Práce s autistickými dětmi vyžaduje značnou dávku zkušeností. Pro tyto děti jsou typické výrazné poruchy sociální interakce, odlišné emoční prožívání, neschopnost empatie a představivosti, potřeba stereotypů a rituálů, jiný způsob reagování a chování. To vše vytváří každodenní náročné situace pro rodiče, sourozence i speciální pedagogy. Někdy bývá těmto dětem mylně připisována i neschopnost si hrát. Jaké jsou ve skutečnosti jejich možnosti? A jak je můžeme dále rozvíjet?
Odpověď nalezneme v knize Autismus a hra, jejímiž autory jsou Jannik Beyer a Lone Gammeltoft. Publikaci vydalo v edici speciální pedagogiky nakladatelství Portál. Autoři se přes dvacet let věnují práci s dětmi s poruchami autistického spektra a ve spolupráci s dánskou školou Broendagerscholen předkládají ucelenou přípravu herních aktivit. Kniha se zabývá nejen teoretickou průpravou, ale především didaktickými náměty pro konkrétní činnosti a je doplněna instruktážním fotografickým materiálem.
Zatímco pro zdravé dítě má sociální rozměr her stimulační charakter, pro děti autistické může být sociální stránka velkou překážkou. Tyto děti se daleko lépe orientují v konkrétních aktivitách, zkoumajících osoby a předměty, nebo manipulačních, než ve hrách vyžadujících intuici, empatii a tvořivost. Proto je v knize kladen důraz na dokonalou přípravu, organizaci a jednoduchost všech herních aktivit. Nejdůležitějším úkolem pro pedagogy i rodiče je dítě postupně a nenásilně vtáhnout do hry, a to pomocí jednotlivých kroků, např. pozorováním, napodobováním a zrcadlením. Tak mají tyto děti možnost zapojit se do sociálního kontextu hry.
A jaké konkrétní postupy autoři předkládají? Autisté postrádají vrozené sociální porozumění, proto je třeba hru dobře připravit. Hře předchází vytvoření strukturovaného prostředí, kde jsou jasná pravidla, která lze snadno předvídat. Zajímavý je nápad se stolem nebo kobercem přepaženým barevnou páskou na poloviny. Jedna je vymezena dospělému, druhá dítěti sedícímu naproti. Oba mají před sebou stejnou sadu hraček, karet, obrázků nebo krabic. Hračky jsou voleny jednoduché, takové, aby z nich jasně vyplýval jejich účel - bublifuk, kostky, panenka, dětské nádobíčko.
Významnou úlohu hraje napodobování, proto také volíme stejné sady hraček pro dítě i dospělého. Zpočátku dospělý napodobuje hru dítěte, bere stejné předměty, zrcadlí jeho činnost, až dítě upoutá svou činností, později se snaží, aby se role obrátila. Dítě tak napodobuje a opakuje hry dospělého.
Dalším stupněm je tzv. paralelní hra, která učí vzájemné interakci. Ta postupně přechází ve společnou zábavu dvou dětí, jako je tomu při hře na vaření nebo s panenkami.
Následuje hra střídavá, určená pro více dětí. Dobrým nápadem určování pořadí hráčů je označení barevnou čepičkou, kterou si děti postupně předávají.
Hry s vizuálními scénáři pomáhají dětem tvořit sociální příběh pomocí obrázkových karet nebo piktogramů. K nim můžeme postupně přidávat předměty denní potřeby, které dítě do hry samo začleňuje.
Jak sami autoři uvádějí: "Děti s autismem se jen těžko přizpůsobí spontánní a proměnlivé hře, ale mohou mnoho získat, je-li prostředí přizpůsobené jejich požadavkům". Kniha Autismus a hra může být dobrým pomocníkem na této cestě. Srozumitelným jazykem čtenářům předkládá návod, jak umožnit autistickým dětem radovat se ze hry. Poskytuje řadu nových námětů a vysvětluje, jak překlenout odlišnosti autistických dětí tak, aby si hru oblíbily.
Použitá literatura:
Beyer, J. - Gammeltoft, L.: Autismus a hra. Praha: Portál, 2006, 104 s., ISBN 80-7367-157-3.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.