených autorů, jakými jsou například Božena Němcová, bratři Čapkové nebo František Hrubín, kde malého posluchače zaujme především jakási libozvučnost textu, duchaplnost spočívající v podrobném popisu pohádkového děje nebo situace. Druhá varianta je nabídnout dětem obrázkovou knihu, jejíž obrázky jsou bezesporu velice pěkně ilustračně zpracované, nicméně děj je velice strohý a méně popisný, než tomu je u knih již zmíněných autorů. Pokusil jsem se o srovnání těchto dvou literárních žánrů a jejich přínosem pro harmonický rozvoj dětí předškolního věku. Vybral jsem dva úryvky z pohádky „Šípková Růženka“. První z nich je z obrázkové knihy od autorky Anny Cassalis, vydané Výběr Readers Digest v Praze roku 2009. Druhá pak ze sbírky „Špalíček pohádek“ od Františka Hrubína, František Hrubín, vydané Státním nakladatelstvím dětské knihy v Praze roku 1968.

Pohádkový příběh 1. „Šípková Růženka“

Bylo, nebylo, byl jednou jeden král s královnou a ti si přáli mít dítě. Až konečně, když už ani nedoufali, se jim narodila holčička. Šťastní rodiče na oslavu křtin malé princezny uspořádali velkou hostinu. V den oslav malé Růženky prostřeli bílé ubrusy a položili na stůl sedm zlatých talířů. Ke stolu pozvali sedm lesních víl. Víly daly princezně do vínku ty nejlepší dary: laskavost, půvab, krásu, vlídnost, důvtip a šarm. Když se chystala poslední, sedmá víla, aby jí dala do života něco hezkého, vtrhla do hodovního sálu zlá víla, čarodějnice v černém plášti.

„Budete litovat, že jste mě nepozvali,“ řekla hrozivým hlasem. „Teď já princezně přisoudím osud. Až dovrší osmnáct let, píchne se o vřeteno a umře!“ To dořekla a zmizela, jako by se do země propadla. Z těch strašlivých slov všechny obešla hrůza. Až sedmá víla prolomila ticho.

„Kletbu bohužel zrušit neumím,“ uklonila se králi a královně. „Moje kouzla na to nejsou tak mocná. Ale slibuji, že princezna neumře. Bude spát sto let, dokud ji nenajde princ a nevzbudí ji. To je můj dar.“

(Anna Cassalis. Nejkrásnější pohádky o princeznách. Z italského originálu Le piu belle satorie di princesse přeložila Dominika Křesťanová. Praha: Výběr Readers Digest, 2009, ISBN 978-80-7406-067-0.)

Pohádkový příběh 2. „O šípkové Růžence“

Byl jednou jeden král a královna a tuze je rmoutilo, že nemají děti, život bez dítěte je jen půl života. Když už nedoufali a smířili se s tím, že dožijí život v samotě, narodila se jim dceruška. Dali jí jméno Růženka. Na křtiny pozvali tři víly. Byly to hezké panenky, z těch, co tak rády v lese při měsíčku tančí. Mají tak něžný sluch, že slyší rosné kapky o sebe zvonit, jak je nožkami sem tam rozstřikují, a jiné hudby nepotřebují. Po bohaté hostině zavedly ty víly k malé princezně.

První víla se sklonila nad kolébkou, dýchla Růžence na tvářičky a řekla:

„Dýchám ti, dýchám na líčka,
buď spanilá jak růžička!“

Ke kolébce přistoupila druhá víla, dýchla Růžence na ústa a pravila:

„Dýchám ti, dýchám na rtíky,
zpívej nad všechny slavíky!“

Když se nad Růženkou skláněla třetí víla, že jí do života také něco hezkého popřeje, vešla do komnaty ošklivá babice a odstrčila vílu od kolébky.

Položila na Růženku škaredou ruku a zaskuhrala:

„Až sedmnáct let uplyne,
o trn se píchne a zahyne!“

Všechny obešla hrůza, babice se na nikoho ani nepodívala, a jak přišla, tak odešla. Byla to stará víle z lesních mokřin a tak se pomstila králi a královně za to, že ji na křtiny nepozvali.

Tu se panenka víla, ta, co ji prve babice odstrčila od kolébky, sklonila k Růžence, dýchla jí na oči a zašeptala:

„Neumřeš, sto let budeš spát,
více už nemohu ti dát!“

František Hrubín. Špalíček pohádek. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1968, 303/14/8,8-5.

Charakteristika pohádkového příběhu

Lidová pohádka vypráví tajuplný příběh o zakleté princezně, která hned po svém narození dostane do vínku kletbu od zlé sudičky. Sudička nebyla královskými rodiči pozvána na křtiny a zlá klatba byla tedy její pomstou. Tato kletba spočívá v tom, že až princezna Růženka dosáhne určité věkové hranice (17 let), píchne se do prstu o vřeténko (šípkovou růži) a zemře. Poslední dobrá sudička však tuto kletbu zmírní na sto let spánku. Přes všechna královská bezpečnostní opatření se tato kletba splní a princezna, a s ní celé království, upadne do staletého spánku. Království pak postupem času zaroste šípkovými keři. Princeznu nakonec vysvobodí krásný princ z cizí země, který se proseká šípkovým trním, princeznu políbí, ta se probudí, a s ní i celé království. Na závěr si princ Růženku vezme za ženu.

Srovnání obou příběhů

Při srovnávání, vycházím ze svých názorů na pohádkové příběhy.

a. Postavy, prostředí a děj

Varianta 1: méně popisný, charakteristika postav i děje je strohá. Chybí lepší popis charakteristických vlastností jednotlivých postav a podrobnější popis prostředí a děje, který se v příběhu odehrává. Nicméně textová stránka příběhu je u této obrázkové knihy záměrně v pozadí.

Varianta 2: velice pěkně popsané postavy i děj, je hezké, jak autor přirovnává postavy k lehce představitelným situacím. (Byly to hezké panenky, z těch, co tak rády v lese při měsíčku tančí. Mají tak něžný sluch, že slyší rosné kapky o sebe zvonit, jak je nožkami sem tam rozstřikují, a jiné hudby nepotřebují) Jazyk je libozvučný a podněcující fantazii.

b. Přínosnost pro čtenáře, popřípadě posluchače

Varianta 1: příběh odpovídá dnešnímu komercionalizmu (méně textu, více obrázků). Obsahová stránka je mírně nudná. Naopak obrázky malé posluchače velmi zaujmou a v tomto případě pro ně text je až podružný. Autoři, a zejména pak vydavatelé zahráli na estetickou strunu tím, že do knihy zařadili více obrázků a výsledek je jasný a očekávaný.

Varianta 2: velice čtivý a fantazii rozvíjející příběh. Dle mého názoru šlo autorovi zejména o to, aby posluchači měli z pohádky pěkný zážitek, o jehož výsledku v případě Františka Hrubína nelze pochybovat. Příběh na mě působí tím dojmem, že nebyl určen pouze pro děti. Z vlastního prožitku soudím, že i velký čtenář z něj bude mít hezký a hřejivý dojem.

c. Obsahová stránka

Varianta 1: obrázky jsou velice hezky namalované a některé lze použít místo textu. Děti si vybaví dobře zobrazenou situaci. V případě této pěkně ilustrované knihy děti obrázky přímo vyžadují. V tomto ohledu kniha „do puntíku“ splnila svůj záměr – oslovit děti především pomocí obrázků.

Varianta 2: v tomto případě absence obrázků není na škodu z důvodu velmi pěkné popisnosti příběhu. V době, kdy byla pohádka (potažmo kniha) autorem sepsána a publikována, nebylo ještě zvykem vkládat do knih mnoho ilustrovaných prvků. Domnívám se tedy, že v té době byla textová a obsahová stránka prioritní.

d. Komerce

Varianta 1: knížka byla zjevně vydána kvůli zisku a vydavatel velice dobře ví, že pěknými ilustracemi se bude kniha dobře prodávat. Dnešní doba je ochuzena o jakousi kvalitu knih a publikací. Nicméně společnost se vyvíjí (na posouzení každého zda správným směrem) a je tedy nutné respektovat moderní věci a z každého (v našem případě pohádkového) příběhu, ať už je napsaný nebo ilustrovaný, si vzít nějakou pozitivní věc, pocit, prožitek.

Varianta 2: myslím, že autor této knihy měl duchaplnější pohnutky pro vydání své knihy, než je komerce. Domnívám se, že v šedesátých letech minulého století lidé prahli po získávání informací (děti po pohádkových a dětských příbězích) a knižní forma byla jednou z mála velice snadno dostupných forem. Televizi si v té době nemohl dovolit každý, nebyl jich ani dostatek a i nabídka televizních pořadů pro děti byla dosti omezena.

e. Formální stránka

Varianta 1: v této pohádce je používán současný jazyk. Osobně bych zvolil alespoň nějaké slovní „kudrlinky“. Poměrně delší dějový úsek autoři „smrštili“ do dvou velice strohých řádků a zbytek nahradili obrázky.

Varianta 2: velice hezká forma řeči z přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století (babice, hezké panenky aj.). Také jazyk veršů je klasický z šedesátých let minulého století (více už nemohu ti dát). Samostatnou pochvalu lze vyslovit autorovi za to, že vůbec zvolil říkanky a vložil je do tohoto hezkého příběhu. Myslím, že jsou velice výstižné. Texty říkanek jsou rytmické a pro děti velmi lehce zapamatovatelné. Dovedu si představit, jak s texty těchto říkanek pracuji dál bez příběhu, ze kterého pochází.

f. Osobní pocit

Varianta 1: osobně se mi tento příběh moc nelíbí, i proto, že je změněn i text oproti známým verzím. Je to zcela určitě dáno i dobou, ve které jsem vyrůstal, a mé zkušenosti s obrázkovými knihami se omezovaly na leporela, v té době ne příliš pestrá.

Varianta 2: v souboji těchto dvou příběhů u mě jednoznačně tento zvítězil. Pěkný, barvitý, libozvučný a napínavý příběh, který určitě zaujme jak dětského posluchače, tak dospělého čtenáře.