Člověk v magnetickém poli

Pád kamene a tíhovou sílu působící na všechny předměty na Zemi, i když se navzájem nedotýkaly, nikdo až do doby Isaaca Newtona nespojoval s působením síly "na dálku". Proto přitahování dvou těles ze zmagnetovaných hornin obsahujících železo a natáčení těchto těles do směru od jihu k severu, které podle historických dokladů znali již Číňané ve druhém tisíciletí před naším letopočtem, jistě patřilo k jevům, které si lidé nedokázali vysvětlit a které proto měly nádech záhady a tajemna. Téměř o čtyři tisíciletí později, konkrétně v osmnáctém století našeho letopočtu, kdy již byly k dispozici silné permanentní magnety, které přitahovaly hřebíky a jiné železné předměty silou schopnou překonat gravitaci, přivedlo bezkontaktní působení magnetu na železné předměty německého lékaře Mesmera k myšlence, že on sám je nadán zvláštním magnetismem, který nazval živočišným a který se od "neživočišného" magnetismu lišil tím, že nepůsobil na železné předměty, ale zato léčil nemoci.

Představa o živočišném magnetismu se nepotvrdila, zatímco skutečné magnetické působení "na dálku" a jeho souvislost s elektrickým proudem dokonale popsal v devatenáctém století našeho letopočtu James Clerk Maxwell. Ve dvacátém století se pak kvantové fyzice podařilo vysvětlit na základě chování elektronů v krystalech železa a některých jiných kovů a sloučenin i jev feromagnetismu, při kterém se magnetické momenty elektronů v krystalové mřížce spontánně seřadí do stejného směru a vytvoří permanentní magnet - zdroj velmi silného statického magnetického pole.

Zdá se však, že i v jednadvacátém století většina lidí přisuzuje magnetickému poli vlastnosti, které nemá. Mesmerův živočišný magnetismus se při tom sice nekřísí, avšak skutečnost, že magnetické pole dokáže působit velkou silou na železné předměty, přivedla mnohé na myšlenku, že i velmi slabé magnetické pole, jakým je například magnetické pole Země, působí na člověka významnou měrou.

Magnetické pole Země - srovnání s polem jiných zdrojů

Ze zpráv rozhlasu a televize je možné soudit, že na náladu a na tělesnou a duševní pohodu působí i zemské magnetické pole, přesněji řečeno jeho kolísání - ta bývají označována jako magnetické bouře nebo magnetické pulsace. Souvisejí s elektrickými proudy v ionosféře vyvolanými příchodem většího množství protonů vyvržených ze Slunce do horních vrstev zemské atmosféry. Tyto proudy vytvářejí velmi slabé magnetické pole, které se přičítá k zemskému magnetickému poli, jehož zdrojem je proudění horkých kapalných látek v nitru Země. Zemské magnetické pole je velmi slabé - v naší zeměpisné šířce je rovné 50 mikrotesla. Pro srovnání: magnetické pole těsně u pólu malého permanentního magnetu je běžně několiksetkrát větší, magnetické pole v tunelu přístroje pro magnetické rezonanční zobrazování používaném k včasnému odhalování rakovinných nádorů je téměř stotisíckrát větší než magnetické pole Země. Poškození zdraví ani jiné potíže, které by bylo možné jednoznačně přisoudit pobytu vyšetřovaného pacienta v tak silném magnetickém poli, nebyly zjištěny. Vytvořit magnetické pole s intenzitou řádu několika tesla v prostoru, do kterého se vejde člověk, je přitom možné jen díky zvládnutí techniky výroby velkých elektromagnetů se supravodivým vinutím chlazeným tekutým héliem. Permanentním magnetem ani klasickým elektromagnetem s měděným vinutím se podobně vysoké hodnoty magnetického pole ve velkých objemech nedosáhnou.

Kolísání zemského magnetického pole v čase způsobené elektrickými proudy v horní ionizované vrstvě atmosféry zřídka překračuje při povrchu Země několik desetin mikrotesla, tedy z oněch padesáti mikrotesla sotva jedno procento. Tak často ohlašované poruchy geomagnetického pole a magnetické pulsace představují tedy nepatrné čeření na klidné hladině statického magnetického pole.

Spekulace o působení magnetického pole na člověka

Geomagnetické pole je na zeměkouli od pradávna. Někteří "přírodozpytci", kteří raději filozofují než experimentují, z této skutečnosti usoudili, že živé organismy se přítomnosti tohoto pole nejen přizpůsobily, ale že je potřebovaly a stále potřebují k životu a že by v prostoru bez magnetického pole chřadly. Uskutečnit důsledný dlouhodobý experiment, při kterém by pokusná osoba byla trvale v prostoru s nulovou intenzitou magnetického pole, je však téměř nemožné, protože statické magnetické pole se obtížně stíní. Nicméně sama příroda takové dlouhodobé pokusy opakovaně prováděla a bude jistě provádět: zemské magnetické pole totiž za období několika desítek tisíc let změní svůj směr - severní magnetický pól si vymění místo s jižním - a při této změně směru je zemské magnetické pole po dlouhou dobu téměř nulové. Občas se také setkáváme s "teorií", že technická společnost používáním velkých kusů železa (uvádějí se například ocelové radiátory v bytech nebo ocelové konstrukce v železobetonových stavbách) způsobila, že dokonalá homogenita přírodního geomagnetického pole je v takových budovách narušena a že porušené původně homogenní pole působí zhoubně na zdraví.

Kromě představ o důležitosti magnetického pole pro vývoj živých organismů a o jeho blahodárném působení na životní pohodu člověka a kromě obav z jeho nepříznivého působení, je-li porušena jeho homogenita, se zemskému magnetickému poli přisuzuje řada dalších významných "úloh". Nejznámější z nich je navigace ptáků podle směru zemského magnetického pole, méně často se podobné schopnosti přisuzují i některým druhům mořských želv a nižších mořských živočichů. K závěrům o schopnosti orientovat se podle směru magnetického zemského pole využívají autoři těchto prací vypozorované chování ptáků, případně dalších živočichů. Pokusy najít mechanismus působení pole na živé organismy, který by orientaci umožňoval, však ztroskotaly. Přitom je těžké si představit, že v době optických, elektronových a speciálních rastrovacích mikroskopů by bylo možné přehlédnout v tělech ptáků orgán, který by mohl sloužit jako čidlo schopné indikovat přítomnost a směr magnetického pole. Nové poznatky o stěhování ptáků opatřených vysílači také nesvědčí o tom, že by ptáci při letu potřebovali k orientaci další smysly než ten, který mají - zrak. Také o úloze magnetického pole při orientaci ptáků, propagované nejméně celé jedno století, je tedy možné úspěšně pochybovat.

Zjištěné působení magnetického pole na člověka

K odpovědi na otázku, jak a kdy magnetické pole na člověka působí, je především třeba vzít na vědomí, že tělo člověka se skládá skoro výhradně z látek, které jsou diamagnetické. Do diamagnetické látky proniká magnetické pole bez obtíží a jeho intenzita je v takové látce jen nepatrně zeslabena - zeslabení je způsobeno změnami elektronových orbitů v atomech a molekulách, je menší než tisícina procenta a pro úvahy o působení magnetického pole na živé objekty je bezvýznamné. Připomeňme, že paramagnetické látky, které na rozdíl od diamagnetických látek magnetické pole poněkud zesilují, se v biologické tkáni vyskytují jen v nepatrném množství. Paramagnetismus souvisí většinou s přítomností volných iontů v tkáni - můžeme si je představit jako malé tyčové magnety s rozměry atomu - a ty jsou v tkáni těla přítomné v poměrně malém počtu a magnetické vlastnosti tkáně neovlivní. Spojování přítomnosti železa v molekule hemoglobinu s feromagnetismem, což se také občas vyskytne, svědčí o naprosté neznalosti fyziky - feromagnetické vlastnosti železa souvisejí totiž s přítomností velkého počtu atomů naskládaných ve feromagnetickém krystalu vedle sebe tak šťastně, že se svými magnetickými momenty samy uspořádávají do jednoho směru a tím magnetické pole v látce mnohonásobně zesílí.

Ve statickém (v čase se neměnícím) magnetickém poli se částice s magnetickým momentem stáčejí do směru rovnoběžného s magnetickým polem podobně jako střelka kompasu. V látce, jejíž teplota není blízká absolutní nule, však orientaci částic s magnetickým momentem (v biologické tkáni jde většinou o ionty) do směru pole neustále ruší srážky s ostatními molekulami. V tak slabém poli, jakým je magnetické pole Země, zůstává v důsledku srážek orientace iontů majících vlastní magnetický moment chaotická. I kdyby však bylo zemské magnetické pole o mnoho řádů silnější a paramagnetické ionty vyskytující se v tkáni by se všechny orientovaly do směru pole, není v těle člověka ani jiných živočichů čidlo, které by změnu orientace těchto částic zaznamenalo a poznalo tak působení vnějšího magnetického pole. Totéž platí i o částečkách feromagnetických látek, které se někdy v tekutinách těla nebo v buňkách tkáně těla v nepatrném počtu nacházejí a které by ovšem na rozdíl od paramagnetických iontů musely být nejdříve zmagnetovány, aby se v magnetickém poli stáčely do směru siločar. Tolik pokud jde o natáčení částic s magnetickým momentem do směru působícího vnějšího magnetického pole.

Síla, která by paramagnetickou nebo feromagnetickou částici kromě natáčení ještě posunovala, je v homogenním magnetickém poli nulová. Silou působí na paramagnetickou nebo feromagnetickou částici teprve nehomogenní magnetické pole. Takové pole je například u tyčového magnetu. Magnetické siločáry se u pólů magnetu zhušťují a feromagnetický předmět je vtahován někdy značnou silou do místa s největší hustotou siločar, které je na pólech tyčového magnetu. O tom, že homogenní magnetické pole, jakým je i geomagnetické pole, nepůsobí na magnetickou částici silou a nemůže ji proto posunovat, je možné se přesvědčit, necháme-li kompas nebo jiný tyčový magnet plovat (na kusu dřeva) po klidné vodní hladině. Magnet se pouze natočí podél siločar zemského magnetického pole, zůstává však stále na stejném místě.

Ani zemské magnetické pole porušené přítomností železných konstrukcí nestačí znatelně pohybovat v tkáni těla paramagnetickými ionty, protože působící síla je při dosažitelné nehomogenitě zemského magnetického pole tak malá, že nemůže vyvolat usměrněný pohyb iontu v tkáni, v níž ještě navíc působí stálé srážky s ostatními chaoticky se pohybujícími částicemi.

Jestliže se magnetické pole, kterému je člověk vystaven, v čase (rychle) mění, objevuje se nový jev: střídavé magnetické pole indukuje v elektricky vodivé tkáni lidského těla elektrické proudy. Jejich intenzita je úměrná rychlosti změny pole (frekvenci) a samozřejmě intenzitě pole. Na obr. 1 je schematicky znázorněn tvar proudových smyček pro dvě orientace vnějšího časově proměnného magnetického pole. Čím větší plochu smyčka obepíná, tím větší je hustota proudu, který smyčkou prochází. Pole mířící kolmo k hrudi má proto větší účinek než pole rovnoběžné se svislou osou těla.

Elektrický proud, který proměnné magnetické pole v těle vyvolává, se neliší od elektrického proudu vyvolaného dotykem člověka se zdrojem elektrického napětí. Účinek elektrického proudu procházejícího tělem je okamžitý a dobře známý. Pomineme-li popálení a elektrolytický rozklad tělních tekutin při extrémně vysokých hustotách proudu (těch je možné dosáhnout galvanickým kontaktem se zdrojem s vysokým napětím a s malým vnitřním odporem), kdy je působení proudu v těle nevratné a může způsobit smrt, spočívá riziko vyvolané průchodem elektrického proudu tkání těla v dráždění nervové soustavy.

Tabulka č. 1. Projevy působení elektrického proudu v těle člověka

V tabulce č. 1. jsou uvedeny projevy působení elektrického proudu procházejícího tkání těla při různých hustotách tohoto proudu. Tabulka platí pro stejnosměrný proud a pro nízkofrekvenční střídavý proud do frekvence 1000 Hz, a to bez ohledu na to, zda proud byl způsoben dotykem se zdrojem elektrického napětí nebo indukován proměnným magnetickým polem. (Elektrický proud měnící se velmi rychle, například proud s frekvencí vyšší než 10 MHz, což je například frekvence, na které vysílá rozhlas VKV/FM, televize nebo mobilní telefony, není již schopen účinně dráždit nervovou soustavu. Jeho jediným projevem, který ovšem může při velké intenzitě pole poškodit zdraví nebo způsobit úraz, je ohřívání tkáně těla.) Z tabulky projevů nízkofrekvenčního proudu je patrné, že nepatrné subjektivně zjistitelné projevy se začínají objevovat teprve počínaje proudovou hustotou 0.01 A/m2, kdy vyvolávají slabé brnění. Při vyšších proudových hustotách jsou projevy zřetelnější, nepochybné riziko pro zdraví spočívající především v navození patologického srdečního rytmu a v narušení funkce mozku nastává při proudových hustotách vyšších než jeden ampér na čtverečný metr. S magnetickým polem, které je schopno vyvolat v těle člověka proudy s hustotou vyšší než 0,01 A/m², je možné se setkat jen ojediněle - například v místech blízkých vodičům, kterými protéká velmi silný elektrický proud s frekvencí energetické sítě (50 Hz). Do magnetického pole s tak vysokou intenzitou se běžný občan nedostane, a v provozech, kde se taková pole vyskytují, je postaráno o to, aby místa s tak silným polem nebyla přístupná ani zaměstnancům. Časové změny zemského magnetického pole oznamované ve sdělovacích prostředcích větami "geomagnetické pole neustálené, pulsační aktivita střední ..." vyvolají v těle člověka proudy s hustotou nejméně stotisíckrát menší, než je hustota 0,001 A/m², uvedená v prvním řádku tabulky pro proudy bez biologických projevů. Představa, že by takové proudy mohly vyvolat v těle nějaký biologický efekt, je absurdní.

Elektrický proud v těle může být vyvolán i statickým magnetickým polem, jestliže se člověk v tomto poli pohybuje tak, že se mění magnetický tok (dá se říci "počet" magnetických siločar) procházející tělem nebo jeho částí. Tento případ nenastane, jestliže se člověk pohybuje v homogenním poli (v poli, které má všude stejnou intenzitu, tedy například v magnetickém poli Země), pokud se jeho tělo nebo části jeho těla neotáčejí. Otáčí-li však člověk v homogenním poli například hlavou, elektrické proudy se v tkáni hlavy (mozku) indukují. Jejich působení se však může projevit jen v extrémně silných statických magnetických polích.

Zemské magnetické pole je příliš slabé na to, aby se i při rychlém otáčivém pohybu indukovaly v těle nebo v jeho části proudy, jejichž intenzita by byla blízká intenzitě proudů existujících v živém těle v důsledku fyziologických pochodů. Při intenzitě pole stotisíckrát větší, tedy pět tesla, však mohou proudy indukované například v rychle se otáčející hlavě (nemusí se točit dokola) dosahovat hodnot blízkých fyziologickým proudům v mozku. Donedávna měla taková úvaha čistě akademický charakter: člověk se setkal se statickým (v čase se neměnícím) magnetickým polem dosahujícím nejvýše dvou tesla jako pacient v diagnostickém přístroji pro magnetické rezonanční zobrazování. V něm ovšem hlavou ani jinými částmi těla nekroutil, takže indukované proudy v něm nevznikaly. V poslední době se však při některých operacích mozku začíná používat statické pole dosahující v místě hlavy pacienta až sedmi tesla. Operatér má v tom případě hlavu v poli jen o málo slabším - rovném například pěti tesla - a střídavě pozoruje obnažený mozek pacienta a obrazovku se zviditelněnými poškozenými místy mozku. Prudší otáčivé pohyby hlavy mohou v takovém případě vyvolat v mozku operatéra proudy, které jsou fyziologickým proudům přinejmenším blízké.

Běžněji se ovšem člověk setká s polem podstatně slabším než je v přístroji pro magnetické rezonanční zobrazování, avšak časově proměnným. Časově proměnné magnetické pole, jaké se vyskytuje v blízkosti zařízení protékaných velmi silným elektrickým proudem, vyvolá v těle elektrické proudy, které mohou dosáhnout hodnot, kdy již znamenají zdravotní riziko (viz tabulka č. 1). K vyloučení takového rizika slouží závazné předpisy, které stanoví nejvyšší přípustné hustoty indukovaných elektrických proudů v těle a ukládají provozovatelům nebo uživatelům zdrojů takových polí činit opatření, která překračování nejvyšších přípustných hodnot zamezí. Pro obyvatelstvo je nejvyšší přípustná hustota proudu indukovaného v těle stanovena na 0,002 A/m2, tedy bezpečně pod prahem, kdy by indukovaný proud mohl mít v těle nepříznivé biologické projevy.

Měřit přímo v tkáni živého těla hustotu indukovaného elektrického proudu není dobře možné. V předpisech (viz například nařízení vlády č. 480/ 2000 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením) jsou proto kromě nejvyšších přípustných hodnot pro hustotu indukovaného proudu stanoveny i hodnoty zvané referenční, které se týkají velikosti pole (hodnoty magnetické indukce v jednotkách tesla nebo mikrotesla). Nejsou-li referenční hodnoty překročeny, nemohou být překročeny ani nejvyšší přípustné hodnoty pro hustotu indukovaného elektrického proudu v těle člověka pobývajícího v takovém místě. Tak například pro obyvatelstvo (do této kategorie se počítají i děti a osoby nemocné) je pro magnetické pole s frekvencí energetické sítě (50 Hz) stanovena referenční hodnota 100 mikrotesla. Na první pohled může překvapit, že je to hodnota jen dvakrát větší než 50 mikrotesla zemského magnetického pole. Obě pole se však dramaticky liší velikostí elektrických proudů, které indukují v těle: magnetické pole Země je statické a jeho časové změny, které mohou indukovat v těle člověka elektrické proudy, jsou pomalé a malé. Proudy v těle, které změny magnetického pole Země v těle člověka vyvolávají, jsou proto přibližně milionkrát slabší než proudy, které vyvolává střídavé magnetické pole s frekvencí padesát hertzů a s indukcí 100 mikrotesla. Přitom je referenční hodnota 100 mikrotesla stanovena s velkým bezpečnostním koeficientem, tedy velmi nízko pod prahem nepříznivého působení. Typické velikosti magnetického pole v bytech a v administrativních provozech nepřekračují většinou hodnotu 0,2 mikrotesla až 0,4 mikrotesla. Ani v místech, kde jsou vedeny kabely od transformátorů rozvádějící proud do domovních bloků a v místech blízkých vedením vysokého napětí zpravidla nepřekračuje magnetické pole hodnotu několik málo mikrotesla. Hodnoty kolem 10 mikrotesla jsou výjimečné a zpravidla sahají jen do malých vzdáleností od vodičů. Přesto, že jde o hodnoty, které nemohou na člověka nepříznivě působit, projevuje se takové pole nepříjemně na některých technických zařízeních - může například rozostřit a rozechvět obraz na klasických (vakuových) obrazovkách televizních přijímačů a počítačových monitorů. Speciální případy rušení monitorů a televizorů pak pocházejí od proudu v kabelech napájejících tramvaje. Tyto kabely jsou většinou zakopané pod chodníky, často i v ulicích, kudy tramvaj nejezdí. Proud v nich je stejnosměrný a má střídavou složku s frekvencí 300 Hz zbylou po usměrnění proudu s frekvencí 50 Hz v měnírně. Intenzita stejnosměrného proudu se mění podle zátěže motoru tramvaje, a kromě chvění a rozostřování obrazu se v tomto případě pro přítomnost stejnosměrné nárazově proměnné složky mění na obrazovce i barvy a obraz se jako celek posouvá.

Proudy v těle člověka, které vyvolá magnetické pole s frekvencí 50 Hz a s hodnotou běžnou v bytech a v administrativních budovách, jsou o několik řádů slabší, než proudy generované v těle činností svalových a jiných buněk. Je těžké si představit, že by tak malé proudy mohly vyvolávat v těle změny, které zvýší pravděpodobnost vzniku rakovinného bujení. Od roku 1979 se však v odborných časopisech a samozřejmě v denním tisku a v rozhlasových a televizních relacích opakovaně objevují zprávy, že statistický výzkum ukázal sice slabou, avšak signifikantní korelaci mezi výskytem dětské leukémie a blízkostí vedení vysokého napětí u domů, v kterých postižené děti bydlely. Kdyby byla tato korelace způsobena příčinnou souvislostí mezi magnetickým polem frekvence energetické sítě a dětskou leukémií, znamenalo by to, že v onemocnění dětskou leukémií by hrálo úlohu i magnetické pole s indukcí 0,4 mikrotesla. Je to pole dvěstěpadesátkrát slabší než referenční hodnota stanovená mezinárodní komisí expertů ICNRIP jako bezpečná pro obyvatelstvo.

Statistická korelace dvou jevů nedokazuje ovšem jejich příčinnou souvislost - oba sledované jevy, v daném případě výskyt nemoci a blízkost vedení vysokého napětí - mohou totiž souviset s nějakým třetím jevem, který má s oběma příčinnou souvislost a zůstal neodhalen. Jedním z návrhů na vysvětlení bylo horší sociální postavení rodin žijících blízko nepříliš atraktivních míst u vedení vysokého napětí a jejich možná větší tendence k vyšetřovanému onemocnění. Když však se ani po více než dvaceti letech nepodařilo prokázat nebo vyvrátit příčinnou souvislost obou jevů a nenašel se ani možný mechanismus působení velmi slabých indukovaných proudů, který by mohl dát vznik procesu vedoucímu k leukémii, rozhodla se v roce 2002 Mezinárodní agentura pro výzkum rakoviny (IARC, International Agency for Research of Cancer) zařadit (nízkofrekvenční) elektromagnetické pole do seznamu možných karcinogenů. Vzhledem k tomu, že nalezená statistická korelace je velmi slabá a studie s pozdějším datem vykazují nižší hodnoty korelace (některé statistiky tuto korelaci vůbec nezjistily), je velmi pravděpodobné, že příčinná souvislost mezi oběma jevy neexistuje. Stojí také za povšimnutí, že při magnetoterapii, která se používá desítky let, je člověk úmyslně exponován střídavému nebo impulsnímu magnetickému poli s intenzitou několiktisíckrát větší, než s jakou se může setkat v bytech a v administrativních budovách, aniž byla kdy zjištěna jakákoli újma na zdraví pacientů.

Úvaha na závěr

Hodnotíme-li působení magnetického pole na člověka bez zaujetí, se znalostí fyzikálních zákonů a vlastností biologické tkáně a nenecháme-li se unést nepodloženými filozofickými úvahami o významu magnetického pole Země při vzniku a vývoji živých organismů, zjistíme snadno neuvěřitelně velký rozdíl mezi ověřenými vědeckými poznatky o působení magnetického pole v těle člověka na jedné straně a obecně přijímanými představami o významu geomagnetického pole a jeho "pulzací, bouří a neustálenosti" pro naše zdraví a náladu na straně druhé. Vypadá to trochu tak, jako kdyby množství pověr, které člověk potřebuje k duševní spokojenosti, bylo v jednadvacátém století stejné jako množství pověr, kterým věřili lidé ve středověku. Jen jazyk, kterým se tyto pověry vyhlašují, je jiný: napodobuje jazyk vědy a přitom se konfrontaci s vědou důsledně vyhýbá. Tuto situaci vytvářejí nejen málo vzdělaní novináři a reportéři, ale v nemalé míře i nepříliš úspěšní výzkumní pracovníci, kteří se - jak jinak - označují za vědce. Oblíbeným úvodem k nekvalifikovaným úvahám bývá pak tvrzení, že o působení toho kterého faktoru, v daném případě magnetického pole, na lidský organismus je zatím známo málo nebo že se zatím toto působení málo sledovalo. Pokud jde o působení magnetického pole (a vůbec elektromagnetických polí a záření), sledovalo se a sleduje velmi dlouho a velmi důkladně. Nenašlo se ale nic, co by potvrdilo představy o působení fluktuací magnetického pole Země na náladu nebo na zdravotní stav člověka, a také nic, co by podpořilo názor, že ptáci a někteří další živočichové se orientují při svém cestování podle magnetického pole Země.

Zastáncům orientace ptáků podle směru zemského magnetického pole a hlasatelům špatné nálady a zdravotních potíží způsobovaných magnetickými bouřemi a pulzacemi je jistě na místě přiznat právo na obhajobu zdůrazňováním obecně správného filozofického argumentu: věda nezná o přírodě úplně všechno a nikdy úplně všechno znát nebude. Ve dvacátém století shromáždily však přírodní vědy nepředstavitelně velké množství poznatků i o procesech v živých organismech, počítaje v to člověka. A tak v době, kdy přírodní vědy objevily složení lidského genomu, kdy aplikace molekulární biologie umožňuje cíleně zasahovat do dědičných vlastností živých organismů a kdy věda začíná rozumět i mechanismu diferenciace buněk při vývoji živých jedinců, je těžké si představit, že by biologické a fyzikální vědy nebyly schopné správně posoudit tak jednoduchý jev, jakým je působení elektrických proudů vyvolaných magnetickým polem v tkáni těla. Nicméně rozhlas i televize udržuje hlášeními o stavu zemského magnetického pole po desítky let posluchače v přesvědčení, že působení "neustáleností a pulzací" zemského magnetického pole na náladu a zdraví člověka je dávno prokázaný fakt.

Nejde jen o představu o orientaci ptáků podle magnetického pole nebo o špatné náladě vyvolané pulzacemi zemského magnetického pole. Příklady, které jsme uvedli v tomto příspěvku, jsou jen malou částí velmi rozsáhlého souboru neověřených a nepravdivých informací, předkládaných veřejnosti k věření jako dobře známá vědou dokázaná fakta. Zvláště oblíbené a současně účinné je v tomto směru šíření zpráv, že ten který vědec - většinou v jiné zemi - nebo skupina vědců právě objevila zhoubné působení určitého výrobku na lidské zdraví. V počtu takových zpráv patrně vedou zprávy o škodlivosti mobilních telefonů a jejich základnových stanic. Mezinárodní komise expertů, které takové zprávy posuzují a jejichž závěry slouží Světové zdravotnické organizaci k navrhování opatření na ochranu zdraví, jsou často zavaleny výsledky výzkumných prací velmi špatné kvality, s chybnou metodikou nebo s mylnou interpretací, a dostávají se do málo záviděníhodné situace tím, že se pod tlakem médií a vystrašené veřejnosti musí zabývat senzačními leč chybnými výsledky, které podprůměrní výzkumníci nepředkládají vědecké komunitě, nýbrž s nimi rovnou seznamují novináře a redaktory televize. Ti pochopitelně nemohou kvalitu práce posoudit, a jde-li o strašení lidí škodlivostí nějakého výrobku nebo jevu, výsledek s radostí uveřejní, protože zájem veřejnosti je v takovém případě zaručen.

Doporučená literatura

Stratton, J. A.: Teorie elektromagnetického pole. SNTL, Praha 1961.
Nařízení vlády č. 480/ 2000 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením. Částka 139, str. 7582-7621.
Bennett, W. R., Jr.: Rakovina a elektrická vedení. Československý časopis pro fyziku 44/ 3: 164-171, 1994. Překlad z dubnového čísla Physics Today (1994). - Systematické posouzení vlivu nízkofrekvenčních elektrických a magnetických polí na zdraví člověka s kritickým rozborem prací, které vyvolaly v USA paniku a vedly k velkým zbytečným výdajům při stěhování transformátorů a vedení vysokého napětí.
Bennett, W. R., Jr.: Power lines are homely, not hazardeous. The Wall Street Journal 8.10.1994, p. A8. - Populární článek o hysterii s vlivem magnetických nízkofrekvenčních polí na výskyt leukémie atd. Na přemísťování vedení vysokého napětí a stěhování transformátorů bylo vynaloženo 23 miliard dolarů.
Brodeur, P.: Annals of Radiation: The hazards of electromagnetic fields. Parts 1-3. New Yorker, 12 June, 51-88; 19 June, 47-73; 26 June, 39-68, 1989. (Later published as Currents of death: Power lines, computer terminals and the attempt to cover up their threat to your health. New York: Simon and Schuster, 1989). - Článek "Hazard z elektromagnetických polí" a později vydaná kniha s názvem "Proudy smrti: Vedení vysokého napětí, počítačové terminály a pokus zatajit jejich hrozbu vašemu zdraví". Publikace vyvolaly paniku.
Stanovisko komise ICNIRP (International Commission on Non-Ionizing Radiation Protection; Mezinárodní komise na ochranu před neionizujícím zářením): Guidelines on Limits of Exposure to Static Magnetic Fields. Health Physics 66/ 1: 113-122, 1994. - Směrnice k omezení expozice statickým magnetickým polím.
Stanovisko komise ICNIRP: Guidelines for Limiting Exposure to Time-Varying Electric, Magnetic, and Electromagnetic Fields (up to 300 GHz). Health Physics 74/ 4: 494-522, 1998. - Směrnice k omezení expozice časově proměnným elektrickým, magnetickým a elektromagnetickým polím.