Již tak dost spoře časově dotované hodiny slohu, slohového výcviku či slohového vyučování patřívají k těm, které často padnou za oběť nějaké té jiné – prý důležitější – školní aktivitě. Ty hodiny jsou něčím znepokojivé. Smysluplně vedené hodiny slohu jsou vysoce tvůrčí, aktéry před i za katedrou dost odhalující, současně integrující. Poctivci mezi učiteli upřímně doznají, že přítomnost někoho cizího ve třídě v hodině slohu je zneklidňuje více než kdy jindy. Také jen málo frekventantů učitelského studia může říci, že byli kdy hodiny slohového vyučováni účastni.
Ověřená moudrost praví, že zkušenosti jsou nepřenosné. Ale mohou být tak či onak motivující. Když zkušenost, tak ne akademicky zobecněná, ale raději co nejkonkrétnější. V tom případě je však třeba zbavit se rozpaků a uchýlit se v podání faktů k ich-formě.
Všechny dále prezentované zkušenosti se slohovým vyučováním jsem nabyla v průběhu svého působení na základní škole pro vadně mluvící v Olomouci–Kopečku (který v těch letech nesměl být Svatý). Jednalo se o školu speciální, ale s osnovami běžné základní školy, neboť žáci se – ve většině případů po ročním pobytu na tomto speciálním zařízení – vraceli zpět na své školy kmenové. Škola – dnes pod názvem ZŠ logopedická s již šedesátiletou tradicí – se před rokem 1989 soustředila na balbutiky (koktavé). Netřeba vysvětlovat, že koktavost velmi zásadním způsobem negativně ovlivňuje komunikační schopnosti postiženého, vedle psychických problémů narušuje jeho mluvní pohotovost, jazykový cit a vše, co lze shrnout pod pojem mluvní apetit, o školní úspěšnosti nemluvě.
Co tyto okolnosti vyžadují od učitele – speciálního pedagoga (logopeda), bylo v zásadě přiblíženo v článku Pedagogické návraty (www.rvp.cz, uveřejněno 27. 10. 2011). Zmíněný text byl vlastně reminiscencí pedagogického čtení, které bylo v roce 1984 oceněno v ústředním celostátním kole pod obsáhlým názvem Některé aktivizační metody a formy práce v jazyce českém se zřetelem k vadám řeči. Zájemci se mohli v inkriminovaném článku seznámit s metodami a formami práce explicitně v hodinách literární výchovy.
Nabízené zkušenosti s výukou slohu se zčásti opírají o fakta uveřejněná v pedagogickém čtení publikovaném v dnes již zřejmě nedostupné knížce Na pomoc oslabeným dětem (Praha, SPN 1984), ale jeho rámec díky osobnější interpretaci podstatně překračují. Pojítkem zůstává doba jejich realizace, a to 70.–80. léta minulého století. ZŠ pro vadně mluvící jsem přechodem na fakultu opouštěla v lednu 1986.
Výuku slohu jsem nepovažovala a nepovažuji za náplň pouze určité vyučovací hodiny. Začíná mluvním projevem vyučujícího – ale to je námět na jiný, skutečně košatý článek. Část pedagogů přistupuje k hodinám slohu předpojatě s přesvědčením, že slohu nelze naučit, neboť je otázkou nadání a vloh. Aktuálně by tento problém mohli pojednat zastánci a propagátoři kurzů tvořivého psaní. Z učitelského hlediska je uvedené tvrzení diskutabilní. Připodobněme situaci k výuce v hodinách hudební výchovy. Dobrý a schopný pedagog vede i žáka, který zrovna neoplývá hudebními vlohami, k lásce k hudbě, učí ho hudbu vnímat a prociťovat, pěstuje v něm schopnost radovat se z estetického zážitku. Můžeme tedy také v hodinách slohu vybavit žáka znalostmi adekvátních jazykových prostředků a forem pro různé slohové útvary, učit ho lásce k jazyku a obratnému vyjadřování, podtrhnout tak etický dosah slohového vyučování.
Stejně jako v jiných hodinách jsem měla stále na zřeteli aktivní účast žáků. Ve všech mých třídách si žáci na začátku školního roku zaznamenávali do záhlaví svých slohových sešitů slova mistra českého jazyka, spisovatele Vladislava Vančury publikovaná již v roce 1921 v Devětsilu: Nevěřím na nemastná a neslaná vypravování. Na rozdíl od licoměrníků a lidí bez chuti tvrdím, že každý příběh má být kořeněn láskou a nenávistí. Má čpěti po kotlíku, v němž byl uvařen, má být vypravován, abyste poznali jeho kuchaře… Už tímto krédem jsme se vydávali na cestu hry s jazykem, potěšení z řeči, odmítání bezkrevných slohových kreací.
Na počátku všeho ve škole je motivace. Hodina slohu začínala tím, co by se učeně dalo nazvat motivační rozhovor. Stačilo nadhodit větu týkající se nějakého nedávného společného zážitku (hodně jsme je pěstovali – exkurze, návštěvy ateliérů, na Kopečku třeba národního umělce Bohumíra Dvorského, jindy hvězdárny, hrobu Jana Opletala v celkem blízkém Nákle u Litovle apod.). Nebo přinést do třídy obraz Vojtěcha Sedláčka, kolem kterého žáci jinak na chodbě školy denně opakovaně bez povšimnutí procházeli, a pokusit se o empatii zachycené nálady, osvěžit všímavost dotazem, jakou že barvu má dnes svetr kamaráda sedícího o lavici dál… Náladu odpovídající počasí za oknem jsme časem povzbuzovali trochou hudby z gramofonové desky (s hudbou jsme vůbec byli přátelé, úryvky Beethovenovy Osudové, pochodu z Prokofjevova baletu Romeo a Julie nebo filmového Alexandra Něvského jsme si dodávali elánu a odvahy třeba před matematickými i jinými písemkami).
Jako slohová rozcvička posloužila krátká aktuální zpráva z denního tisku, nejvýše v rozsahu čtyř vět. Ty jsem očíslované v přeházeném pořadí napsala na blánu (dnes slide) pro meotar (zpětný projektor). Žáci je četli v pořadí, které považovali za správné, na tabuli jsem zaznamenávala navržená číselná pořadí, o kterých jsme v případě neshody diskutovali. Pro příklad:
Vedle logiky pořadí vět se nabízí bohatství aktuálních diskusních témat (ochrana přírody, Turecko a jeho politika, EU, cizí slova jako entomolog a unikát, kůrovec v šumavských lesích, rčení o zakopaném psu…). Že se někdy úvod hodiny „zvrhl“ v celohodinovou debatu, vůbec nebylo na škodu! Sloh neznamená jen písemnou, ale i ústní stylizaci a učme se, že konflikty mohou být zárodky růstu!
Jindy byla „slohová rozcvička“ odstartována zápisem jediného slova na tabuli. Přiznávám, že využívajíc pubertálního věku svých žáků jsem mnohdy sáhla k výrazům dosti expresivním. Napište na tabuli slovo BLBEC s výzvou, aby žactvo hledalo synonyma. Šíři jejich slovní zásoby v tomto punktu potom nahlas srovnávejte s nabídkou v novinářském Slovníku synonym.
V hodinách slohu jsme se obraceli i k matematice, jmenovitě k číselné ose, na níž jsme umísťovali podle úvahy slova neutrální k nule, citově pozitivně angažovaná pochopitelně k číslům kladným (maminka, mamka), ta odpudivá do mínusu (fotr).
Formu výpisků, výtahů jsme procvičovali v návaznosti na hodiny literární výchovy. Stačilo několik stimulujících poznámek k nějakému výročí, události (společně jsme oslavili udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovi, smutnili při úmrtí Jana Wericha). A potom již jen nabídnout publikaci z učitelské knihovny, z níž do příští hodiny dobrovolník vypsal, co uznal za vhodné. Býval patřičně oceněn, s dodatkem, že místo Wolkerovy maturity jako něco nepodstatného příště zmiňovat nemusí.
Aktuálnost je jedním z hlavních atributů slohových útvarů zpráva a oznámení. Žákům jsem je předkládala v podobě výstřižků z denního tisku, sami je pak následně v tisku, v denících a časopisech vyhledávali. Formou otázek a odpovědí jsme vyvozovali základní rysy zprávy a oznámení, jejich časovou orientaci, stručnost, aktuálnost a případnou objektivitu. V rámci mezipředmětových vztahů (v těch letech se o nich takto nemluvilo) jsme v další hodině ve skupinách (skupinová výuka není objevem posledních let) formou hry na žurnalisty (Komenský!) připravili do tisku zprávu o nějaké akci z okolí školy, jiná skupina – dějinně přesazena – informovala veřejnost o průběhu bitvy u Maratonu.
Formu dopisu jsme aplikovali na konkrétní pozvání zasílaná význačným a známým osobám. Psali jsme do televize, když se nám nelíbilo, že aktéři Večerníčku ráčkují. Písemně jsme například na počátku 80. let navázali kontakt s fejetonistou a redaktorem časopisu Mladý svět Rudolfem Křesťanem. V tomto případě – ostatně podobně jako u spisovatelky Ilony Borské nebo výtvarníka Jiřího Kalouska – nezůstalo u písemného kontaktu. Rudolf Křesťan se při cestě na Slovensko zastavil ve škole na Kopečku.
S obrovskou empatií pro řečově handicapované žáky jim předčítal své ještě nepublikované fejetony a radil se s nimi o nejvhodnější formulaci. Co to znamenalo pro léta zraňovanou psychiku žáků, nelze docenit. Když později vyšla Křesťanova knížka fejetonů Myš v 11. patře, žáci sami požádali autora o zajištění několika výtisků (to se ještě stávaly na knížky fronty). O tom jsem se ale dozvěděla až přímo od potěšeného fejetonisty. Z paměti lovím adresáty dalších dopisů (primátor hl. města Prahy v případě ubytování na školním výletě, Jaroslav Dietl, který zajistil exkurzi do televizních ateliérů na Kavčích horách, televizní vysílání pro školy v případě nejasnosti výkladu atd.).
Životopisy se v těch letech ještě psaly nestrukturovaně. Srovnávali jsme životopis modelovaný citem básníka v úryvku Bezručovy Stužkonosky modré (v osnovách nebyla, ale to nevadilo) s beletristickou biografií Josefa Lady a konečně s úřední formou životopisu předkládanou učebnicí. Když se dnes z televizní obrazovky absolventka dvou amerických univerzit rozhořčuje, jak někdo po ní může chtít životopis, když nic takového napsat neumí, oněmím.
Neoblíbeným slohovým útvarem – snad pro svou statičnost – je popis. V tomto případě vhodně posloužila literární předloha. Žáci si ze zápisu na zpětném projektoru přečetli například překrásné popisy a charakteristiky literárních postav z Nerudových Povídek malostranských. Náleží k nim třeba popis baby milionové, tváře pana Vojtíška nebo paní Schleglové vyjádřený slovy: Její obličej se pohnul právě tak málo jako fasáda na paláci. Její oko bylo bez významu lesklé jako právě umyté okno. Její ústa otvírala se pomalu jako vrata, pak buď zůstala dokořán nebo se zavírala rovněž pomalu. K tomu ta pleť jakoby právě teprv čerstvě obílená. Možno, že teď žije-li, už není tak krásná, ale že je hezčí: podobné budovy jsou hezčí zvětralé.
Snad přímo tato Nerudova slova inspirovala jednoho z hochů k velmi vtipnému a výstižnému popisu spolužáka, jehož vzápětí všichni odhalili, i když práce byla anonymní. Pohotový stylista – jinak přísně technický typ – napsal: Připomíná mi automobil, který jezdí, jak nejrychleji může, ale občas taky „chytne“ defekt a musí zastavit. Když jede za špatného počasí po mokré silnici, začíná zpomalovat, ale jakmile vysvitne sluníčko a silnice oschne, už zase nabírá na rychlosti. Jistě i tato ukázka žákovské slohové práce je důkazem, že hodiny slohu mohou být pro žáky zábavné, živé, s pěknými zážitky.
S mimořádným potěšením vzpomínám na jeden slohový experiment. Zcela se vymykal školním osnovám, které jsem ostatně nikdy nepřijímala a nereflektovala rigidně. V jistém pedagogickém časopise, jehož jméno už v paměti nechovám, jsem si přečetla o praxi provozované na školách v NDR – pro šťastlivce dodám, že se jednalo o Německou demokratickou republiku. Experiment byl označován jako slohový diktát. Rozhodla jsem se ho zrealizovat. Bylo třeba vyhledat příhodný text. Měla jsem před sebou třídu pubertálních hochů. Dalo jistou dobu přemýšlení, hledání a listování, než jsem se rozhodla pro povídku Williama Saroyana Léto na krásném bílém koni. Naturelem odpovídala právě věku mých žáků. Chudý čtrnáctiletý arménský hoch si splní toužebné přání. Ukradne koně a brzy zrána budí svého bratrance, aby se na koni společně projeli. Jak příběh dopadne, je nasnadě.
Bylo nezbytné text povídky zhustit do podoby, abych ho stačila hochům v hodině přečíst a ještě jim vysvětlit, co se po nich žádá. Ovšem s předchozím ujištěním, že vše je naprosto dobrovolné a navíc – pokud úkol splní a odevzdají, má učitelská červená tužka si v žádném případě na své nepřijde. Povídku jsem ve zkrácené verzi přečetla a potom v duchu metodického pokynu žákům nadiktovala základní body děje, podle kolegů z NDR tedy něco jako slohový diktát, v mých očích spíše osnovu.
Ještě jsem rozdala velké dvojarchy linkovaného papíru pro eventuální splnění navrženého úkolu. Výsledek nelze označit jinak než jako famózní! Po týdnu, v příští hodině slohu práci odevzdali všichni! Ještě je mám schovaný – mohla bych říct s Janem Werichem, samozřejmě neposkvrněné učitelskou červení. A vracívám se k nim, podobně jako k sešitkům školního časopisu Loudal, který iniciativně vydávali na základě příspěvků shromažďovaných „v krabici před 8. tř.“ chlapci jedné z mých tříd. Co bylo nejpřekvapivější, bylo naplnění slov Vladislava Vančury. Každá z těch modifikací Saroyanovy povídky „čpí po kotlíku, v němž byla uvařena“, je napsána tak, že „poznáte jejího kuchaře“.
Podobně jsem byla inspirována jiným článkem v časopise věnovaném výuce mateřštiny. Po motivačním rozhovoru o bezpečnosti v dopravě jsem žákům promítla situační plánek dopravní nehody, k níž došlo při srážce nákladního automobilu s vozem rychlé lékařské pomoci. Žáci byli rozděleni do skupin s přesně vymezenými úkoly. Jednotlivé skupiny měly zaznamenat událost z pohledu řidiče nákladního vozu, jiní lékaře, další jako dialog nehodě přítomných žen a v posledku jako protokol sepsaný vyšetřujícím orgánem – tehdy příslušníkem VB (opět pro šťastlivce: veřejné bezpečnosti). Úkol byl velmi náročný, musel být žákům precizně vysvětlen, ti jej však potom vypracovávali se zaujetím i se smyslem pro situační komiku s charakteristikou postav způsobem vyjadřování jim vlastním, odpovídající slovní zásobou atd. Vše probíhalo ústně s oporou v písemných poznámkách.
Slohový výcvik opravdu není obsahem jen striktně vymezených vyučovacích hodin. Prolíná i gramatikou, zahrneme-li i strohé mluvnické učivo kultivovanými, vtipnými texty. Při práci se slovesy a jejich mluvnickými tvary můžeme využít Čapkovu pohádku o vodníku Arionovi, kde „…voda zvoní, cinká, ševelí a šeptá, zurčí a bublá, šplouchá, šumí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, sténá a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo žalu“. Při střízlivém pohledu celkem 24 sloves. Mladším žáčkům můžeme dopřát potutelnou radost při určování vzorů podstatných jmen u desítek abecedně seřazených substantiv, nadávek, jimiž srdnatá trhovkyně (tehdy ještě ne farmářka) zahrnuje mladého Lotranda v Čapkově Velké loupežnické pohádce. (Mimochodem – v Čapkově díle se vyskytuje celkem 332 – ne vždy úplně slušných – nadávek, jak zjistil agilní člen Společnosti bratří Čapků). Příkladů by bylo nepřeberně – „jen mít oči k vidění“.
Aktivní přístup k písemnému i mluvenému projevu jsem podporovala nejrůznějšími knížkami ve stále přítomné třídní knihovničce. Nechyběly v ní různé slovníky, knížky jako Slova z dovozu, Zakopaný pes (ještě cenzurovaný), zato Stručnou mluvnici českou jsem tam nikdy nezařadila. Možná pamětliva zkušenosti synka jedné známé. Na její dotaz, jak chlapci s tou češtinou pomoci, paní (tehdy ještě soudružka) učitelka vážně doporučila: „Tak mu večer předčítejte ze Stručné mluvnice české.“ Neposlechli.
V rozvíjení slovní zásoby a vůbec vztahu k jazyku mi hodně pomáhaly původně ke zcela jiným účelům určené knížky. Byl to například Receptář dramatické výchovy Miloslava Dismana (kde jsem však důsledně opomíjela jazykolamy) nebo již v roce 1965 vydané Hry pro jazykové vyučování Doroty Polívkové. Nemohli jsme se obejít bez Zaorálkových Lidových rčení nebo Mudrosloví národu slovanského ve příslovích Františka Ladislava Čelakovského. Že bez práce nejsou koláče, to zná každý, ale co takhle vyložit přísloví pravící, že ježek sobě kadeřav? Opakovaně úspěšná jsem byla s obálkou časopisu 100+1 ZZ (1979/16), na níž byl půvab českých přísloví podtržen Renčínovými kresbami. Pozornost jsme věnovali příslovím jadrně mravokárným (Ponoukej ruce k dílu, a ne hubu k jídlu), ale i těm prostopášnějším (Ze sytosti břicha vítězství béře zadek).
Na počátku roku 1985 jsem ještě netušila, že moje už více než dvacetileté pedagogické působení na ZŠ pro vadně mluvící se chýlí ke konci. Kolektivní slohovou prací jsme se zúčastnili literární soutěže vyhlášené krajským školským úřadem. V květnu si potom kluci se Zlatkou a Vlastou odváželi z Ostravy ne první, ale pro ně speciálně vytvořenou mimořádnou cenu. To by však bylo již jiné, delší a moc hezké povídání.
Chci věřit, že ty pěkně prožité hodiny slohu pomohly řadě mých svěřenců narovnat pochroumaný vztah k řeči, jazyku, povídání. Možná někteří z nich stejně jako já zatrnou při poslechu toho, co se dnes úplně běžně line z médií. To není povzdech jazykového puristy, spíš zděšení, slyšíte-li z rozhlasu, že něco bude „čím častěji, tím lépěji“. Necháme to dojít tak daleko?
V Olomouci dne 2. listopadu 2011
Alžběta Peutelschmiedová
doc. PaedDr. Alžběta Peutelschmiedová, Ph.D.
772 00 Olomouc, Vlkova 10
e-mail: peutel@seznam.cz
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
