Kvalitní výchova a vzdělávání umožňují člověku pochopit principy, na nichž je založena společnost, ve které je mu dáno žít. Napomáhají mu v orientaci ve složitých společenských a komunikačních strukturách, ale také ukazují cestu k pozitivnímu uplatnění vlastní osobnosti. Sociální pedagogika řadí mezi základní funkce výchovy nejen její kultivační úlohu, ale také komunikačně-kooperativní funkci uplatňující se v ovlivňování výchovně-vzdělávacího procesu. Usnadňuje ho, přispívá k jeho kvalitě a zpětně pak zasahuje do systému mezilidských vazeb a lidské komunikace. Základní školství je v této souvislosti nepominutelnou rovinou, na níž můžeme sledovat nejen proměny komunikačních vazeb, ale též formulovat a výrazně ovlivňovat důležité mezníky vývoje osobnosti žáka, jeho komunikačního a tvůrčího potenciálu. Kontinuální povinná školní docházka má v tomto smyslu jedinečné možnosti. Musíme si však klást otázku, zda je tento potenciál náležitě využitý.
Kultura tvoří významný komunikační okruh v edukačním prostředí moderní společnosti. Soudobé kulturní projevy, ale také tradiční hodnoty se stávají součástí vrstevnatého obsahu výchovného procesu, a to v podobě předávaných poznatků, informací, pravidel a norem chování, morálních i uměleckých hodnot. Prosazování ideálů humanity, principů spolupráce, tolerance apod. nepozbývá ani dnes na významu, spíše naopak. Nemusí být přitom v rozporu s výchovou podporující individualitu, zdravé sebevědomí či pozitivně pojatou schopnost prosadit se. Za zásadní přitom pokládáme požadavek, aby skutečně vždy byly organicky koncipovanou součástí výchovně-vzdělávacího procesu kategorie, z nichž vyrůstá duchovní svět člověka (například morálka, mravnost, estetičnost, umění). To si lze jen obtížně představit bez rozvíjení sebereflexe, sebeřízení nebo bez přijímání duchovních hodnot. Jen na podobných principech můžeme vytvořit a rozvíjet hodnotnou a pozitivně formativní komunikační bázi pro školní praxi.
V této souvislosti připomeňme, že Yves Bertrand uvádí ve svém přehledném zpracování soudobých teorií vzdělávání [1] také podnětné myšlenky pedagožky M. Lavalléové, zvláště její úvahu o požadavcích na základním vzdělávání. Formativní smysl školy spočívá podle Lavalléové [2] zejména v rozvíjení lidskosti mladé generace. Žáci se mají naučit chápat svět a dávat věcem smysl, mít odvahu a zodpovědnost, vypěstovat si vůli pro utváření vlastní historie a nepostrádat schopnost soucítit. Komunikativní kompetence jsou pro tuto oblast nezastupitelné. Učitelé mají stále rozvíjet živý kontakt s dětmi a mládeží, což je patrné i ze sedmi axiomů [3], které M. Lavalléová promyšleně formuluje takto:
Z těchto axiomů de facto vyplývá i úloha široce pojaté komunikace a nezbytnosti její kultivace a rozvíjení. Tyto podnětné myšlenky by měly být inspirací také pro naše učitele, zvláště v případě chystaných evaluací Školních vzdělávacích programů vytvořených na základě požadavků Rámcových vzdělávacích programů pro základní vzdělávání.
Za významný komunikační okruh pokládáme kulturu a její prvky zakomponované do struktury základního vzdělávání. Významnou roli přitom hraje i literární výchova.
Předmět český jazyk a literatura zaujímá nepochybně klíčové postavení v rámci globálního rozvoje osobnosti žáka, je tedy významnou komunikační platformou ve vztahu učitel – žák, žák – okolní svět. V posledních letech je v obsahové struktuře předmětu kladen důraz na získávání potřebných jazykových a komunikačních kompetencí, na funkční gramotnost, na rozvíjení kultivovaného projev (verbálního i nonverbálního, mluveného i psaného), na práci s textem a s jeho variantními podobami, na kritické myšlení a jeho artikulování. Bohužel se vždy nedaří tyto teoretické požadavky efektivně realizovat ve školské praxi. Příčin tohoto stavu je mnoho. Za všechny neuralgické body českého školství uveďme nedostatek finančních prostředků ze státního rozpočtu, což s sebou v důsledku nese mnoho dílčích problémů, které se nevyhýbají ani sféře výuky komunikační, jazykové, literární, uměnovědné či mediální.
Český jazyk a literatura náleží k předmětům vnitřně výrazně strukturovaným. Základní členění tvoří komponenty jazykové, slohové a literární. Nejde o nesourodé prvky, stále se prosazuje celostní přístup k textu, tedy respektování textu (literárního i neliterárního) v jednotě estetické a jazykové [4].
Nároky soudobé společnosti vnesly již v minulém století do školního prostředí zvýšený zájem o komunikaci, o mediální sféru, o moderní informační zdroje a technologie. Tyto skutečnosti výrazně ovlivňují komunikační prostředí i komunikační postupy a prostředky v současné škole.
Literární výchově náleží v systému základního školství konkrétní výchovné i vzdělávací cíle. Žáci mají získat řadu kompetencí, prioritou je rozvíjení literární komunikace, výchova čtenáře, podpora čtenářské gramotnosti, to vše v kontextu celkového rozvoje jedince a jeho potenciálu [5]. Snažíme se vytvořit předpoklady pro integraci jedince do společenských struktur, pro možnost participace na aktivitách demokratické společnosti, pro aktivní účast na společenské komunikaci. Tato oblast nabízí žákům aktivní setkávání s uměním a s jeho různými podobami, možnost k získání komunikačních prostředků nezbytných pro orientaci v kulturním životě společnosti Tím může být dosažen také důležitý mezník v procesu socializace lidského jedince. Literární výchova působí nejen na rozumové schopnosti dítěte, ale také může pozitivně ovlivňovat emocionální vývoj žáka, jeho schopnost soucítění a hierarchii hodnot. Literární výchova má systematicky a soustavně pracovat nejen s uměleckou literaturou, ale i s dalšími druhy umění, které se postupně stávají součástí života dítěte.
Výuka by měla napomoci získání komunikačních i dalších kompetencí, nabídnout vhodné impulzy pro výběr školních i mimoškolních aktivit tak, aby se kulturní a umělecké hodnoty staly součástí jeho životního stylu.
Z hlediska moderního školství je základní prioritou stanovení obsahového jádra výchovy a vzdělávání. Prosazuje se výchova v kontextu potřeb žáka tak, aby systematicky napomáhala rozvoji harmonické osobnosti, která dokáže najít své místo ve společenském systému a ovládá potřebné komunikační principy a prostředky. Oblast moderní výchovy nabízí řadu komunikačních okruhů. Uvědomujeme si zvláště silný vztah výchovy a kultury. Kultura je spolu s estetikou, uměním a médii významným společenským atributem se specifickými komunikačními principy.
[1] Srv. BERTRAND, Y., 1998, s. 196–221.
[2] Srv. BERTRAND, Y., 1998, s. 219.
[3] BERTRAND, Y., 1998, s. 219.
[4] V uplynulých letech se opakovaně vyskytovaly pokusy o dezintegraci předmětu český jazyk a literatura, zvláště o oddělení literární výchovy a její transformaci do podoby samostatné položky učebního plánu základní školy. Mezi odborníky, kteří v poslední době usilovali o rozdělení předmětu na samostatné jednotky, se výrazně prosazoval hlas J. Kostečky. K tématu více např. POLÁK, M., 2002.
[5] Srv. například ŘEŘICHOVÁ, V., 2004, s. 149-151.
BERTRAND, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-216-5.
JEŘÁBEK, J., TUPÝ, J. (eds.) Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání s přílohou upravující vzdělávání žáků s lehkým mozkovým postižením. Praha: VÚP, 2005. ISBN 80-87000-02-1.
POLÁK, M. Učitel českého jazyka a současná základní škola. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0585-7.
ŘEŘICHOVÁ, V. Konstanty a proměny výchovy čtenáře. In Tradiční a netradiční metody a formy práce ve výuce českého jazyka na základní škole. Sborník prací z mezinárodní konference. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004, s. 149-151. ISBN 80-244-0814-7.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.