K písemné maturitní zkoušce
Posledních několik let nás spojilo – učitele a studenty. Společně jsme nadávali, propadali depresím, demonstrovali, nevěřícně kroutili hlavami. Přitom nám šlo o jediné – vědět CO, abychom mohli pracovat na JAK.
Moudře se upustilo od strukturované práce. Zaplaťpánbůh. Deset témat na výběr – paráda. Základní slohové útvary – ty se dají zvládnout. Velmi diskutovaným tématem byl rozsah písemné práce. Zdá se ale, že to byl problém spíše pro bohemisty. Studenti spíše vítají více témat, menší rozsah a kratší čas. Upřímně, kolegové, kolik skutečně kvalitních čtyřstránkových prací jste dříve přečetli? Většinou šlo o jednu smysluplnou stránku a další stránky opakujících se rádoby hlubokých myšlenek. Sdělit krátce, stručně, výstižně a pokud možno zajímavě to, co potřebuji, je dle mého názoru daleko složitější.
Asi největším problémem je připravit studenty na to, že v první i poslední řadě jde o TEXT. Přestože jsem hodnotila slohové práce „jinak“ už dříve, nyní čelím otázkám: „Já tam nemám skoro žádné pravopisné chyby, jak to že mám celkově jen 7 bodů?“ (protože to nemá hlavu ani patu a vyjadřuješ se skoro ve větách holých) a „Proč mám tady 1 bod, když přece píšu o té slávě, co byla tématem?“ (protože jsi nepochopil myšlenku a téma se ti v práci objevuje tak málo, že buď za 1 bod rád).
Ukázalo se, že největší boj bude přesvědčit studenty, že:
Troufnu si tvrdit, že moji studenti jsou (snad) připraveni. Nepřekvapí je ani forma zadávání, neboť při školních kontrolních pracích si vybírají z 8 možností: každá obsahuje zadání, způsob zpracování a v některých případech výchozí text. Respektuji posloupnost učiva, ve 2. ročníku si tak třeba volí dvakrát ročně z 8 témat publicistického stylu. Zároveň si doma procvičují slohové práce na témata zveřejněná CERMATem.
Všichni vědí (doufám), že 2B je chyba lexikální a v 3. kritériu se řeší syntax. Všichni vědí, jaký mají počet bodů za jednotlivá kritéria – výsledný součet jim udává známku (5 bodů a níž, přes to vlak nejede). Všichni vědí, v kterém stylu a útvaru se pohybují snáz, a já doufám, že nepodlehnou zkratu a při ostré maturitě si nezvolí mikropovídku ten, jehož písemný projev je redukován na věty holé.
Doufám, že změny v oblasti písemné práce povedou pouze k objektivizaci hodnocení, že se nevrátíme ke strukturované práci, že pohled na podobu textu změní studenti i učitelé. Velký důraz na pravopis jako na zásadní kritérium hodnoty textu totiž přetrvává i u učitelů. Také ti se musí naučit hodnotit výsledný text jinak než podle počtu chybných i/y (aby nebyla mýlka, i mě rozpálí do ruda „ztrávený výkend“). Podle mě jde o komplexnost textu. Já osobně si raději přečtu text, který mě nenechá na pochybách, že pisatel není hlupák, text, který mě nějak obohatí, než text typu nuda-šeď-zívačka, který ovšem nemá ani jednu chybu, a to dokonce ani v interpunkci. Proto se, kolegové, zamysleme...
Zkouška paměti? Ne!
Mám ráda literaturu, ráda čtu, ráda si o knihách povídám. To vše se u učitele češtiny asi předpokládá. Roky se snažím pochopit, že každý z nás má jiné koníčky. Zatím ovšem nejsem schopna přejít bez emocí sdělení: „Já jsem v životě nepřečetl žádnou knížku a nebudu s tím začínat, stejnak se budu živit něčím jiným.“ nebo otázku při doporučované četbě: „A jak je to dlouhý, pani učitelko?“
Jsem z těch učitelů, kteří chtějí, aby studenti četli (i když kolega fyzikář mě pravidelně upozorňuje, že ten a ten nositel Nobelovy ceny za fyziku v životě nepřečetl ani jednu knihu). Chci, aby četli aspoň trošku. Aspoň něco. A aby aspoň trošku nad přečteným přemýšleli.
Během své praxe jsem ale bývala dost často otrávená. Měla jsem pocit, že já a ONI mluvíme zcela jinou řečí. Naprosto chápu, že jsem na ně musela působit jako exot. Nestačilo mi „Narodil se..., otec rolník, pak vystudoval právnickou (případně filosofickou) fakultu, napsal tyto sbírky...“ Jsem alergická na monotónně odříkané pasáže z „Obsahů a rozborů děl“. Nechci zkoušet pouze kapacitu paměti!
A tak se studenty bojuji. Je to boj nesoucí se v duchu perliček typu: „Drama je vše, co je pořádně vyhrocené a dramatické, zejména tedy Zločin a trest.“ „Veršované to je, když je tam rým.“ „Metafora je to vždycky, když se učitel zeptá na něco nesrozumitelnýho v básničce.“
Také proto jsem uvítala změnu ústní zkoušky. Nebudu si ale hrát na nadšenou budovatelku, která pracuje pouze pro dobrý pocit. I já jsem byla při tvorbě pracovních listů často naštvaná. Na naší škole jsme vyráběli každý dvojitou várku – oficiální a cvičné PL. A stejně jako na jiných školách – zadarmo. Práce se údajně odrazila v osobním hodnocení – to jsem ale při výplatě výrazně nezaznamenala, jak každý ví, jde řádově o stovky hrubého. Chápu tedy nářky ostatních učitelů. Peníze jsou až na prvním místě. Jenže to je otázka pro někoho jiného. Mě zde zajímá otázka koncepční.
Co můžu říct dnes? Studenti si začínají zvykat. Od 3. ročníku čtyřikrát ročně píší test z cvičných PL. Dvakrát ročně představují v powerpointové prezentaci „svého autora“, přičemž práce s uměleckým textem tvoří 50 % známky, výběr neuměleckého textu a jeho analýza pak dalších 30 %. Bezchybné papouškování „autor-dílo“ tedy k dobré známce nestačí. V maturitním ročníku jsou studenti zkoušeni z PL (stále cvičných) jako při ostré maturitě včetně potítka. Slabá úroveň vyjadřování jim automaticky snižuje známku.
Ideální podoba současné ústní zkoušky z ČJL je těžká, těžší než dříve. Abych uspěl, nemůžu se spoléhat jen na paměť. A musím číst. A to je dobře. Trochu jsem se bála, že nám rostou pologramoti bez vlastního úsudku ovládající pouze smskový slovník.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
