Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Sonet - královský žánr lyrické poezie
Odborný článek

Sonet - královský žánr lyrické poezie

30. 12. 2004 Základní vzdělávání
Autor
Bohuslav Hoffmann

Anotace

Na konkrétních sonetech F. Petrarky, W. Shakespeara, J. Hiršala, J. Žáčka a L. Nováka chce příspěvek ukázat podstatu znělky a naznačit její vývojové obměny od dob renesance po současnost.

1.

Z mnoha desítek, ba několika stovek literárních žánrů by žáci měli znát alespoň některé. Počítá s tím i RVP ZV, ale i dřívější literárněvýchovné a vzdělávací koncepce vyzdvihovaly žánrový princip při organizaci literární učební látky. Královským žánrem lyrické poezie je nepochybně už více než půl tisíciletí sonet, česky znělka.

Žánr i jeho pojmenování pochází ze středověké Itálie (1. polovina 13. století): italské sonetto (z latinského slova sonare = znít, sonus = zvuk). Proto i český ekvivalent znělka je velmi výstižný. Tento český název můžeme nechat žáky vytvořit poté, co jim prozradíme význam oněch latinských slov.

Klasikem tohoto žánru se stal raně renesanční italský básník 14. století Francesco Petrarca, který vytvořil více než tři stovky sonetů (český básník Vrchlický třikrát tolik), zejména ve svém Zpěvníku. Sonety skládal na život a smrt své múzy Laury. Sonet se pak stal jednou z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších žánrových forem renesančního lyrického básnictví, zvláště ve Francii a Anglii. Z této doby jsou vedle znělek Petrarkových dodnes vydávány, čteny, recitovány, zhudebňovány především sonety anglického básníka a dramatika Williama Shakespeara z počátku 17. století.

Každý si jistě položí otázku, v čem spočívá trvalá přitažlivost tohoto žánru pro autory i pro čtenáře a posluchače. Důvody jsou dozajista minimálně dva (za předpokladu ovšem, že autory sonetu jsou skuteční básníci, ne pouze veršotepci): tematika a její formální ztvárnění.

Tematika bývá nejčastěji milostná, ale i vlastenecká, náboženská, výchovná, úvahová (třeba o podstatě básnictví, nebo i o samotné sonetové formě). V moderní a dnešní postmoderní době básníci rádi tato vysoká témata a velké ideály a ideje ironizují, parodují apod. Ukážeme si to na sonetech J. Hiršala, L. Nováka a J. Žáčka.

Zejména vnější forma sonetu bývala dlouho ustálená, proto sonet mezi jinými žánry poměrně lehce identifikujeme. I jisté jeho varianty (třeba u Shakespeara nebo u Žáčka) vnímáme na pozadí jeho invariantního základu. Protože tato vnější podoba sonetu je nejviditelnější, nejevidentnější, bude vhodné začít jeho pozorování odtud.

2.
Francesco Petrarca:

Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy

Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy
a v tisíc sladkých uzlů zaplétal;
nad všechnu míru v krásných očích plál
líbezný svit, skrovný v nich v dnešní časy.

Zbarvil tvář vskutku soucit, nebo já si
to při pohledu jenom namlouval?
V prsou jsem tolik vznětů k lásce hřál:
Je to snad div, že vzplanul jsem z té krásy?

Ona jak smrtelnice nechodila,
šla krokem andělů a její slova
znívala jinak, než zní lidský hlas.

Duch z nebes, živé slunce tenkrát byla,
jak jsem ji viděl. Tak ji vidím znova.
Vem luku šípy - rána pálí zas.

Ty oči, o nichž jsem tak vroucně psal

Ty oči, o nichž jsem tak vroucně psal,
tvář, paže, dlaně, nohy, které v chvíli
ode mne moji duši oddělily,
že jiný, než jsou druzí, jsem se stal,

vlas, v kterém třpyt ryzího zlata hrál,
andělské jiskry rtů, jež zasvítily
a zem ty úsměvy v ráj proměnily -
hrst prachu jsou a necítí nic dál.

A já jsem živ! Zkrušený, v žalu plout
mám bez světel, jež mi tak drahá byla.
Loď odzbrojenou topí v bouři proud.

Zpěv lásky hasne … hodina už bila.
Vyschl zdroj mého nadání, zbyl troud
a moje harfa v pláč se obrátila.

Zvolili jsme dva Petrarkovy sonety z jeho Zpěvníku v překladu Jaroslava Pokorného. První je z části Na život paní Laury, druhý Na smrt paní Laury.

Třídu rozdělíme do pracovních interpretačních skupin. Polovina z nich bude interpretovat text Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy, druhá polovina skupin text Ty oči, o nichž jsem tak vroucně psal. Společným úkolem všech skupin bude pozorovat a interpretovat vybrané texty.

Pozorování a popis: Bez problémů žáci spočítají, že sonet je složen ze čtrnácti veršů. (Můžeme jim říct, že lyričtí virtuosové vytvářejí sonetový věnec, složený z patnácti sonetů. Všechny sonety na sebe navazují tak, že poslední verš předcházející znělky se stává prvním veršem sonetu následujícího. Spojením všech úvodních veršů úvodních znělek vznikne mistrovský patnáctý sonet, který přináší shrnující smysl celého sonetového věnce.)

Problémem pro žáky nebude ani uvědomit si rozložení těchto čtrnácti veršů do strof: dvou prvních čtyřveršových (latinsky kvarteta) a následných dvou tříveršových (tzv. terceta). Těmito latinskými názvy nemusíme žáky zatěžovat.

Žáci si rovněž povšimnou, že verše jsou rýmovány (od konce 19. století se ovšem sonety někdy také přestaly rýmovat). Měli by také rozpoznat, že jinak se vytvářejí rýmové dvojice v kvartetech a jinak v tercetech. V Petrarkových sonetech zjistí, že básník, resp. překladatel užil pouze dvou rýmů v řazení obkročném (a b b a), zatímco v tercetech je rýmování pestřejší - přibyly další tři rýmy seřazené podle schématu c d e/ c d e, resp. c d c/ d c d; důležité také je, že rýmové dvojice zde vznikají přes "průrvu" mezi třetí a čtvrtou slokou, čímž plní zřetelně funkci kompoziční, stmelují i formálně obě terceta do společného celku.

Shrneme-li naše pozorování (a k němu by měly skupiny dospět buď samy, nebo v diskusi se skupinami ostatními za pomoci učitele), můžeme konstatovat, že stavba sonetu je dvojdílně kontrastní (kvarteta kontra terceta), ale i zároveň stmelující, symetrická (dvě kvarteta - dvě terceta), ba harmonizující (funkce a způsob rýmování: shoda v kvartetech, kompoziční funkce rýmu v tercetech).

Pravidelnost je dána i výstavbou rytmickou (střídání jedenácti a deseti slabik v jambické stopáži).

Další náš úkol bude povšimnout si tematiky obou básní a sledovat rozvíjení tématu; a posléze se zamyslet nad vztahem již známé kompoziční výstavby k rozvržení a postupu, "proudění" tematickému.

Bude velmi důležité, aby si žáci uvědomili, že tematika není v sledovaných básních podána staticky, ale naopak nám půjde o to, aby zaregistrovali jistý pohyb, napětí v tematické rovině básní. Nebude to ovšem pro dnešní žáky nijak snadné. S pomocí učitele a nadaných žáků (skupiny vytvoříme heterogenní tak, aby v každé z nich byl alespoň jeden žák "interpretačně nadaný") se nám i tento úkol určitě podaří vyřešit.

Ad skupiny, jež interpretují báseň Rozvíval kdysi vánek zlaté vlasy:

Naše pomoc žákům by se měla soustředit na to, aby si ve skupině rozdělili práci na dvě části. Jedna by se měla zaměřit na sledování hlavních motivů a hlavního tématu. Tím je nepochybně láska. Ale jak ji Petrarca zobrazuje ve svých verších? Skrze jaké motivy? Jak se její obraz mění v jednotlivých slokách? Nejvhodnější bude, když budeme postupovat krok za krokem, od verše k verši, od sloky ke sloce.

V prvním kvartetu upoutají pozornost čtenáře dva velmi konkrétní a pro lásku a milostnou poezii tradiční motivy (žáci je jistě nepřehlédnou) včetně standardních přívlastků: zlaté vlasy (sladké uzly), krásné oči (líbezný svit).

V druhém kvartetu se postoupilo od konkrétnosti k zobecnění; už se tu mluví přímo o lásce (o vznětech, vzplanutí), jež je spojována, opět obecně, s krásou.

Tedy pohyb tématu od první ke druhé sloce byl ve znamení: od konkrétnosti k obecnosti.

Ve sloce třetí (prvním tercetu) zaznamenáme další významný posun, totiž k ještě větší obecnosti. Jsme svědky naprostého odkonkrétnění, ba přímo odpozemštění, odlidštění (ona jak smrtelnice nechodila; její slova/ znívala jinak než zní lidský hlas), či jinak a lépe řečeno téměř zbožštění té, o níž je řeč. Není to již pozemšťanka, ale anděl (šla krokem andělů).

Tato adorace pokračuje, resp. vrcholí v závěrečné sloce. Obdivovaná láska, dívka se zlatými vlasy, s krásnýma očima líbezného svitu a andělské chůze, se proměňuje v druhém trojverší v "živé slunce" a "ducha z nebes".

Závěrem lze tedy konstatovat, že ústřední téma je podáno jako napětí mezi konkrétním a obecným, světským a nadpozemským, duchovním.

Jiné skupiny pověříme sledovat v básni téma času. Žákům neunikne, že zcela převažují slovesa užitá v čase minulém. Minulost autor (překladatel) posílil i dvěma příslovci času (kdysi v prvním verši, tenkrát v posledním tercetu). Tato slova necháme žáky vyhledat.

Druhým časem je ovšem přítomnost. Lyrický subjekt na své vzplanutí láskou vzpomíná. Třebaže v posledním verši prvního kvarteta konstatuje, že v "dnešní časy" líbezný svit v jejích krásných očích je již jen skrovný, v jeho očích láska dosud nevyhasla. Nejen že ji vidí stále stejně, ale dokonce cítí i nadále její žár. "... tak ji vidím znova/ Vem luku šípy - rána pálí zas." Právě citovaný závěrečný verš, v němž využil básník mytický obraz lásky - luku a šípů tohoto amorka lásky, posouvá ústřední téma básně - lásku - do polohy mimočasové, tedy věčné.

Můžeme tedy shrnout: Petrarkův sonet nám sděluje, že navzdory proměnám času láska trvá, pokud je to ovšem láska nadpozemská (duchovní).

Obdobně budou postupovat skupiny pověřené interpretací básně Ty oči, o nichž jsem tak vroucně psal. Určitá odlišnost je jen v tom, že lyrický subjekt této básně vzpomíná na již mrtvou lásku.

Kde naleznou žáci tuto skutečnost? V samém středu básně, na přechodu mezi částí kvartetovou a tercetovou. "Hrst prachu jsou a necítí nic dál/ a já jsem živ ..."

Na závěr skupinové interpretace dvou Petrarkových sonetů můžeme od jednotlivých skupin žádat, aby se pokusily o vlastní charakteristiku (nemusíme hned mluvit o slovníkové definici či poučce) znělky. Tyto pokusy skupin vzájemně zkonfrontujeme, charakteristiky doplníme a zpřesníme (zde se může uplatnit vzdělanost a autorita učitele), popř. porovnáme s definicemi v nějaké literárněteoretické příručce či poetice.

A protože jde o znělku, necháme některé krásné sonety (a nemusí to být jen sonety Petrarkovy) také nahlas zaznít.

3.

V další vyučovací hodině si ukážeme na jednom sonetu W. Shakespeara, jak se v jeho rukou na počátku 17. století tento žánr proměnil. Tak povedeme žáky k tomu, aby si uvědomovali, že žánry nezůstávají pořád stejné, ale že se v průběhu času a v rukách tvůrců také obměňují - více či méně. Stále však i v těchto nových variantách rozpoznáme jejich prvotní (invariantní) jádro. Pokud bychom žáky nevedli k tomu, aby si uvědomili toto napětí stálosti a proměnlivosti, "vychovávali" bychom z nich trapné a ve vztahu k dynamicky se proměňující skutečnosti nemyslící hlupáky. Z hlediska kulturního, mladé nic nechápající kulturní konzervativce, což je dozajista představa absurdní.

K interpretaci jsme vybrali sonet 128 v překladu Jarmily Urbánkové. Práci s tímto textem už znají ti žáci a učitelé, kteří používají učebnici Český jazyk. Literatura a komunikace pro 7. ročník (J. a B. Hoffmannovi, SPL - Práce 1999, s. 118-119).

William Shakespeare:

Když hudbě se, má hudbo, oddáváš

Když hudbě se, má hudbo, oddáváš
na onom nástroji, jejž rozeznějí
tvé něžné prsty, a všem strunám dáš
takový souzvuk, až se celý chvěji,
já klapkám závidím, že v dotycích
ti smějí letmo líbat bříška dlaně,
kdežto mé rty se durdí pro ten hřích
drzého dřeva, rudě hledí na ně.
S tou klávesnicí hned bych měnil rád,
co ji tvá ruka hbitě rozechvívá,
v ní mrtvé dřevo necháš vyhrávat
a vůbec nedbáš o má ústa živá.
Když klávesy tak těší styk s tvou dlaní,
prsty jim nech, mně rty dej k zulíbání!

Již při zběžném pohledu na text neunikne žákům, že oněch čtrnáct veršů rozčlenil velký alžbětinec jinak než Petrarca. Ano, stavba Shakespearova a vůbec anglického renesančního sonetu je 12 + 2. Budeme-li sledovat rozvíjející se téma této básně, zjistíme, že vnitřní členění (formálně, vnějškově ovšem nevyznačené) by mohlo být: 3 čtyřverší a závěrečná dvojveršová pointa, graficky vyznačená.

V některých poetikách (např. v Bruknerově a Filipově Větším poetickém slovníku je citován názor J. R. Bechera) se dočteme, že sonet je dialektický a dramatický žánr, a to proto, že tematika je v něm rozvíjena podle schématu: teze (1. kvarteto) - antiteze (2. kvarteto) - synteze (v tercetech).

V Shakespearově sonetu bychom tezi mohli pojmenovat jako adoraci lásky (milovaná bytost je zde pojmenována má hudbo a její obraz je vybudován skrze "dějové motivy" hry na klavír, kdy vzájemné propojení nástroje a milované hráčky je vyjádřeno dotyky něžných prstů a kláves a motivem akordu, kterým je lyrický subjekt rozechvíván).

Antiteze počíná 5. veršem, v němž se objevuje motiv závisti, tedy napětí mezi lyrickým subjektem a hudebním nástrojem; tento konflikt je dále rozveden v následujících verších implikovaného 2. kvarteta: připojen je motiv rtů a klavír je nazván "drzým dřevem".

Následující čtyři verše lze chápat jako syntézu: lyrický subjekt vyslovuje přání, touhu po tom, aby si mohl vyměnit pozici nejen s klávesnicí, ale vůbec by chtěl být na místě celého hudebního nástroje.

Gnómické dvojverší nabízí "diplomatický" kompromis, v němž jakási druhá, závěrečná syntéza spočívá v tom, že milovaná bytost se bude dále dotýkat svými prsty klávesnice klavíru a tedy vyluzovat hudbu, jež nepochybně patří k lásce, ale ve druhém motivu textu (rty) skrze polibky vyvrcholí základní téma tohoto milostného sonetu.

Při interpretaci neopomeneme ani rytmickou a rýmovou výstavbu. Bez problémů vypracují žáci rýmové schéma, které jen formálně potvrdí výše uvedenou stavbu tematickou: každá ze tří implikovaných čtyřveršových slok má stejné schéma střídavého rýmování, ale zároveň je z hlediska rýmových dvojic každé čtyřverší zcela samostatné (a b a b/ c d c d/ e f e f), zatímco gnómické dvojverší je rýmováno sdruženě (jde přece o závěrečnou syntézu, takže tomu ani nemůže být jinak).

Metrická forma je rovněž jednoduchá a pravidelná: pětistopý jamb (střídání 10 a 11 slabik v po sobě jdoucích verších, s výjimkou 13. a 14. verše).

4.

V české poezii se se sonetem nemohl minout žádný z velkých básníků. V 19. století to byl především Ján Kollár (Slávy dcera), Jaroslav Vrchlický (Sonety samotáře, Nové sonety samotáře, Poslední sonety samotáře atd.) a J. S. Machar (ve Čtyřech knihách sonetů - Letní, Zimní, Jarní, Podzimní). Ve 20. století V. Nezval, J. Seifert, F. Hrubín aj. V 2. polovině 20. století však někteří básníci žánr sonetu humorně a ironicky obnovili, zejména tím, že jeho tematiku přiblížili více každodennosti. (Stranou ponechme u jiných básníků i častou obměnu sonetové formy, zvláště s rozšířením volného verše a dekanonizací rýmu.)

Josef Hiršal:

Ján Kollár: Co je dneska v Slávů zemi divem

Co je dneska v Slávů zemi divem,
za sto roků bude uzené:
ovčí střevo, masem plněné.
Každý řekne: pojď blíž a tu si vem!

Jako vrány na topole křivém
Němců mračna meč náš odžene
od stolu, kde v míse skleněné
párek bude křenu ve pálivém.

Kroky Franků, Románů i Vlachů
pospěchají blíže k Vltavě.
Párek bude k chlebu, ba i k hrachu.

Slávy syn pak možná hltavě
počne jíst s chutí jak od rarachů.
Kýž i já jsem na té oslavě!

Moderní český básník J. Hiršal psal v 50. letech minulého století pro pobavení přátel, kteří se scházeli v pražské kavárně Slavii, nápodoby textů významných českých básníků, počínaje dobou národního obrození. Groteskní zábavnost jeho básní je založena na tom, že poetiku svých předchůdců posouval do úsměvné grotesknosti tím, že do textů často vznešených, ba posvátných vnášel "přízemní" motiv párku a párkaře. Učinil tak i v sonetu nazvaném Ján Kollár.

Kollár napsal ve 20. letech 19. století (a rozšířil ve 30. letech) mimořádně významnou knihu Slávy dcera, kterou tvoří kromě Předzpěvu nesčetné množství znělek. Hlavní téma knihy je napětí mezi dvěma etniky: Slovany a Germány. Kollár věřil v budoucí slávu Slávů (Slovanů).

Jak se s touto ideou a básnickou formou, již Kollár zvolil, vyrovnal moderní básník po více než 100 letech?

Začněme od formy. Žáci hravě poznají, že Hiršal zvolil - tedy zachoval - Kollárovu básnickou formu: sonet. Zachoval i specifičnost Kollárova sonetu: trochejské metrum. Žáci spočítají, že v každém verši je pět trochejských stop.

Pokud jde o tematickou rovinu Hiršalova sonetu a její vztah k tematice Kollárově, nebude žákům jistě činit potíže zjistit, že moderní básník sice zachoval základní "konfliktnost" původní předlohy i její "slovanský" patos, ale celkovou polohu konfliktu podstatně snížil, snesl z výšin ideality do "prachu" kulinářského, vulgárního materiálna. Potomek Slávy dcery, Slávy syn, si už jen pochutnává na párku s křenem, když předtím "statečně" odehnal od této žranice mračna Němců. Sláva Slovanů ironicky spočívá v "ovčím střevě masem plněném".

Hiršalův kollárovský sonet, psaný před půl stoletím, kdy byl nedostatek masa a uzeniny byly na příděl regulovaný potravinovými lístky, nebyl nepředvídavý. Jeho verše z prvního terceta jakoby předpověděly, že z naší země bude jednou levný bufet Evropy. Snad jen s tou obměnou, že přispěchají blíže k Vltavě nejen kroky Franků, Románů i Vlachů, ale i oněch vyhoštěných Germánů.

5.

Současníkem Jána Kollára byla i slavná kuchařka a také spisovatelka M. D. Rettigová. Nejen vlasteneckými ideály, ale i kulinářskými dobrotami byl tehdy živ český člověk. Buditel nebuditel. Vlastenec nevlastenec. A je tomu tak dodnes. To dobře ví jeden z nejoblíbenějších a nejčtenějších básníků naší mládeže - Jiří Žáček. V jeho knize Idioti mají přednost, jež je složena z básní, které napsal v letech 1980 až 2000, najdeme i oddíl Nejapné sonety a v něm tuto naši znělku.

Jiří Žáček:

Sonet na počest Magdaleny Dobromily Rettigové

Krmte tu bestii!
Z receptáře na šťastné manželství

Nejmocnější zbraň všech dob je vařečka,
lepší než kanon, revolver i dýka.
Čím jiným zkrotit muže válečníka,
mladíka stejně jako stařečka?

Dámy, vařte, pečte, smažte ostošest,
ať vaši muži košatí a kynou!
Když budou štíhlí, vezmou roha s jinou -
vařečkou braňte štěstí, rodinu i čest!

Ať bitvy zuří jedině
v oáze vaší kuchyně,
jak moudrá Magdalena Dobromila káže,
a láska, která prochází
žaludkem, branou extází,
pitekantropa změní v roztomilé páže!

V čem je "nejapnost" tohoto sonetu?

Určitě v desakralizaci tématu. Hlavním tématem tu už není petrarkovská ideální, nadpozemská, božská láska, ale vařečka, neboť - jak se dočteme v závěru básně a jak každý ví ze známého rčení - láska prochází žaludkem. Ne již tedy nadpozemsky krásná Laura, ale "rozsochatá" Magdalena Dobromila Rettigová, česká měšťka, superpozemsky božská kuchařka, je ideálem všech žen (čtenářek), které si chtějí uchovat poklid svého manželského štěstí. To je ta pravá Slávy dcera, hrdinka, vzor moudrosti. Kuchyně je ideální svět, oáza. O těchto ideálech - "ideálech" doporučovaných naším básníkem - se v hodině, dáme-li žákům prostor k diskusi, rozpoutá dozajista zajímavá a užitečná debata. Naším záměrem bude ovšem i zdůraznit postoj básníkův: ne všichni žáci možná pochopí, že ona doporučení myslel náš poeta ironicky. Že Sonet na počest Magdaleny Dobromily Rettigové je sonetem nejapným. Jak to ale prokázat? Jedině tak, že v textu objevíme ironické signály.

Prvním signálem - a tím povedeme žáky k chápání kontextu básně - je to, že celý oddíl se jmenuje Nejapné sonety. Dalším signálem je název celé knihy Idioti mají přednost. Konečně i sám titul básně, včetně jejího podtitulu; zejména ten signalizuje, že s oslavou M. D. Rettigové to nejspíš nebude tak slavné. Podezření vzbudí už to, že nám chce doporučovat recept na šťastné manželství. Každý normální muž však takový recept musí definitivně odmítnout, je-li považován za bestii a manželství je pojato jako vykrmování tohoto živočišného druhu. A samotný text? Je receptem na to, jak z pravěkého pitekantropa učinit přetloustlou, vykrmenou zrůdu, kterou moudrá kuchařinka (v básni personifikována jako Magdalena Dobromila) bude považovat za své roztomilé páže. Protože takovýto model manželského soužití lze jen stěží považovat v civilizované společnosti za ideální a rozumný, musíme básníkovu charakteristiku Magdaleny Dobromily jako moudré ženy vnímat ironicky. Ani obraz vykrmeného muže jako roztomilého pážete nemůže působit jinak než groteskně. A proto i vstup do básně, kde se suverénně tvrdí, že vařečka je lepší než kanon, revolver i dýka, budeme brát s rezervou. Vždyť muž jako pitekantropus či jako roztomilé páže je stejné, jako když se ukryjeme z deště pod okap, či když z bláta šlápneme do louže. Zdánlivě neškodná a mírumilovná, ba milovaná vařečka je pro šťastné manželství jen zdánlivě méně nebezpečným kanonem. I ona jako dýka může zákeřně zabít nejen šťastné manželství.

Proto ironicky působí i forma, kterou J. Žáček zvolil k vykrmování mužských bestií. K tak nevznešenému tématu tak vznešená forma pětistopého jambického sonetu. Tradiční formu sonetu ovšem Žáček obměnil tak, že spojil tradiční sloky trojveršové v závěrečnou strofu šestiveršovou. Pozměnil i rytmickou a veršovou výstavbu tohoto šestiverší. Žáci poznají, že první, druhý, čtvrtý a pátý verš této sloky se zkrátil o dvě jambické stopy. Původní struktura zůstala zachována v 3. a 6. verši, které jsou propojeny rýmovou dvojicí a v nichž vyvrcholila také autorova ironie: "jak moudrá Magdalena Dobromila káže,/ (...) pitekantropa změní v roztomilé páže!"

6.

Strukturně vyhraněná žánrová forma sonetu láká přirozeně tvůrčí duchy k experimentování. Zajímavě si pohrál se sonetovou formou český moderní básník a výtvarník Ladislav Novák. V prvním oddíle jeho básnické knihy Pocta Jacksonu Pollockovi, nazvaném Konstelace, což je jakási verbální paralela k abstraktním obrazům moderního malíře Vasarelyho, najdeme báseň Kouzlo letní noci.

Ladislav Novák:

Kouzlo letní noci

tma   tma   tma   tam
tma   tma   tma   tma
tma   tam   tma   tma
tma   tma   tma   tma

tma   hma   tma   tma
tma   tma   tám   vtma
tam   tma   tma   tma
tma   tma   tma   tam

srp   srp   srp   srp
srp   srp   srp   prs
srp   prs   srp   srp

srp   srp   srp   srp
prs   srp   srp   srp
srp   srp   pes   srp

První, co nás na ní upoutá, je její vnější podoba. Každý, kdo ví, že sonet má 14 veršů, rozdělených do dvou čtyřveršových a dvou tříveršových slok, v ní hned pozná tento útvar lyrické poezie. Že půjde o lyriku, napoví už sám titul. Druhým nápadným rysem textu, který mnohé žáky překvapí a některé možná i odpudí svou zdánlivou primitivností ("to bych napsal také, to není žádná báseň", protože je lexikálně chudičká apod.), je, že k vyjádření kouzla letní noci stačilo autorovi jen pár slov, de facto slova dvě: jedno pro kvarteta, druhé pro terceta. Ale jen jejich minimální hláskovou obměnou dokázal vykouzlit skutečné kouzlo letní noci, v němž nechybí ani děj, ani atmosféra, ani vtip.

Třídu můžeme rozdělit na dvě poloviny a každou z nich pověříme úkolem variovat slova tma a srp tak, aby se ony slovní obměny vázaly k ústřednímu tématu básně, vyjádřenému v titulu.

Žáci snadno vyhledají všechny básníkem použité varianty: tma (tam, hma-tám), srp (prs, pes). My se však s tímto úkolem nespokojíme. Povedeme žáky k tomu, aby zhodnotili nápaditost, funkčnost vybraných motivů, event. aby se sami pokusili o výběr motivů jiných, a také k tomu, aby místo strohých jednoslabičných slov (převážně substantiv) vlastními slovy učinili text verbálně bohatší; aby explicitně popsali, v čem ono kouzlo letní noci spočívá. Důležité bude, abychom se stále pohybovali v intencích daného textu. Největší potíže bude patrně dělat souvislost mezi srpem a prsem, neboť málokoho napadne metaforická souvislost mezi srpečkem a úplňkem onoho z noční oblohy známého vesmírného tělesa. Málo pochopitelným bývá pro žáky i motiv psa, ač právě on je nedílnou zvukovou kulisou venkovských letních nocí. A právě tímto motivem, umístěným v posledním verši, L. Novák celý lyrický text, jenž by mohl svádět k sentimentalitě, vtipně, ba groteskně pointuje.

Žáky, kteří vysloví názor o primitivnosti Novákova textu ("to by uměl každý"), můžeme nechat za domácí úkol napsat podobný "primitivní" sonet na libovolné téma.

Literatura a použité zdroje

[1] – Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. Praha : MŠMT, 2017.
[2] – HOFFMANNOVÁ, J.; HOFFMANN, B. Český jazyk. Literatura a komunikace 7. 1. vydání. Praha : SPL, 1999. ISBN 80-86287-17-3.
[3] – BRUKNER, J.; FILIP, J. Větší poetický slovník. 1. vydání. Čs. spisovatel (Klub přátel poezie), 1968.
[4] – MOCNÁ, D.; PETERKA, J. et al. Encyklopedie literárních žánrů. 1. vydání. Praha : Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X. S. 63.
[5] – PETRARCA, F. Zpěvník. Praha : Čs. spisovatel (Klub přátel poezie), 1979.
[6] – SHAKESPEARE, W. Sonety. 1. vydání. Praha : Čs. spisovatel (Klub přátel poezie), 1976.
[7] – HIRŠAL, J. Párkař. Praha : Mladá fronta, 2004. ISBN 80-204-0691-3.
[8] – ŽÁČEK, J. Idioti mají přednost. 1. vydání. Praha : Šulc a spol., 2001. ISBN 80-7244-068-3.
[9] – NOVÁK, L. Pocta Jacksonu Pollockovi. 1. vydání. Praha : Mladá fronta , 1966.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Bohuslav Hoffmann

Hodnocení od uživatelů

Petr Koubek
29. 9. 2010, 11:02
Ano, toto je materiál, kterým by se měl tento portál plnit. Kvalitní texty a návhr odkud a kam s žáky cestovat fikčními světy literatury!
Petr Koubek

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Základní vzdělávání
  • Kompetence komunikativní
  • rozumí různým typům textů a záznamů, obrazových materiálů, běžně užívaných gest, zvuků a jiných informačních a komunikačních prostředků, přemýšlí o nich, reaguje na ně a tvořivě je využívá ke svému rozvoji a aktivnímu zapojení se do společenského dění

Průřezová témata:

  • Základní vzdělávání
  • Osobnostní a sociální výchova
  • Komunikace

Organizace řízení učební činnosti:

Frontální, Skupinová, Individuální

Organizace prostorová:

Školní třída