Politická kontrola masových médií během ozbrojených střetů

Následující text v návaznosti na Metodickým portálem už zveřejněné články (Kontrola informačního prostředí během válek v Perském zálivu a Iráku a Historické kořeny a definice pojmu informační válka) rozebere způsoby, jimiž mocenské elity kontrolují během válečných střetů média. Tento problém je demonstrován na příkladu války v Perském zálivu.

Experti na komunikaci hovoří o třech základních způsobech, jimiž byla v případě konfliktu v Perském zálivu vykonávána politická kontrola masových médií. Jedná se o (1) iniciaci a kontrolu událostí; (2) regulaci a kontrolu toku informací; (3) mobilizaci podpory politických elit.

1) Iniciace a kontrola událostí

Iniciaci a kontrolu válečných událostí mocenské elity realizují za účelem podpořit verzi příběhu, která je v souladu s dominantní politickou agendou. Jde tedy o to, kdo bude slyšet, respektive, kdo bude určovat směr válečné agendě. Dlužno říci, že situace na bojišti v Perském zálivu do silné míry předurčila také efektivní podmínky pro vytváření válečného PR. Spojené státy měly od počátku jasnou převahu, jak ve vojenském, tak v informačním smyslu, což tvůrcům válečných informačních klamů dávalo možnosti kroky pečlivě a s velkým předstihem plánovat. Dokladem je, že byl vytvořen přesný scénář informační kampaně (tiskové konference měly dopředu jasně dané tematické náplně, přičemž nejvýraznější zastoupení měla americká armáda).

2) Regulace a kontrola toku informací

Regulace a kontrola toku informací slouží politickým představitelům při snaze omezit autonomii médií a znemožnit jejich kontakt s nepřítelem. Spojené státy a jejich vojenští partneři vykonávali jak přímou, tak nepřímou kontrolu informací. Podobně jako ve válce v Iráku v roce 2003 i v Perském zálivu existovala centrální instituce zajišťující akreditace novinářů a také komunikaci s nimi. Mluvíme-li o druhém zmiňovaném konfliktu, akreditovaní novináři museli podepsat tzv. dohodu o utajovaných skutečnostech (secrecy agreement), která obsahovala mimo jiné zákaz zveřejňovat bez povolení cenzora fotografie zraněných či mrtvých amerických vojáků. Podobně všechny publikované materiály musely předtím, než šly „ven“, dostat posvěcení cenzora. Většinu informací mohli novináři získat pouze z oficiálních tiskových konferencí, na kterých mocenští představitelé poskytovali také obrazový materiál.

Popsanou informační bariéru se ale podařilo prolomit, protože se konflikt přenesl ze vzduchu na zem a protože spojenci ztratili kontrolu nad mediálním pokrytím tří důležitých událostí (bombardování továrny na kojeneckou stravu, zničení protiletadlového krytu Amiriya a bombardování vojenského konvoje, jehož součástí byly i civilní autobusy). V každé ze tří jmenovaných událostí se interpretace médií velmi lišily od oficiálního výkladu a zejména v posledním případě se sdělovací prostředky soustředily na krutost útoku na bezbranné vojáky a civilisty. Na druhou stranu jde ovšem o jedinou mediální kauzu, která se výrazněji promítla do průběhu celého střetu.

3) Mobilizace podpory politických elit

Mobilizace podpory politických elit směřuje k nastartování domácí i zahraniční podpory, respektive k dosažení shody o povaze konfliktu. U války v Perském zálivu se ukázalo, s jakou citlivostí média reagují na postoje politiků USA. Jakmile Senát schválil intervenci, pokrytí se značně změnilo. Politický souhlas ovlivnil rovněž postoje médií. Ta ještě tři týdny před rozhodnutím Senátu zdůrazňovala především problematičnost celé operace. Po schválení zásahu se tento poměr radikálně změnil ve prospěch vojenské akce. Jasně se ukazuje, že postoje politických elit měly v daném případě silný vliv na zpravodajská média, respektive jim do značné míry diktovala, jak se mají chovat.