„Nemůžeme ani jednat ani mluvit moudře, jestliže dříve neporozumíme správně všemu, co máme činit neb, o čem máme mluvit. "[1]
J. A. Komenský
Termín komunikace pochází z latinského slova communicatio, což v překladu znamená sdílet, svěřovat se nebo také produkce, jedná se o výměnu sdělení prostřednictvím znakových systémů[2], přičemž rozlišujeme komunikaci verbální a nonverbální. Verbální komunikaci je možné definovat jako slovní či jazykovou komunikaci. Nonverbální komunikací pak označujeme komunikaci mimoslovní, jež se skládá z komunikace paraverbální, gestické, mimické, dále z proxemiky, haptiky, kineziky a dalšího.
Mimoslovní komunikaci nelze chápat pouze jako „ozdobu“ slovního projevu. Komunikace jako taková se uskutečňuje celou bytostí člověka. Pro celkové pochopení slyšeného je tedy nezbytné správné porozumění obsahu promluvy stejně jako její smyslové zpracování, neboť při vyhodnocení sdělení hodnotíme (mnohdy nevědomě) všechny signály (pohled, výraz obličeje, držení těla, pohyby těla aj.). „Člověk, přestože může využívat různé způsoby komunikace, preferuje informace dvojí podstaty. Dva nejdůležitější informační kanály jsou kanál optický (zrakový) a kanál akustický (sluchový).“[3]
K čemu slouží neverbální komunikace a neverbální prostředky vyjadřování
Nonverbální komunikace doplňuje verbální složku projevu a slouží:
- jako podpora slovního vyjádření (např. podupávání nohou),
- jako náhrada slovního vyjádření (např. dlouhý upřený pohled, kroucení hlavou),
- jako potvrzení ceremoniálů a rituálů (úsměv při pozdravu, zdvižení palce jako vyjádření uznání),
- k vyjádření emocí (radost, smutek, klid, spokojenost, strach ad.),
- k vyjádření interpersonálního postoje (objetí, podání rukou aj.),
- k uměleckému vyjádření (např. pantomima, balet).[4]
Úspěch, popř. neúspěch slovního vystoupení je ve velké míře ovlivněn mimojazykovými činiteli – faktory, jež doplňují základní jazykové prostředky, čímž přispívají k porozumění lidské řeči. Je třeba si uvědomit, že nestačí pouze dbát na to, co říkáme, ale také na to, jak to říkáme a jak působíme na své okolí.
Zaměřme se nyní na konkrétní prostředky nonverbální komunikace. Mezi nejdůležitější prostředky nonverbální komunikace patří mimika a gestika.
Při veřejném vystoupení se na vytvoření prvotního úsudku podílí hned několik mimojazykových vyjadřovacích prostředků. To, jak a kam si sedneme, popř. stoupneme, kolik prostoru zaujímáme, oděv, postoj, výraz našeho obličeje, s jakým doprovázíme to, co říkáme a slyšíme, intenzita hlasu − to vše hovoří o společenském postavení, inteligenci, profesionalitě i osobnosti řečníka. „Osobní image vždy oznamuje, kdo jsme a co lze od nás očekávat.“[5] Vždy se snažíme navodit dojem, aby nás posluchač akceptoval a měl potěšení z komunikace.
Mimika se projevuje různými výrazy obličeje, jimiž jsou k protějšku vysílány informace o tom, jaký postoj má řečník k dané věci i o celkovém vztahu k posluchači. Na mimice se podílí celá řada mimických (obličejových) svalů, jež dodávají tváři určitý výraz, odrážející psychický stav a emocionální rozpoložení mluvčího. „Zajímavé je, že pokud mimika neladí s obsahem slov, má posluchač tendenci připisovat větší váhu výrazům než slovům.“[6] Z mimickým signálů je velmi důležitý oční kontakt, jenž je v našem kulturním prostředí nezbytným prostředkem pro vyjádření pozornosti. Měli bychom si zapamatovat, že není vhodné upírat pohled nepřetržitě na publikum a pouze na jednoho posluchače.
Gestika – sdělování pomocí gest, jimiž rozumíme záměrné projevy doprovázející vědomé vyjádření určitého postoje. Gesta jsou v komunikačním projevu významově stabilizována a platí zde zásada, čím vyšší je společenské postavení mluvčího, tím by mělo být užívání gest úspornější.[7] Přesto se v odborné literatuře uvádí, že lidé gestikulující méně nebo vůbec mají sklon k monotónnímu způsobu komunikování a volí komplikovanější věty, dopouští se častěji přeřeknutí a pro posluchače je obtížnější udržet pozornost. Gestikulací rovněž uvolňujeme vnitřní napětí.
Některá gesta mají původ již v dávné historii – např. posuněk palec vzhůru byl známý už v antických dobách. Používal se, když byl při boji v aréně zraněn římský gladiátor. Vítěz mu pozicí palce věnoval život (palec v pozici nahoru) či ho poslal na smrt (palec obrácený směrem dolů).
Doporučené strategie při nonverbální komunikaci
[1] KOMENSKÝ, Jan Ámos. ORBIS SENSUALIUM PICTUS. Praha: TRIZONIA, 1991, s. 5.
[2] REIFOVÁ, I. a kol. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-926-7, s. 98.
[3] NIKLESOVÁ, E. Teorie a praxe řečového projevu. 1. vyd. České Budějovice: Tiskárna Vlastimil Johanus, 2011, s. 18.
[4] NIKLESOVÁ, E. Teorie a praxe řečového projevu. 1. vyd. České Budějovice: Tiskárna Vlastimil Johanus, 2011, s. 18-19.
[5] KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005, s. 105.
[6] KANITZ, A. Umění úspěšné komunikace. Jak uspět v každém rozhovoru. Praha: Grada Publishing, a. s., 2005, s. 77.
[7] KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005, s. 107.
[8] KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005, s. 107.
[9] Čerpáno z: KROBOTOVÁ, M. Spisovná výslovnost a kultura mluveného projevu. 1. vyd. Olomouc: UP v Olomouci, 2005, s. 105-107.
A z: KANITZ, A. Umění úspěšné komunikace. Jak uspět v každém rozhovoru. Praha: Grada Publishing, a. s., 2005, s. 72-76.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.