Pokud by se měl připomenout koncept veřejnoprávního vysílání z historického pohledu, lze začít v době počátku 20. století. Tehdy se o veřejnoprávním vysílání začalo hovořit v souvislosti se snahou zefektivnit řízení rostoucích korporací v éře rozmáhajícího se kapitalismu. Termín „vysílání veřejné služby“ byl tehdy rozvinut na základě chápání korporace jako centralizovaného a byrokratického aparátu, který není závislý na státu.
Odtud se pak začala rozvíjet takzvaná „filozofie“ veřejnoprávního vysílání, která se do jisté míry promítá až do dnešní doby, kdy ovšem není „vysílání veřejné služby“ jasně teoreticky definováno. Spíše fungují jeho různé podoby a to s ohledem na ty které kulturní, historické a společenské souvislosti. Přesto odborná literatura zmiňuje definiční rysy veřejnoprávního vysílání.
McQuail na příkladu Británie demonstruje osm bodů, které stojí v jádru této koncepce (geografická univerzálnost poskytování a přijímání; snaha o uspokojení široké škály vkusu a zájmů; poskytnutí služby menšinám; péče o národní identitu a o komunitu; zachování vysílání nezávislého na vládě a na parciálních zájmech; nějaká podoba přímého financování veřejností; podporování soutěže mezi programy a podporování svobody pozorovatelů) a poukazuje na obecnou a přijatou definiční představu, že jde o snahu zvýšit v zájmu veřejnosti kvalitu služeb, což s sebou nese naplnění představ o rozmanitosti a o národních, kulturních a politických zájmech.
V podobném duchu hovoří i další experti – kupř. Reifová, která média veřejné služby definuje jako instituce zřízené k tomu, aby naplňovaly poslání výrobou programů poskytovat službu. Autorka dále tvrdí, že principy onoho poslání jsou definovány přímo v zákoně, jímž je určité médium zároveň zřizováno, a uvádí základní principy, které jsou vyžadovány: nepředpojaté zpravodajství, péče o komunikační rovnoprávnost některých menšin, podpora kulturního a právního vědomí a vzdělanosti a také ochrana závislosti na finančních zdrojích. Financování je řešeno nějakou formou solidární platby.
Právě na základě aspektu financování můžeme demonstrovat rozdíl popsané koncepce s koncepcí televize komerční, kterou lze – zjednodušeně řečeno – definovat jako instituci vytvářející pořady pro kohokoli. Komerční vysílání se tohoto trendu drží v porovnání veřejnoprávním hlavně proto, že jsou zřízena proto, aby vytvářela zisk, který je nejčastěji čerpán z reklamy (z prodeje vysílacího času).
S tím silně souvisí charakter komerčního média a jeho (v porovnání s veřejnoprávním médiem) rozdílné zpravodajské hodnoty. Jinými slovy, komerční televize jsou na rozdíl od veřejnoprávních ve snaze zaujmout co nejširší spektrum diváků podbízivé. Používají proto jiné zpravodajské postupy – jejich pokrytí některých událostí není tak podrobné, nemusí být nutně kladen důraz na precizní faktickou přesnost a preciznost. Pokud jde konkrétně o témata, komerční televize se v porovnání s veřejnoprávními orientuje, akcentuje skandály, kriminální případy, sport a populární kulturu a z formálního pohledu vysílaných obsahů lidské příběhy. Klade také důraz na emoce a senzaci.
Odtud pak do značné míry vyvěrá koncepce tzv. „infotainmentu“, tedy určité využívání prvků zábavy při zpracování informací – tedy např. aranžováním, animacemi apod., které je charakteristické zejména pro ta média, která si nekladou za svůj prvořadý cíl poskytovat společensky závažné informace. V jádru rozdílu tak v zásadě stojí také rozdílný přístup k publiku – u veřejnoprávní televize lze cíl formulovat prostřednictvím slova „informovat“, u komerční naopak „pobavit“.
Co se týče vzájemného vztahu obou typů televize, je užitečné na závěr říci, že veřejnoprávní televize musí být vůči televizi komerční soutěživá, ale zároveň ji musí svým způsobem doplňovat. Z toho důvodu by měla své pořady přizpůsobovat individuálním potřebám diváků a soustředit se na technické inovace, což jsou faktory, které mohou zvýšit její veřejnou odpovědnost. Komplementární funkce televize veřejné služby tedy spočívá v tom, že se může zabývat tématy, které má komerční televize tendenci zanedbávat. Oba faktory (soutěživost a komplementárnost) jdou ruku v ruce – rozsáhlé veřejné financování vede k tomu, že se může věnovat i tématům, která nutně neznamenají komerční úspěch. Nynější pozice veřejnoprávní televize kombinuje obě roviny, teoretikové tak hovoří o komerční komplementaritě, jež nabízí rozsáhlou tematickou šíří pro menší, ale oddanější publikum, za podmínky jasného odlišení od televize komerční.
Literatura:
Campbel, Cole C.; Glasser, Theodore L. (1999). The Idea of Public Journalism. New York : Guilford Press.
Crisell, Andrew (2006). A Study of Modern Television: Thinking inside the Box. New York : Palgrave Macmillan.
McQuail, Denis (1999). Media Performance: Mass Communication and Public Interest. London : Sage.
Reifová, Irena a kol. (2004). Slovník mediální komunikace. Praha : Portál.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
