Slabikář – knížka radostná, II. díl

Problematika fonematického sluchu (pro odborněji vyladěné fonemického uvědomování) se netýká jen sykavek. Cizincům zdaleka v češtině nedělá potíže jen pověstné Ř. Podstatně složitěji zápasí s tzv. měkčením, rozlišováním slabik DI-DY, TI-TY, NI-NY. Tytéž potíže jsou uváděny jako jeden ze symptomů, příznaků dyslexie. Proč tedy dětem ve slabikáři na jedné straně předkládat ke čtení po sobě jdoucí slova ani, lány, voní, jinde páni, pony? A k dovršení všeho kupříkladu věty Ty, tati! nebo Teta Týna tetě Táně tiskne otlačené dlaně. Jak si paní učitelka poradí s četbou textu, kde pavouk souká nitku na nitku, máma volá sanitku? Jak vysvětlí paní učitelka dětem požadovanou tvrdou výslovnost slabiky NI ve slově SANITKA v porovnání s jeho grafickou podobou sousedícího slova NITKA?

Do třetice se problematika fonematického sluchu týká diferenciace, rozlišování kvantity, délek slabik. Jedná se o další z možných symptomů dyslexie. Na Ostravsku s tím budou zcela specifické potíže, ty však ponechejme jinému rozboru. I když lze v této souvislosti připomenout, že slabikář vydaný pro školy na celém území České republiky by se měl vyvarovat krajových řečových zvláštností. Větě Sek Toma do čela porozumí středočeští prvňáčci, pro školáky nejen na Moravě a ve Slezsku už bude rébusem.

Od uvedené věty se snadno vrátíme k problému rozlišování kvantity, délky slabik, ke schopnosti či neschopnosti postřehnout a uvědomit si rozdíl třeba mezi slovy dráha a drahá. K upevnění diferenciace kvantity slabik dětem skutečně nepomohou věty jako Tome, Mate, máte tam pastelky nebo Sam je tu sám. Nabízí se ještě poznámka k užitým jménům – Tom, Sam, Mat. Musíme až tolik „zdravit u vrbiček“? Mimochodem – u toho Mata může dojít k závažnému zádrhelu. I když postupně zjistíte, že se nejedná o zdrobnělinu jména Matthew, ale českého Matouše, neměly by paní učitelky zapomenout na potěšující trend. Stále více dětí již předškolního věku se různými cestami seznamuje s nositeli jmen cizího původu a bývají v tomto punktu velmi aktivní. Jak potom paní učitelka vysvětlí čipernému žáčkovi, že má číst Mata foneticky, když on to jméno zná z pískoviště nebo ze školky v jiné zvukové podobě, rozhodně ne s českým A uprostřed?

Bylo by zajímavé zjistit názory paní učitelek na výuku čtení slabik BĚ, PĚ bez diakritických znamének formou SMS. Máme být až tak progresivní?

Nejen v učitelské, ale i rodičovské veřejnosti je dost zakořeněn názor, že číst se začínáme učit na jednoduchých větách typu Máme mámu… Máma má mísu… My máme maso… My se máme. Renomovaný dětský psycholog Václav Mertin již před časem upozornil na výsledky dlouhodobých zahraničních výzkumů reflektujících problémy výuky počátečního čtení, jejichž rezultát říká: pokud jsou k počáteční výuce využívaná krátká, jednoduchá a značně podobná slova (Ema má maso. My máme mísu.), text je pro děti náročnější, počátek výuky je pomalejší, texty jsou mnohem méně zajímavé než ty, které využívají běžná slova a sdělení. Laicky řečeno, děti se v oněch krátkých a opakujících se slabikách brzy jaksi „zamotají“, ztrácejí. Nejen zájmem o čtené. Je zřejmé, že pro každou činnost je přínosná empirie stejně jako zdravá míra teoretických poznatků na výši doby.

I když se současná čeština chová velmi demokraticky, není nutné dětem hned od školních začátků implikovat něco, co Ludvík Vaculík trefně nazývá invalidním pravopisem. Měsíc jako součást naší sluneční soustavy pochopitelně píšeme s velkým M, avšak není žádný důvod psát s velkým počátečním písmenem běžně v textu dny v týdnu nebo slovo slabikář. Zmatek je dovršen Škodou Fabií a Alfou Romeo vedle forda.

Nejen z hlediska vyžadované politické korektnosti by měly paní učitelky věnovat pozornost těm místům ve slabikáři, která se nějakým způsobem nešetrně dotýkají problémů kupříkladu se strabismem (šilhavostí) nebo s výslovností (ráčkování). Kupodivu – i takové texty v našich aktuálně užívaných slabikářích najdeme.

A to jsme již jen krůček od jiného – víceméně etického – problému. Jiří Žáček byl oprávněně kritizován, že příliš popustil uzdu básnickému naturelu, když ve svém slabikáři nechal, aby se rodina Veselých veselila ve Veselí, kde bylo tak veselo. Žáčkův slabikář však nabízí dětem také článečky s tématem Vánoc, něco o Praze, dále lidové říkanky a rozpočitadla, v závěru možná pro někoho trochu nadmíru emotivně s obrázkem Řípu první sloku naší hymny Kde domov můj. Porovnejme se slabikářem, kde vedle obrázku hamburgeru čteme básničku: Máme tetu v Americe – má se dobře převelice. Posílá nám balíky – udělá z nás cvalíky! (vykřičník je součástí slabikářového textu).

Můžeme filozoficky diskutovat o následcích vítězství Jungmannovy ideje národního státu nad myšlenkami Bernarda Bolzana směřujícími již v počátcích úvah o obnově naší státnosti k občanské společnosti. Neměly by nám však chybět kořeny. Jen děti, které v sobě ponesou vztah k zemi, kde – werichovsky – hrávaly kuličky, se mohou stát skutečnými, hrdými Evropany. Kdo jiný – vedle rodiny – by jim k tomu měl pomoci než paní učitelky na prahu školních let. Paní učitelky schopné zodpovědně se ujmout úkolu zvolit ten patřičný slabikář. Máme již možnost, ba i svobodu vybírat, volit. K té svobodě ocitoval Jan Neruda v Povídkách malostranských slova J. J. Rousseaua: „Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují“.