Zajímavý vědecký pohled v souvislosti se zpravodajstvím rozpracoval mediální teoretik Robert E. Park. Autor pojem zpravodajství považuje za součást sdíleného sociálního vědění. Pro pochopení vztahu mezi zprávami a věděním je nejprve třeba koncept sociologie vědění, resp. sociálního vědění, stručně definovat.
1) Co je sociologie vědění?
Podle obecné definice Sociologického slovníku zahrnuje sociologie vědění velmi širokou škálu přístupů, které analyzují sociální podmíněnost vědění. Ukazují, do jaké míry je vědění sociálním produktem (tedy, jak je svázáno s ekonomickými i jinými zájmy společnosti tvořené různými společenskými skupinami, vrstvami a třídami).
Vědění (o něčem) lze též považovat za určité sociální dědictví, tedy za soubor testovaných a schvalovaných skutečností, k nimž se přidávají nové vědní poznatky nejen z jednoho konkrétního oboru zkoumání, ale dokonce i z více oborů dohromady.
Experti pak dále mluví o vědění jako o součásti souboru zkušeností soukromého světa toho kterého jedince. Baterie získaného vědění (tedy akumulace zkušeností u individua) se pak v tomto případě začíná postupně podobat spíše intuici a instinktu, je tedy chápána jako obeznámenost (s něčím). Zajímavé pak v tomto kontextu je, že obeznámenost (s něčím) a vědění (o něčem) jsou dvě odlišné formy vědění.
Vědění (o něčem) na rozdíl od obeznámenosti (s něčím) není jen akumulovaná zkušenost, ale je též výsledkem systematického a cíleného objevování (odborného zkoumání) přírody. Je založeno na odpovědích na konkrétní otázky, které lidé adresují okolnímu světu. Vědění se uskutečňuje metodicky s veškerým formálním a logickým aparátem, který postupem dějinného vývoje vytvořila věda.
Pro přesnost ale nutno ještě říci, že oba výše rozpracované pojmy (vědění a obeznámenost) definující vědění jsou relativní, jeden jako druhý konstituují kontinuum, v jehož rámci nalezneme veškeré druhy vědění, a tedy i zprávy.
2) Zprávy jako formy sociologie vědění
Zprávy patří do kontinua vědění. Zprávy nejsou systematickým věděním, jako je tomu u vědy, jsou spíše shrnutím událostí (blíží se tedy do jisté míry historii). Protože jsou události stále fixovány v čase a umístěny v prostoru, jsou unikátní, a nemohou být proto klasifikovány tak, jak je tomu v případě hmotných věcí, které mají vnitřní rovnováhu a stálost, což dokazuje například Zákon zachování hmotnosti.
Zprávy jako takové ale nelze ztotožnit s historií (její fakta nejsou historická fakta), protože zprávy pracují s izolovanými událostmi, nesnaží se uvést ve vztah události, a to ani v účelovém ani v náhodném smyslu.
Historie oproti tomu události nejenom popisuje, ale snaží se je umístit na jejich správné místo a vylíčit i sled a na základě toho popsat obecné tendence, v nichž se ona událost nachází, které vyjadřuje.
Reportér naopak zaznamenává jen každou jednotlivou událost, jak se objeví, a spojí ji s minulostí či budoucností jen tehdy, když to osvětlí skutečnost a přítomnost. Zpráva (jako forma vědění) existuje jen v přítomnosti, podléhá rychle zkáze. Také proto ji psychologové označují jako „falešnou přítomnost“.
Zpráva zůstane jen do té doby, kdy o ni lidé projevují zájem. Je tomu tak proto, že zprávy k lidem chodí izolovaně, nikoli jako pokračující příběh.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Článek není zařazen do žádného seriálu.
